Miniatury: Hry

24 září, 2023
18:00

Hry

         Na dětském hřišti až nahoře na Sojčáku pobíhá několik malých kluků, může jim být okolo pěti let. Vnuk Beník si vzal skejt a hned je kolem něj ruch. Kamarádi ho chtějí půjčit, ale jen na něm klečí a sjíždějí po travnatém svahu na asfaltový okruh. Jindra je menší, své kolo má rozbité, tak vzal za vděk starým odrážedlem. Pak se snažíme trefit míčem do koše. Ach jo, neumím to ani já, míč je asi příliš lehký a nemám jisté ruce, Jindra ke koši nedohodí, Beník spodem trefí nanejvýš obruč, jednou prohodí koš spodem. Přichází k nám malá snad tříletá holčička v rozkošné sukénce, hlásí nám, že to umí, že má sílu, myslí si, že účelem naší hry je jen házet míčem do výšky. Pak se kluci rozběhnou ke hromadě hlíny, která zůstala navršená v rohu hřiště, odkud vede cesta na hrabické louky.
   Beník se zapojil do hry a já se cítím chvíli volný, neslyším neustálé otázky a nemusím sám běhat s míčem. Teď se všichni přemisťují k velkému balvanu. Beník na něj vylézá, sedá si nahoře jako král a přikazuje: Přineste mi trávu. A pak klacky. A kameny. A ostatní kluci tu hru přijímají za svou. Pak Beník pouští na své místo jiné dva kluky a děj se opakuje: Klacky! Kameny! Trávu! Mezi chlapce se přimotá i ona malá tříletá dívenka. Při slově trávu ji trhá i ona, nese králům na balvanu plnou hrst. Kluk, který sedí nejvýše, se do její dlaničky opovržlivě zadívá. „Ne“, odvětí a holčička stojí, kouká do dlaně na zelená stébla. Co udělala špatně?
   Hra nabírá na intenzitě, nejdříve lítá vzduchem tráva, pak větve, i větev chvojí ze stříbrného smrku, kterou kdosi našel. Když pak zasviští i kámen, zatrnu. Naštěstí klučina, kterého trefí, má na hlavě cyklistickou helmu. A celou tou ryze klukovskou melou pobíhá tříletá baletka, a směje se, je to přece skvělá hra a ani malá holčička nemůže zůstat stranou, když se tu dějí takové věci.

***

Vracíme se s Klubíčkem na náš osudový kopec, na Solanskou horu v Českém středohoří. Nejdříve zastavujeme v Milešově, vcházíme zvědavě do nádvoří zámku, kde sídlí domov důchodců. Asi tu nemáme co dělat, no co, dřív, než na nás začne hulákat někdo z personálu, vylézáme na skalnatou vyvýšeninu s kvetoucími hvozdíky a pak obdivujeme růže všech možných barev pod okny nízké budovy vpravo od vchodu. Hned vedle růží plavou v kašně červené rybky. Přecházíme do zámecké zahrady a bloudíme zpustlým interiérem letohrádku zvaného též gloriet. Obdivujeme zbytky z fresek litoměřického malíře Josefa Františka Čecha.

   Solanská hora je plná předpodzimní záře. Na okraji nízkého slunce se pyšní žlutými a okrovými květy lnice květel, opodál roste divizna černá, řebříček i mateřídouška. Slunce zapadá do pavučin cirrů. A jak se stmívá, ozve se zespodu z jižní louky cvrkot. Zprvu z jednoho místa. Snažím se k němu opatrně sejít. Zaháním Corliss, která se mě drží a chce si hrát, štěká, obíhá mě s klackem v mordě a všechnu zvěř tak plaší. Stojím na místě, a tu si uvědomuju, že se kolem mě cvrčící bytosti množí, jako by povstávaly ze země, už se ozývají i nade mnou, poblíž ohně, který jsme tu s Klubíčkem zapálili. A znovu známá otázka: Co to je za hmyz, co tu tak vyhrává? Cvrčkové by měli stridulovat spíš přes den a zjara. Tedy krtonožky? Ostatně i krtonožky patří do nadčeledi cvrčků.
   Noc přebírá vládu. Z údolí až sem doléhá hudba nějakého koncertu. Odněkud ty skladby znám. Asi z rádia. Naštěstí ta pokrytecká, dovádění předstírající produkce někdy před desátou utichá. Táborák pokračuje v plamenných hrách. Uzavřen v kruhu z kamenů, na které pokládáme ještě další, prožívá své fantazie. Má své hranice, může se rozvíjet svobodně.
   Přikládáme do ohně silné klacky i trnité suché větvičky hlohu. Upíjíme víno. Z údolí potoka Žejdlík se ozývá puštík, naše zářijová sova, kterou jsme už slyšeli před týdnem v Českém lese. Těším se na spánek. Mám slabý spacák, k ránu cítím chlad, ale to mi nevadí. Dávám přednost lehkosti batohu před pohodlím nocování v teple. Cítím v hrudi hluboký pokoj a podvědomě oddaluju svítání.

***

   Ale svítání nutně přichází. Opět rozděláváme oheň. V nízkých keřích a pichlavých korunách stromů je slyšet zpěv červenky, její krátké okouzlující sloky. Přeletuje podél suchého pahýlu stromu níž do koruny modřínu. Její červená náprsenka září na pozadí ještě ve stínu ležícího údolí. Vaříme si na ohni kávu. Stín
Solanské hory klesá po svahu Ostrého.
   Zastavujeme na spodním okraji obce Staré. Vedle soukromé hvězdárny někdo umístil vzpomínku na Ulriku von Levetzow, reprodukci portrétu této poslední Goethovy lásky. Pod obrázkem leží náramek z rudých korálků, mohl by to být i růženec z krvavých krůpějí. Ulrika von Levetzow byla majitelkou třebívlického panství. Goethe se do ní zamiloval v Mariánských lázních už jako starý muž. Nazval ji andělem v třpytu par. Požádal o její ruku, ona jej ale odmítla. Připadala by si hloupě, že Goethův syn a snacha jsou o mnoho starší, než jejich macecha. Kdyby však děti neměl, vzala by si ho, prý aby se o něj postarala. Ach, postarala by se o starého muže, jak smutná, konečná hra lásky.
   Pod korunami černých borovic stoupáme na Kuzov. Vrchol tvoří skalka, v trhlině je zasunutý dřevěný kříž. Stojím nahoře, obdivuju bílé květy hlaváče běložlutého a plody keříkového jeřábu muka. Na sluncem rozpálené zemi poskakují sarančata čárkovaná s načervenalýma zadníma nohama a zadečkem. Otevírá se tu rozhled k lounským vrcholům Českého středohoří. Nad obzorem krouží tři káňata. Nepotřebují mávat křídly, nabírají výšku i tak. Točí se kolem sebe, jsou to bytosti plně odevzdané vzdušným proudům. Opakují své kruhy jako příboj, který rytmicky a vytrvale omývá skály.
   Pak opět sestupujeme. Překračujeme spoustu padlých borovicových kmenů. Najednou se mě zmocní nečekaná radost z volného putování krajinou. Nemohu chodit přírodou sám. Potřebuju před někým trochu hrát divadlo. Jinak by ta pouť byla smutná. Na louce pod Kuzovem září sytou žlutí květy kozí brady. Točím se okolo nich jak vířící derviš, volám: Tančí ti bělásci v krajině či zůstávají na místě a tančí kolem nich krajina? Na okraji vsi Dřemčice štěkám se psem, je to starý, těžký a kulhavý štěkot, a tak štěkám i já do vlastního kulhání.
   A ještě jeden vrcholek jsme si předsevzali vylézt: Milou. Klubíčko stoupá poctivě po modré značce, já se ženu nahoru skalnatým jižním srázem. Vida, pod čedičovými skalami připomínajícími varhany proběhl divočák. Jak je svižný se svýma krátkýma nožkama. Schoval se v křoviscích a trní jednoho ze žlebů. Od nohou mi v rozpáleném svahu odskakují sarančata. Některá z nich jsou větší a dokonce se dávají do letu. Jsou to sarančata modrokřídlá. I na vrcholku je jich spousta. Tu přilétá sršen. Pátrá mezi nimi nizounko nad zemí jak špionážní letoun. Je to jen hra, nebo jde sarančatům o život?
   Klubíčko vychází na vrchol jen pár minut po mně. Uvazuje Corliss. Leháme si do vyprahlé trávy, nad námi krouží jiřičky a ještě nad nimi opět dravec. Jiřičky akrobaticky kličkují, občas stíhá jedna druhou. Jak kontrastuje jejich divoký let se vznešeným plachtěním káněte. A co si asi jiřička myslí o káněti a naopak? Dole na úpatí za vsí Milá překvapíme dvě kůzlátka. Jsou z nás trochu nejistá, zřejmě se někudy dostala ven z drátěné i dřevěné ohrady a teď hledají cestu zpět, domnívají se, že uvnitř budou v bezpečí. Jedno z kůzlat vstrčí hlavu mezi dvě prkna a zase ji vytáhne, ne, tamtudy se neprotáhne. A tak v řadě za sebou obcházejí plot. Chvíli vyděšeně pozorují nás, chvíli opět hledají vstup dovnitř. Netrápíme je a pokračujeme v cestě na Ranou.

***

   A jsem zase zpátky ve Vimperku s vnuky na hřišti, tentokrát dole u Volyňky. Jindru dneska míč nebaví. S Beníkem se snažíme trefit do koše. Pak přichází jen o trochu starší kluk než Beník. Je to Rom a hned poznám, že basket nehraje poprvé. Svede driblovat a i když se ani on do koše netrefí, jeho pohyb s míčem je dobrý. Pak si přihráváme. Jindra se nám snaží míč uzmout. Když se mu to povede, sedne si na něj nebo ho zakryje tělem a dělá, jako by se nic nedělo. Ale to už k nám přicházejí kluci doslova ze všech stran a ptají se, jestli si zahrajeme fotbal. Kolik jim tak může být? Myslím mezi devíti a dvanácti roky. Ztrácím opatrnost, začínám běhat jako o život. „Vy běháte rychle,“ diví se jeden z protihráčů. „Dědové přece takhle rychle neběhají.“
   Beník se míče bojí. Když k němu zamíří soupeř, zůstane stát. Kličkujeme v zápalu boje sem a tam, je nás už dvanáct, Romové i bílí. Zůstávám nakonec jen s Beníkem a klukem, co s námi začínal hrát basket. Proti nám vytvořilo tým sedm borců, je vidět, že čutat umějí, někteří z nich zřejmě hrají fotbal závodně. Dostáváme jeden gól za druhým. Jindra leží na břichu vedle brány, prásk, jedna střela ho zasáhne do hlavy. Otřeseného ho odvádíme za bránu, ale Jindra nebrečí. „Nemůžeš přece takhle ležet přímo v hřišti,“ vysvětluju mu.
   Nejde o výsledek. Vlastně ani nevím, kolik gólů jsme dostali. A pak jako když do vrabců střelí. Kluci se vypařili. Začala to asi jedna z maminek, která vtrhla na naše hřiště. Ukázala prstem na jednoho hráče a řekla, že se jde domů. Schází jen ostrý hvizd píšťalky. „A jéje,“ říkám polohlasně. „Červená karta.“ Nakonec odpočíváme s Beníkem a Jindrou na trávě. Jindra leží a oči se mu zavírají únavou. Nedal jsem ho po obědě spát. Je čas odvést vnuky k prababičce Elišce. Odcházíme, já kulhám, bolí mě celé tělo. Zase jsem podlehl pokušení. Vidím-li mládež s merunou, připadám si jako pes, co zmerčí kočku nebo mu někdo hodí klacek. U Elišky si polévám kolena ledovou vodou. Zda zítra vyjedu na Churáňov na kole?

Text Roman Szpuk
Foto Věra Mannaertsová a Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Žluté růže v milešovském zámku
2) Červené rybičky
3) Antický motiv na stropě letohrádku
4) Bedly na Solanské hoře
5) Lnice květel
6) Oheň na Solanské hoře
7) S Corliss. Večerní pohled do lesa.
8) Lounské České středohoří ze Solanské hory
9) Milešovka a Lipská hora během sestupu ze Solanské hory
10) Ozdoba vrátek soukromé hvězdárny ve Starém.
11) Ulrika von Levetzow
12) Ostrý a Hradišťany z Kuzova
13) Saranče modrokřídlé
14) Pohled z Milé k severovýchodu
15) Milá
16) Kůzlátka hledají cestu do ohrady