Rychlý tah mračen uzavírá západ
Slunce stoupá. Nad Hájenkou krouží malé hejno ptáčků. Jejich pokřik prozrazuje, že si teď létají jen tak pro radost. Odcházím Jelení stezkou na Žďárecké sedýlko. Jdu v sandálech, za lehkost kroku platím kamínky v botě. Přesličky si jak štafety palem předávají světlo do hloubi lesa. Prochází nižšími a nižšími tóninami zeleně. Na cestě přecházím několik chrobáků, kteří tu setrvají v tajemných polohách. Jeden má pootevřené krovky, jako by ustrnul v pokusu o vzlétnutí, druhý je vztyčen, přední nožky ve vzduchu, zůstal zastižen ve vytržení při pohledu do klenby lesa. Odbočuju doprava. Starou betonovou pašeráckou stezkou docházím k hraničnímu kameni na Červeném potoce. Tady se česká turistická cesta dotýká hranice. Stojí tu automatická meteorologická stanice i s anemometrem. Jak tu v údolí v obklopení hustými smrčky mohou měřit vítr a jeho směr? Misky anemometru se ani nehnou, ale zprava ke mně dochází mladá žena v černých legínách. Její jezevčík hrozivě štěká. „Zlý pes,“ komentuje to ironicky paní. Rád bych se jí zeptal, jestli i ona je zlá. Prozrazuju jí, že chci přejít hranici. „Snad mě nechytí jako narušitele,“ doufám. „No teď snad už ne,“ usměje se žena a za pohledu mých obdivných očí pokračuje dál. Ale za chvíli se zase vrací. Počkám, až zmizí a pak přejdu do Bavorska. Cestu mi kříží malá žabka, je to taková žába v pubertě. Klekám si, chci ji políbit, ale je rychlejší než já. Další princezna, kterou jsem neosvobodil. Je moudrá, nebudí lásku, dokud nechce sama. (Píseň písní, 8,4)
Sestupuju hlouběji do Bavor, bez mapy, bez občanky. Pošťák by řekl: Po pankáčsku. Klubíčko by řeklo: Svobodně jako tam, kde je ještě svět v pořádku. Cesta jako by nebrala konce. Jen po pravé straně slyším šum Červeného potoka. Rozeznávám v té hudbě jeho hloubavý sestup, otírání se o balvany a kořeny, jeho vzpomínky na neklid jarního tání i na chudobu parného léta. Kdo ví, kam spolu s ním scházím? To já doprovázím jej, on mě ne. On nebloudí, on ví, že musí hledat vždy o stupínek níž podklad pro svůj stékavý krok. Ale mě možná svádí špatným směrem, kdo ví? Nebolí-li mě nohy, mohu během bloudění opustit představu cíle a odevzdat se překvapení. V takovou chvíli se často setkám s něčím jedinečným, co bych jistě přehlédl, kdybych už už byl připraven zahlédnout metu svého putování či něco, s čím už jsem zvyklý žít, vyjít s tím. A mám ještě dost sil vystoupat zpátky, odkud jsem neprozřetelně sešel?
Konečně docházím k Hammerklause, malému jezírku, které obtáčí cesta, aby stoupala zpět proti proudu Teufelsbach na Bučinu. Chvíli odpočívám u zbytků hraničního mostku. Jeden břeh býval kdysi oživujícím prstem dotýkajícím se malátného těla břehu druhého. Došlo ke spojení. Později se most zřítil, od té doby
jsou si břehy navždy vzdálené a proud Čertovy vody nemá tušení, co se tu kdysi odehrálo. V lese nad Teufelsbachklause se stmívá, mraky houstnou. Jezírko je zpola vypuštěné. Je to smutný pohled. I jezírko touží být naplněné po okraj, aby v sobě mohlo zrcadlit co nejvíce krásy. Je omezené jen svými břehy, ale co když jsou pak břehy jen vykotlanými ústy plnými hladu? Cesta stoupá výš a výš a najednou docházím na úzkou asfaltku a stojím na hraničním přechodu na Bučině. Došel jsem k němu z druhé strany, než jsem si původně myslel. A tak už mi zbývá jen sestup z nejvýše položené obce Šumavy na Knížecí Pláně.
***
Odpoledne se blíží déšť. Olověné závoje halí lesnaté hřebeny a blíží se k pláni. Před první přeháňkou utíkáme za okénka pokojíku. Jiřička kličkuje mezi kapkami. Po chvilce déšť ustává a na chvilku se uvolní i slunce. Stojím pod javorem a vychutnávám symfonii hlasů: Bzukot hmyzu, protože javor zrovna kvete, vítr šumící v listech a pleskot krůpějí propadajících korunou po patrech větví.
Najednou se ke skladbě javorové koruny přidává vzdálené dunění. Na východě párkrát zahřmělo a už se k nám blíží další divoká přeháňka. Na oknech škrábou drápky krůpějí, ve kterých se zobrazují hlavou dolů nejbližší smrky nad Bukovou slatí. A pak nejtemnější oblaky ustupují, ale ještě dlouho prší ze střední oblačnosti, dlouho štká obloha po bouřce, zneklidněná, rozlítostněná, musí doplakat svůj pláč. Jen drozd na nic nečeká. Vybíhá zpod jívy, kde se snad schovával, rozhlédne se, oklepe své mokré peří a hned začne pátrat po něčem v trávě.
Svahy hor brázdí hřbetní ploutve par. Nedá mi to, musím ještě ven, jdu kousek ke hřbitovu, ale opět mě zaujmou balvany na pastvinách. Podlézám ohradník, abych je vyfotil z blízka. Tu mě překvapí stádo skotu. Chvíli mě pozoruje, pak se odvážně vydá ke mně. Co já vím, jsou-li to krávy či býci. Raději pospíchám k ohradníku. Snažím se ho rychle podlézt, ale neshýbnu se dost nízko a prásk, dostanu proudem do hřbetu. Krávy stojí na druhé straně ohradníku a soustředěně se na mě dívají. Kdyby jim to nebylo hloupé, asi by se rozchechtaly.
„Nevím, jakou bych vám mohl dát potravu,“ kážu jim, abych si zachránil reputaci. „Tu pozemskou máte kolem sebe, kam se podíváte. Duchovní potravu vám dát nemůžu, protože stejně už víte všechno. Nebučíte, jen funíte. To my lidi musíme okolo všeho žvanit, psát knihy, kázat, číst projevy, smolit přednášky. A především dovolávat se naděje, protože naším prokletím je vědomí budoucnosti.“
Krávy mlčí. Ale když popojdu kousek k Hájence, následují mě. Alespoň čtyřikrát se tak zastavím. Dojdou ke mně, znovu se dívají, mlčí, žádná nezabučí. Nanejvýš tu a tam jedna na druhou naskočí po vzoru býka. Jsou to snad krávy lesbičky? Teprve později zjistím, že patří Standu Zídkovi z Bořanovic a že se jedná
o křížence se sedmdesátiprocentním podílem krve plemene Aberdeen Angus.
Stmívá se. Znovu se ozývají drápky deště. Rychlý tah mračen uzavírá hasnoucí západ. Problikává Venuše. Jaké to bylo dívat se kdysi večer co večer na podobnou scenérii z nějaké z místních chalup? Marek se zná s jedním z posledních žijících rodáků odtud, s Helmutem Hasselbergerem. Když se musel odstěhovat, bylo mu čtrnáct let. Jaký tu asi prožil poslední večer? Jaké mraky pluly oblohou a jaká zvířata se ozývala z okolních lesů a luk? Helmut patřil mezi Boehme, Čechy, jejichž rodnou řečí však byla němčina. Neměli je rádi Češi ani Němci. Když se octl v Bavorsku, řekl mu jeden z bývalých nacistů: Jestli tu chceš žít, budeš Deutsche, ne Boehme.
Text a foto Roman Szpuk
Popis k fotkám:
1) Balvany na Knížecích Pláních
2) Na hranici
3) Meteorologická stanice u Červeného potoka
4) Červený potok
5) Hammerklause
6) Teufelsbachklause
7) Na Pláně se snáší déšť
8) Kážu kravám
9) Sjednocující dialog v kmenu javoru
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
