Odchod
Na měrném pozemku se procházím mezi listy kontryhelu. Jsou plné krůpějí vody. Tam, kde se krůpěje slijí v jednu, zakulatí se a skrývají v sobě kontury okolních stébel. Svit mlhy se v nich násobí. Jsou to zásobníky světla, číše hostiny, když pijáci se zvedli a odešli ven nadýchat se čerstvého vzduchu, třebaže není skoro nikam vidět, jen k nejbližším stromům na druhé straně paseky. Beztvarým kalem oblohy se ozývá zpěv lindušky lesní. Vzlétne, zazpívá, ale vidět ji není. Ó, skrytý jásote! Poslouchám ji, pod nohama se mi lesknou nedopité číše.
Mám před odchodem, ale nevím, kam. Věčně bloudit v lesích? Pátrat po své duši? Z daleké minulosti mě zneklidňují slova mytologického básníka, píšícího pod pseudonymem Fiona Macleodová, o starém muži: Příliš mnoho přemýšlel o své duši. To byl následek učení mnichů. Než se dověděl, že má duši, byl to pravý muž.
***
Ptám se rašelinišť, co mě ještě v životě čeká, proč se mi ztrácíš mezi kmeny? Ještě před chvílí ses ukrývala za smrkem, vykukovala jsi, smála ses. Ale teď jsi pryč. Pustina po tobě. „Už jsi mi odpustila?“ ptám se do nicoty. Ale nechceš se smířit. Něco ti našeptává, že by ses dopustila prohry, byl by to tvůj ústup. Mluvíme o zradě, svěřuju se, že kdybys mi byla nevěrná, dokázal bych ti odpustit. Ale ty bys mi o odpuštění nestála, protože k té zradě by ses odhodlala sama nebo by byla dílem tvé slabosti. Byla by to tvá slabost, a kdybys přijala mé odpuštění, zradila bys sebe sama. A to i v případě, že bys poznala svoji mýlku.
***
V noci se mi zdá sen. Bydlíme ve velkém městském bytě, který má více místností s vysokým stropem. V jedné z těch místností se začíná šířit oheň. Vidím ho skrze skleněnou výplň pokojových dveří. Plápolá přímo z kamen, zapaluje záclony a plazí se po okrajích oken. Je mi jasné, že už ho nestačíme uhasit. Zbývá nám krátká doba, než se požár rozšíří do ostatních místností. Dům je většinou dřevěný, bude to rychlé. A tak balíme to nejdůležitější.
Vůbec nevím, co mám popadnout dřív. Chybí mi nějaký koncept, co nechat napospas plamenům a co zachránit. Mám při ruce jen několik igelitek. Jsou brzy plné. Vidím za okny místnosti, ve které se nacházím, jak vítr unáší dým. Požár stoupá. Přímo nad kamny už prohořívá půdou až ke střešním trámům. Loučím se
rychlým pohledem s prostředím, které bylo dlouhé roky mým domovem. Stojím na prahu neznáma s několika naditými igelitkami, ani nevím, co je v nich. A tu si všímám, že oheň v té místnosti, kde se požár začal šířit, zase pomalu hasne. Jako by neměl potřebnou sílu, chyběl by mu žhavý dech.
***
Další odchod. Pošťák je opět na stanici. Nemá kde spát. A když ho někdo přijme na noc pod střechu, vždy se tam kalí, nikdo mu nedá najíst, jen ho zásobují lahváči nebo kořalkou. Pošťák se probouzí s hrůzou v očích. V jeho snu jde se mnou nočním lesem plným svítících očí. Upozorňuju ho, že ty větší jsou oči vlčí, těch se bát nemusí, ale ty menší, kterých je nespočetně více, patří neznámým duchovním bytostem. Ale žádný sen není tak strašný jako realita. Myslím na verše mého norského bratra, básníka Hanse Børliho: V každém z nás ztratilo se, bloudí dítě, / bojí se noční tmy / v lesích hlubokých. / Však buď si jist, / nejhlubší les, ten bude tu / vždy.
Když docházím na Ranklov, zjišťuju, že kamenné stavení, které tu zbylo po chalupě Rankelseppa, má odemčená vrata zajištěná jen zvenčí balvanem. Uvnitř mají lesáci uskladněné pytle s neznámým obsahem, plechovky s chemikáliemi, prkna. U dveří stojí na hliněné podlaze židle, má propadlý sedák, jako by se probořila pod tíhou mohutného chlapa. Žebřík vede na půdu. A půda má novou podlahu z prken a kryje ji pevná střecha, nikde neprosvítá žádná díra.
Procházím zmáčenými svážnicemi okolo Ranklova. Koleje po traktorech jsou plné vody. Přeskakuju z jedné strany cesty na druhou. Trochu to připomíná chromnoucí tanec. Mlha se tu co chvíli potrhá, matný svit se opře do smrků tisknoucích se k sobě na volném prostranství uprostřed temného lesa.
Text a foto Roman Szpuk
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
