Miniatury: Ranění ptáci

Ranění ptáci

   Starší žena sedí vedle vychrtlého muže na invalidním vozíku. „Máš to všechno lepší, dýchání…“ kouká do lékařské zprávy.
   „Nejlepší. Nejdokonalejší,“ žvatlá si do zažloutlých vousů muž. Je jen kost a kůže. Visí na něm pletený svetr bez ramen, na klíně se proplétají kostnaté ruce, kolena vystoupla z teplákových nohavic.
   „U kapličky je nová dlažba,“ říká žena. „Tam to klouže i v dešti. Daj tam ceduli na vlastní nebezpečí. Aby se chránili.“
   „Jsou to blbci, pitomci,“ odtuší muž a po chvíli dodá do hustého vousu: „Hovada.“
   A na co si jednou budu stěžovat já?, ptám se v duchu. Nejspíš se budu snažit nemyslet vůbec, píše Ivan Sergejevič Turgeněv, a budu hledět obírat se nějakou hloupostí, jen abych odvrátil svou pozornost od hrozné tmy zející přede mnou. Byl jsem při umírání jednoho svého známého a ten si mi stěžoval, že mu nechtějí dát chroustat pražené oříšky. A jenom v jeho zkalených očích se zmítalo, ach věru něco jako přeražené křídlo na smrt raněného ptáka.

***

   Jdeme s Klubíčkem pomalu po proudu Vltavy. Na břehu kvetou vlčí máky, ale ještě více je tu žlutých kosatců. Po pravé straně se zvedají rezavé skály, kterými od trójského sídliště sbíhají divoké žleby.

Na břehu krvavé vlčí máky,
ve kterém z nich se mi schováváš?
Okvětní lístky jsou nečtené stránky,
co zranilo milou mou, dešti, smaž.

Ani ty kachny tu nemají stání,
pomalu odtéká Vltava,
květ máku jsem pohladil neklidnou dlaní,
tvá suknička v prstech mi zůstává.

   V hospodě U Sluníčka není ani noha. Čekám u pípy, až nám číšník natočí piva. Je to mohutný muž s vyholenou hlavou a drsným výrazem ve tváři. Dlouho si mě nevšímá, protože má u ucha mobil.
   „A buď hodně v moři,“ radí jakési ženě. Mluví polohlasně, s pomlkami.
   „Miláčku. A přivez mi mušličku. Nebo alespoň kamínek. A miluju tě. A pošli mi fotku. A miluju tě.“
   Konečně dostáváme pivo. Je nám chladno, od řeky fouká a déšť houstne. Jsme pod stříškou, ale ani tak se nemůžeme zahřát. Ke druhému pivu nám číšník beze slova přináší deky. Halíme se do nich. Opodál se k pletenému košíčku plnému pečiva slétlo snad šest sýkorek. Jsou mezi nimi mláďata. Nechají se ještě krmit,
třepotají křídly, jako by zdůrazňovala svoji bezmocnost. Nevím, proč se mi vybavuje  Ježíšovo rozmnožení chleba pro hladové posluchače jeho kázání na břehu Genezaretského jezera.
   Číšník nám mlčky přináší brambůrky.
   Další piva.
   Přináší nám zapálenou svíčku.
   Další piva.
   Co přinese příště? Kytičku? Šampaňské? Akvárium?
   Cestou zpět docházíme k luxusní vile. Ukrývá se před zraky prostých lidí za korunami stromů. Tu u širokých a pečlivě zabezpečených vrat přibržďuje auto. Vystupuje z něj štíhlý a vysoký mladík v teplácích. I ty tepláky ale prozrazují, že patří ke zlaté mládeži. Má kalný zrak. Přechází u vrat, u ucha má mobil, telefonuje otci, aby mu otevřel? Nic se neděje. Auto, které ho přivezlo, pomalu odjíždí. Chlapec se klátí a čeká.

***

   Když poprvé přiletěl, myslel jsem, že mi do pozorovatelny vlétl míč mých vnoučat. Ale ta už tu nejsou, vím jen, že po nich budu umývat okna na verandě, bavila se totiž rozmačkáváním much pantofli na prosklené stěně. Poštovní holoubek se prochází po podlaze pozorovatelny. Počíná si sebevědomě. Vyskočí na skříňku, promenáduje se mezi časopisy, papíry. A jak je zvědavý. Do všeho si klovne, do baterky, ovladače na televizi, do propisky.
   Teď si sedá přímo přede mě na zábradlí točitých schodů, dívá se na mě soustředěně, já na něj, celé jeho vzezření mi chce něco sdělit. Nikdy jsem se tak dlouho a tak zblízka nedíval holubovi do tváře. Jeho soustředění vstupuje do mě. Myslel jsem, že bloudím, už jsem dokonce číslo jeho kroužku DV-05129-22-3 odeslal chovatelům do Německa. Ale tenhle holub nebloudí. Jen pocítil, že je tu čas odpočinku. Zdrží se tu, jak sám uzná za vhodné.
   K večeru už mám těch hovínek nad hlavu. Vyháním holuba na ochoz. Postavil se na okapovou rouru a trochu nechápavě se na mě dívá. Jestli snad mám nějaké problémy. Nebo je to výčitka? Zavírám všechny dveře i okna. Mám vyhráno. Jdu do kuchyně a, světe, div se, holub tu chodí po podlaze a vyzobává zbytky jídla. Tak to už mě přechází smích. Kudy se sem dostal? Jak mi proklouzl?
   Následuje ráno druhého dne. Holoubek je pryč. Asi už odletěl. Ale vtom se vrátil, přistál na schodech na ochoz. Ahoj. „Ještě se ti nechce letět dál? Dneska bude horko, přinesu ti vodičku. Ale zrní ne. Jenom ho tu rozhazuješ, jako bys zkoumal, jestli pod ním nenajdeš něco ještě lepšího. Narovnej si ty ocasní pera. A zůstaň na podlaze, tak po tobě můžu nejlépe umývat hovínka,“ mluvím k němu a on jen moudře přechází sem a tam.
   Posloucháme varhanní Chorál č. 2 od Cesara Francka. Holub mi obchází nohy, občas je ochutná zobákem. Ale velmi jemně. Kdybych byl vězněm, měl bych tu přítele. On by mříží proletěl, já ne. Ale vracel by se. Nebo ne? Přivírá oči. Čistí si peří, ale jen tak ledabyle. Teď mi přeběhl po klávesnici počítače. A rázem jsem měl odeslánu tutéž meteorologickou zprávu do ústředí v Komořanech v 258 verzích. To je horší, než tu mít malé dítě.
   Ale venku jako by se ptáků zmocnil neklid. Na zábradlí ochozu si sedá rehek, neklidně cuká ocáskem, poletuje tam a zpět, divoce jakoby za poplachu letí nad pasekou sojka, s někým se střetává u jalovce, ozývá se agresivní křik, s kým se tam setkala? Jejího protivníka nevidím a už letí dál. Motiv drozda proniká svými výpady hluboko do mého podvědomí a v centru toho všeho se u mě v pozorovatelně prochází holoubek, jako by se ho nic z toho, co se děje venku, netýkalo. Je on zdrojem toho neklidu?
   Slunovratový sluneční kotouč se už zbarvuje do ruda. Klesá za smrky. Kolikrát jsem ho tu na Churáňově už pozoroval? Letos po šestadvacáté.

Zachytit slunce, jež k obzoru klesá,
pravěkou kresbu volání
svedu spíš, nežli tu ve spleti lesa
ukrýti dech tvůj do dlaní.

   Pak usínám a zdá se mi sen. Vidím tlustý kůl, jsou u něj zachycené vrány a krkavci, nohy a křídla zamotaná do drátů, možná i přibitá. Ti ptáci umírají velmi těžce, dýchají v agónii. Vidím, jak se jim dmou vnitřnosti, a cítím, že to umírání bude trvat ještě dlouho a nikdo jim nepomůže to urychlit ani je osvobodit.

Text a foto Roman Szpuk


1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění