Cíl
A tak se stane, že člověk jede na kole po sté stejnou lesní cestou a najednou zjistí, že se před ním otevírá daleký rozhled na bleděmodré hory v dálce. Předtím odtamtud nikam neviděl, než do interiéru smrčin, teď se postarali dřevorubci o zcela nový objev. Z cesty Danielky, vedoucí ze Zhůří k Ranklovu, jsem náhle zahlédl Popelnou horu. Zastavil jsem a vychutnával jsem si ten rozhled, který se stal neočekávaným cílem, jakoby dodatečně vloženým trumfem. Alespoň na chvíli, než jsem zase pokračoval dál.
Dnes vycházíme s Klubíčkem z Polky směrem na Poleckou nádrž. Slunce se do nás opírá, žáru jako by odpovídala zář zlatého prasátka u penzionu poblíž rybníčku. Jen mu položit před rypáček nějakou obětinu. Stoupáme do luk, které jsou už pěkně rozpálené. Vše, co může, hledá úkryt ve stínu, jen křik káněte se ozývá z volné oblohy. Cesta z Nové Polky už pokračuje naštěstí lesem.
Po hodině rychlé chůze docházíme k Polecké nádrži. Ale ouha, je vypuštěná. Vítá nás trávou zarostlé a už suchem popraskané dno, kterým meandruje Polecký potok. Poblíž nějakého na kusy rozřezaného dřevěného přístřešku hlásí zelená cedule, že je to chráněná rybí oblast. Spíš oblast chráněná před rybami, napadá mě. Zbytečně jsme se těšili na blankytnou hladinu ponořenou v lesích. Cítíme, že tu nejsme vítáni. Polecký potok protéká bez zábran hrází. Chceme k němu sejít, posadit se na břeh, ale les je takřka neprostupný. Větve nás bodají. A když se konečně prodereme ke břehu, ááá, propadám se do hlubokého bahna. Nohy mám sevřené, nemohu se hnout. Musím se z toho hnusu dostat za pomocí kořenů a větví. Konečně stojím na pevné půdě. Lezu i se sandály do proudu vody, který mi trochu bahna omyje, ale pod chodidla se mi znovu a znovu derou spousty písku, bodavých kamínků. Teď je zapotřebí dostat se co nejrychleji na hráz. Je tam lavička, těším se, že se na ni posadím a očistím si nohy. Sedám si na její okraj. Tu se její druhá strana zvedne a překlopí. Lavička se hroutí, je celá zpuchřelá, prohnilá, padám na cestu, foťák odletuje, víčko z objektivu také. Nejdřív nadávám, pak už se jen směju. Inu, nestačilo mi varování travou zarůstajícího dna ani bahna, musela mi to ještě zdůraznit i lavička: Tady nemáš co dělat, člověče. Jenže nám se ještě pryč nechce. Musíme si s Klubíčkem sednout každý na jednu stranu té lavičky, abychom ji vybalancovali. Koukáme před sebe do míst, kde by se za normálních okolností pod větvemi smrků a malých osik třpytily chladivé vlnky. Možná, kdybychom se naklonili nad neexistující hladinu, možná bychom o sobě i něco zjistili. Cíl může být i roztříštěné zrcadlo, ve kterém jsem se chtěl spatřit. Pak se rozhodujeme k návratu. Musíme vstát v jeden okamžik, jako na povel.
***
Sestupuju z Pavláku na Karlák. Chci se na chvíli posadit u svatého Ignáce do kostelní lavice. Jezuité tu slouží mše už od brzkého rána. Mezi dvěma sloupy leží na chrámových schodech žebrák. Má hlavu mírně podepřenou, jeho tvář se pokojně usmívá. Nikoho neoslovuje, ostatně, tak brzy ráno tudy skoro nikdo nechodí. Připomíná indického mudrce sanjásina, který se vydal na bezcílnou pouť. Záležitosti tohoto světa vyřešil. Nyní zakotvil zde, lhostejný k tomu, zda ho někdo obdaruje či ne. Chrámová vrata jsou zavřená, pod nimi se válejí odpadky, zmuchlané a mastné papíry. Zdá se, že má žebrák u sebe nějakou cedulku, snad žebrá pro někoho, nebo chce upozornit na svoji situaci, ale zdráhám se k němu sklánět, abych si ji přečetl, mohu upoutat jeho pozornost a nakonec bych mu nějakou almužnu musel dát. Pokračuju tedy bez požehnání jezuitů i žebráka dál k Václaváku.
Na zastávce u prodejny foťáků Škoda si sedá na chodník vyhublý mladík. Došel sem tanečně malátným krokem. Má dlouhé černé vlasy, jeho ohoz připomíná sešlého žongléra uvyklého vystavovat svoji rozviklanou kostru obecenstvu. Čas, kdy ho naposledy vyhodili z nějakého podniku, už dávno minul. Vyzouvá si levou botu a probírá se prsty na noze. Asi ho svědí. Pak vyndává z batohu svůj skromný majetek. Otevírá pouzdro, kouká se do něj. Ty moje slábnoucí oči! Nevidím, zda je to zrcátko nebo mobil, tablet, těžko říci. Soudit mohu jen podle výrazu jeho tváře. Vím však, že někteří bezdomovci se na veřejnosti rádi dlouze upravují, snad aby dali najevo, že o sebe ještě pečují, že jim na jejich tělesné schránce nepřestalo záležet. Když popojdu k horní části Václaváku, jednoho takového vidím: Špinavý vousáč v barevných bermudách se dlouze a pečlivě češe před reklamou, ve které vidí svůj odraz.
Po chodníku se navzájem vlečou k muzeu tři opilci. Vytvořili řetěz. Skupinu vede silná tmavovlasá žena, které se drží kolem ramen štíhlý muž s batohem na zádech, do něj je zavěšena další drobná žena, no, spíš na něm visí, než že by byla zavěšena. První silná žena sice vrávorá, ale má nejvíce sil, oba zbývající, tvořící s ní lidský řetěz, by bez ní nejspíš upadli na chodník. Jejich podroušenost vytváří podivnou konstrukci, která se zdánlivě rozpadá a přesto, a možná právě tím, drží pohromadě. Vlní se do boku po způsobu pouštních hadů. Tak všichni tři postupují nahoru k muzeu. Souběžně s nimi se středem náměstí přímo ke koni belhá o pravé berli muž s fialovou ortézou. Ten je však o mnoho pomalejší. Udělá vždy pár kroků a zeširoka rozkročen jako by vzpíral své vlastní tělo, naklání se dopředu a dlouze nabírá síly. Z jeho pohybů lze číst tíhu, námahu, vypadá to, jako by za sebou vlekl celý svět. Plandá na něm dlouhý kabát. Z jedné kapsy mu čouhají sluneční brýle. Levou ruku má trochu pozvednutou, jako by o něco žádal. Opět se vyhýbám přímému pohledu do jeho tváře, ale zdá se, že od nikoho almužnu nečeká. Trvá celou věčnost, než takto s dlouhými pauzami překoná padesát metrů.
Teď proti němu jede na skejtu mladík. Předjíždí metařku zametající okolo laviček. Skejťák drží v ruce lahváče. Za jízdy si přihýbá, v batohu mu hraje techno. Metařka pomalu vykonává svou činnost. Vstávám z lavičky, aby zpod ní mohla vymést vajgly. Ptá se mě, zda voda v petce, která stojí vedle lavičky, je moje, říkám, že už tu stála. Tak ji odnáší. Vajgly smetá pod obrubník. Přeje mi hezký den. Postupuje Václavákem níž a níž, dojíždí ji další metař s pojízdným vysavačem. „Fando, dobrý?“ ptá se ho metařka. „Nejsem moc pomalá?“ „Jsme tu do jedný,“ odpovídá muž. „Jaký tempo nasadíš, to je tvoje věc.“
Předchozí noc jsem takřka probděl s bolestí zubu, teď mi zabraly prášky, tedy – svět je v pořádku? Odcházím k Hlavnímu nádraží. Po vyprahlé trávě poskakují kavky, jsou mezi nimi i holubi. Nijak si navzájem nepřekážejí. Jedna z kavek přistane na opěradle lavičky. Zastavím se, ani se nehnu. Dívám se upřeně do jejího bledě modrého oka. Je mi chvíli líto, že nejsem sám kavkou, že nevystoupím z lidského společenství. Jako kavka bych tu k obživě leccos našel a nemusel bych ani shánět peníze.
Docházím do parku před nádražím. Nevěřícně hledím na toto sousoší: Na lavičce sedí muž, vedle něj stojí invalidní vozík a přes něj jakoby přehozen je opřený zakleslý lidský trup v černé kapuci. Zprvu se domnívám, že je to dítě. Pak střih – je to snad jen černý pytel plný čehosi? Ach ne, vidím přece ruku, skutečnou velkou žilnatou lidskou ruku, v nepoměru k délce trupu. A trup je beznohý. Na lavičce vedle vozíku leží mladík, zeširoka roznožený, břicho, klín a stehna má přikryté dekou, zpod které vyčuhují ještě jedny hubené nohy v trubkovitých džínách, bez bot, jen v ponožkách. Asi patří ženě, která ukryla pod dekou hlavu v mladíkově klíně. Jsou z ní vidět jen ty nohy. A z mladíka zase nahá kolena. A všichni tři spí. Nehýbe se ani ten čtvrtý muž, který sedí na druhé straně stejné lavičky. Procházím natřikrát kolem této kompozice připomínající v něčem Pietu Rondanini, nedokončené sousoší lidské bídy. A přemýšlím, zda mě přece jen nemýlí zrak: Dvě nohy bez těla, tělo bez nohou a nahá mladíkova kolena vyčuhující zpod deky. Bylo by možné to nakreslit? V náznacích, nedokončeně. Na to bych musel mít zatraceně rychlou linku. A tak jen odcházím opodál a zapisuju si spatřené.
Hned vedle mě se tvoří kruh lidí. Přicházejí ze všech stran. Jako by už delší dobu někde opodál čekali. Účastníci hvězdicové poutě jsou způsobní, tiší. Neprohodí mezi sebou slůvko. Do středu toho kruhu vchází řádová sestra s šedým závojem. Mlčky obchází shromážděné a rozdává jim chleba. Obdarovaní jsou pokorní, někteří se hned dávají do jídla. Jsem svědkem tajuplného rituálu: Dávno již zrušený duchovní řád zde dodržuje ranní silentium. Jakou roli hraje řádová sestra v kruhu? Jako jeho bludný střed?
Vracím se ke kostelu Panny Marie Sněžné. Zrovna začíná bohoslužba a prášky proti bolesti přestávají působit. V lavici sedí sestra s šedým závojem, která před chvíli dělila chléb mezi bezdomovce na Hlavním nádraží. Když vycházím ven, potkávám člověka, kterému každou chvíli hrozí zřícení. Šourá se a vrávorá, udělá dva či tři kroky, zastaví se a horní část jeho trupu se začne sklánět níž a níž, jako by chtěl něco zvednout ze země nebo si zavázat tkaničku. Nebo jen usíná ve stoje. Nohy se mu podlamují do mírného podřepu. Proč si, proboha, nelehne na lavičku? Takhle za chvíli spadne na chodník. Opodál vyvěrá voda z drobné fontánky. Nakláním se k zřídlu, polévám si tvář, zanícený zub se vždy na chvilku umoudří, pak se znovu rozbolí. Muž se po chvíli narovná, udělá další tři kroky a znovu se začne ohýbat, níž a níž, pravá ruka visí podél jeho nohy, snad se brzy dotkne země? Ach, Bože, vypadá to, jako bych ho šmíroval. Spadne? Nespadne? Přitom si jen potřebuju polévat bolavý zub tou beznadějně vlažnou vodou.
Slunce připaluje. Jedu metrem do Troje. Na eskalátoru si kulturista rozcvičuje svaly. Na zastávce sedí holohlavec, nervózně pohlíží tu doprava, tu doleva. Cvakají kleště na nehty. Pozdě odpoledne v hostinci zvaném Domeček nasloucháme s Klubíčkem bouři. Výboje CG plus zasahují paneláky okolo, dlouho leje jak z konve. Prvotní húlava se uklidňuje, teď už je skoro bezvětří. V podchodu sedí na vozíku invalida, pokuřuje, asi čeká, až přestane pršet. Teď se blíží opilec. Sotva se drží na nohou. Dochází až k betonovému sloupu, za nímž se ukrývá vozíčkář. Opírá se o sloup z druhé strany a pak dlouho loví v poklopci. Začíná močit. Vozíčkář ho za sloupem nevidí. Přesto se snaží mohutnými záběry dostat od opilce co nejdál. Velkou louží u ubytovny Ukrajinců projíždějí děti na šlapadlech. Pak dokonce ta šlapadla po sobě házejí. U čekanek hovoří bezdomovec s igelitovými taškami.
***
Obcházím po ránu vrch Vodník. Slunce svítí ještě nízko nad obzorem. Vzduch je svěží, občas mě pohladí chladivými perutěmi, pak to teple zavane z louky. Scházím po loukách k vodárně na břehu Volyňky. Kousek nad ní vede zkratka lesem, taková nepatrná pěšinka, ale dříve tudy museli chodit lidé častěji, stojí tu reznoucí zábradlí, vlastně jen jeho kousek, připomíná kovovou kostru křídla lesního anděla, který tu zůstal na stráži, nyní již neviditelný. O kousek dál přivábí moji pozornost malý šípkový keřík. Čím menší keřík, tím rudější šípky. Je tak malý jako dlaň, která se tu najednou otevřela a nabízí mi kytici s proudnicovými květy.
Další den stoupám s vnoučaty po loukách na Hrabice. Jdeme pomalu, Beník měl ještě ráno horečku. Chvíli odpočíváme na lavičce pod návsí. Jindra se nám schovává za autem. Občas vykoukne jeho ručka s klackem. Vzpomněl jsem si na názor kohosi, že takhle s námi hraje na schovávanou Bůh. A je smutný, když ho nehledáme. Je to hra. Pro někoho primitivní představa, ale zda tato dětská víra nepředčí tu intelektuální, teologickou? A teď už sestupujeme po loukách dolů. Tráva je ještě mokrá. Míjíme remízky. Z krajiny už dýchá podzim. První javorové listy dopadly do trávy, jsou na rubu zdobené krůpějemi. „Zabloudili jsme,“ bojí se Beník. „Nezabloudili,“ uklidňuju ho. „Vždyť to tady znám, co jsme se tu nachodili s malou Barčou a Danem.“ Ale po chvíli opět slyším Beníka: „Všichni tři jsme zabloudili.“ Je marné mu něco vysvětlovat. Tak odvádím jeho pozornost k poletujícím sýkorkám. I takto lze utišit duši, kterou sevřela úzkost, že ztratila svůj cíl. Sýkorka rozčíleně pípá. Asi nám spílá. A já jí vkládám do zobáčku lidská slova: „Co tady dělají ti dva malí kluci? A jakého to s sebou vedou dědka?“ A Beník zapomíná na bloudění.
***
Na farním dvoře probíhá loučení s prázdninami. „Bude pršet?“ ptají se mě farníci.
„Bude,“ dívám se na divokou kalnou oblohu plnou chaotických altokumulů.
A už dopadají první kapky. Neseme stoly obložené jídlem a pitím do stodoly. Déšť však není intenzivní. Ba ani hrom se neozve. Ovšem ty oblaky. Nemám po ruce foťák, tedy se jen volně dívám, můj duch se opájí tou krásou jako osamělý lezec bez jištění: Kdo mi bude věřit? Slunce při svém západu vysílá své paprsky na oblohu. Objevuje se dvojitá duha a v zenitu oblaky typu mammatus, vemínka prozrazující turbulence v kovadlině bouřkových mračen. Jak bohatá je klenba nebeského chrámu s podvázanými zlacenými závěsy! Stojím v dešti s hlavou zvrácenou k zenitu a najednou je vidím. Tolik jiřiček poletujících v hejnu vysoko pod oblakem. Zřejmě loví mouchy, ale mně se zdá, že se shromažďují před branou duhy. Tady tančí, v letu se kříží, míjejí, jako by jimi kdosi míchal. Vědí, že se blíží okamžik, kdy se brána duhy otevře a vpustí je na jejich pouť za cílem, který je nám lidem nedostupný.
Text a foto Roman Szpuk
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
