Atmosférický úkaz, při němž sluneční světlo za deště či mlhy prochází vodními kapkami, láme se v nich a vytvoří nejčastěji (v závislosti na výšce světelného zdroje nad obzorem a též na stanovišti pozorovatele) půlkruh, v němž je soustředným způsobem zastoupeno pověstných sedm spektrálních barev (od středu postupně fialová, modrá, azurová, zelená, žlutá, oranžová a červená), známe jako duhu a v drtivé většině ji máme spojenu s časem bílého dne.
První ze dvou superúplňků, úžasně rámujících prvního a posledního dne letošní srpen, se však coby již mírně ubývající postaral v nočních hodinách 2. srpna o jednu z mnohem vzácnějších variant, tzv měsíční duhu. Po svém východu se musel, podobně jako předchozího dne, potýkat s pásem poměrně bohaté oblačnosti, nad který se úspěšně vyhoupl okolo půl jedenácté. A protože v těch okamžicích současně panovaly příznivé podmínky v podobě drobného deště na západní straně, zjevil se nad vimperským zámkem tento překvapivý kouzelný obraz:
Je zcela pochopitelné, že v nočních hodinách se duha nedokonalému lidskému zraku jeví jako barevně nevýrazná (v tomto ohledu má jednoznačnou výhodu fotoaparát), někdy dokonce převažuje dojem jakési bělostné či nažloutlé monochromatičnosti. Svou roli v tom mimo jiné hraje i povaha „promítací plochy“ – v daném případě, kdy celý jev trval sotva dvanáct minut, se západní obloha poměrně brzy začala plnit světle působící oblačností a všemu vzápětí učinila konec vydatnější dešťová přeháňka.
Pro úplnost dodejme, že vžitý název „měsíční duha“ je vlastně z hlediska původce onoho vzácného jevu, přísně vzato, nepřesný, neboť tím je samozřejmě i tentokrát sluneční světlo, měsíčním úplňkem pouze odražené. Dosti však suchopárné vědy, protože tím nejkrásnějším a nejpůsobivějším je za takových situací vždy především magické kouzlo netušeného.
Text a foto: J. Tláskal
