Kořist
Suť je hrací pole s mnoha kameny. Jako by se bály svých osamělých rolí, shlukly se tu na severním svahu. I když na nich jen stojím a málokterý z nich se viklá, ztrácím chvílemi rovnováhu. Snažím se moc nehýbat. Tu zaregistruju v periferním vidění pohyb. Rezavě zvířátko se náhle zastavilo a chvíli se na mě v poklidu dívá. Liška! Došla ke mně až na deset metrů. A pak hopká dolů po svahu, ale v klidu, jako by věděla, že jí ode mě nehrozí žádné nebezpečí. V okolí Popelné hory jsem objevil tři svaté obrázky. Na jihozápadě v Losenickém lese je to skleněná podmalba svatého Václava. Na jihovýchodě před ruinami Staré Huti visí na stromě zastřešená intarzie ukřižovaného Ježíše a před chalupou U Josefů přivábí poutníky Panna Maria Strašínská ozdobená umělými liliemi. Člověk by mohl obejít horu dokola a modlit se.
***
Žlutá cesta okolo Malého Polce je stále blátivější, musím přeskakovat z kořene na kořen, ale někde jen rezignovaně šlápnu do mokřiny. Noha se proboří do rašeliny a tak jen doufám, že mám kvalitní boty. Na jednom místě si na poslední chvíli uvědomuju, že jeden z kořenů je slepýš. Změním směr nohy, která chtěla už už došlápnout. O kousek dál mě překvapí zvláštní zvuk. Zdá se mi to? Je to kýchnutí. Natahuju hlavu, pátrám mezi kmeny. Prochází tam nějaký muž ve středním věku a za ním žena. Míří do slatě. Před Matesem ode mě odlétá dravec, kličkuje trochu mezi smrky, neprozradí se hlasem, jen pohybem, v pařátech něco nese, jakousi kořist, těžko určit, zda je to malý pták nebo myš. Jak klesám k Novému mostu přes Losenici, zaslechnu za sebou naléhavý a dlouhý hlas sýce rousného. Svým šumem mě vábí potok: „Pojď ke mně do údolí. Sama tu zpívám pro lhostejné stromy a kameny.“ Obcházím dřevěný most a sestupuju k peřejkám. I tady je cesta podmáčená, člověk se propadá do bahna, ve kterém mizí i klády, které měly poutníkům usnadnit cestu. Lezu na skalinu, abych se mohl zadívat na proud peřejí. Kámen klouže, mech se odtrhává a jakýsi sliz nedovolí opřít se o stup. Tak rád bych se tu posadil a díval se a díval – proud vody, jak jej svírají balvany – připomíná pulsující tepnu. Voda v ní bouří, napíná její stěny, které hrozí prasknutím.
***
V noci anemometr zaznamenal nečekaný náraz větru 20,5 metrů za sekundu. Nesmyslný údaj, i když ho zaregistroval i graf. Přemýšlím, zda se chyba objevila jen v softweru nebo je důkazem nečekané události noci? Možná se kolem stožáru mihl noční pták?
Ráno leží na stanici mlha, teplota klesla na 3,5 °C. Odcházím do lesa odebírat pro hydrology vzorky srážek. Jsem jen v tričku a jako bych žhnul sžíravým ohněm samoty, cítím, jak na mé tělo pokládá mlha studené obklady. Syčí na mojí kůži. Pak mlha řídne. Severovýchodní vítr protahuje chvojím už jen její chuchvalce. Jsou to němé příběhy těchto hor. Možná se proměnily už jen v očekávání na tyto příběhy, kdy naslouchám, naslouchám a nic se neozývá. Mlha si vše nechává pro sebe a já se nechci ptát, prozrazovat svoji zvědavost, jako se nechci ptát tebe, proč ses mi zahalila do mlčení, zda mě ještě miluješ. Někdy mi něco prozradí bizarní tvary kmenů. Ozve se útržek básně jako z dáli odlesk paprsku slunce, které já mezi
mračny nevidím.
Jsem starý mnich, jenž nalezl hanbatý obraz,
v ambitech lesa prosím o oživení postav.
***
Co chvíli vyplaším malá hejna holubů. Vždy mě polekají pleskotem křídel rozléhajícím se v tichu lesa. Někde za mými zády doznělo tiché představení šumící Losenice. A nyní pronikl napětí sporadický potlesk. Odtamtud a po chvíli zase tamhle. Neviditelné obecenstvo váhá: někteří jedinci se nechávají strhnout niterným nadšením a po chvíli utichají, jen jejich holubí těla vidím mizet mezi kmeny. Asi jsou to hřivnáči.
***
Odkládám už jednou přečtené knihy. Pak i ty nepřečtené. S každou z nich se uvolňuje prostor pro zpěv ptáka, kterého jsem předtím neslyšel. Poslední zpívá drozd, vynikající sólista. I on utichá. Zůstávají jen ostrovy temných mraků, za nimiž se někde ukrývá měsíc. Rád bych se odhodlal k modlitbě, ale slova mi připadají nicotná. Dříve, než je vyslovím, potěžkám jejich významy a zdrtí mě, jak často byla zneužívaná. Soumračná krajina je Jákobovým bojištěm. Marně vyhlížím svoji definitivní prohru. Gestikuluju do prázdna, jako bych se někomu bránil a zároveň se s ním vítal. Provokuju jak Lautréamontův Maldoror archanděla: Až mi tvůj Pán přestane k vyřizování svých záležitostí posílat hlemýždě a raky a ráčí vyjednávat osobně se mnou, najde se cesta k dohodě, tím jsem si jist. Neboť se nevyrovnám tomu, kdo tě poslal, jak jsi správně řekl. Do té doby se mi myšlenky na smíření zdají předčasné.
Já uhřešit se mohu k smrti, aby sis mě všiml,
abys jádro ohně poznal vprostřed dýmu,
abys osud kapičky ještě v mračnu zastihl,
abys mému dechu stvořil ústa na míru,
abych netrpěl netrpělivostí číst tvé dlouhé slovo,
abych zachován byl v proudu ker a novot.
Jdu dál a viděn jsem jen jak svévolník,
jak v kapradině ticha třpyt tvých dýk.
Mé viny na tvá vrata tvoří nával
a cesta pod mou nohou vyprchává.
Text a foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
