Hypnóza
Doktorka Zuzanka mě uvádí do hypnotického spánku. Ležím a cítím, jak mi z konečků prstů skapává teplo. Vede mě do vilky se stinnou zahradou na okraji lesa. Z terasy lze sestoupit po deseti schodech dolů. Zuzanka je odpočítává a já po nich scházím hlouběji a hlouběji do prohlubujícího se spánku. Spím a přece nespím. Tráva je měkká a hustá, temně zelená, stín stromů za zahradou je chladivý, příjemný, jako bych se do něj utekl z horkého dne. Ale pak se ocitám v ústavu pro nemocné děti v Dubí. Píše se rok 1966. Skláním se nad jakousi šachtou, na jejímž dně křičí zoufalá malá holčička. Její křik vidím, ale neslyším. Je to ta, o kterou jsem měl pečovat, abych sám neplakal. Je mi šest let. Holčičce zřejmě ještě méně. Jde jí o život, ale pomoci jí nemohu, jsem příliš malý. Jen se v hrůze dívám dolů.
Teď mě doktorka Zuzanka přenáší na pobřeží moře. Je to zátoka. Prozařuje ji slunce a vedle mě stojí tatáž holčička, jen je o trochu starší, může jí být tak jedenáct let jako mně. Má na sobě lehké šatičky z pestré vzdušné látky. Ale vítr tam nefouká, ani ten od moře. Mám pocit jistoty. Cítím se s ní tak příjemně, že mi začínají tryskat slzy. A obdarováváme se navzájem. Zjišťuju, že musím svého anděla chránit (jako některé mystičky touží ve svém srdci těšit Ježíše). Ne snad, že bych ji svojí liknavostí ztratil, ale nechal bych ji opět propadnout do toho smutku na dně šachty v dubském ústavu. Ať tak či tak, ona, andělská holčička, se mnou zůstane dál ve své křehkosti a nesmrtelnosti. Je zároveň tělesnou i duchovní osobou, někdy o ní nevím, někdy ano. A když ji podvědomě hledám na nesprávných místech nebo zmalomyslním její zdánlivou nepřítomností, přimykám se k různým podivným ženám, zhusta šíleným, a láska končí krachem.
***
Je Zelený čtvrtek. Nad lesem se zjevuje měsíc. Mám pocit, jako by mě už delší dobu pozoroval.
„První jarní úplněk,“ posílá mi svou aktuální fotku malířka Jarka. Zřejmě se na něj díváme ve stejný okamžik.
„Ano, už ho také vidím. Leze nad smrčky. A bude jasno,“ odpovídám Jarce s hřejivým nadšením v hrudi.
„To smrčky se před ním uklánějí. Vždyť je na něm tvář Krista. Když se pozorně podíváte.“
„Já tam pozoruju spíš vyděšenou tvář.“
„Munch? Já tvář z Turínského plátna.“
„Nemyslím Výkřik. Je to tichý úlek. Ale tvář tam jistě je.“
„Vidíme každý jinou tvář.“
Usínám. Tou dobou už úplněk vyplul výš nad obzor a matný svit mi proniká oknem na přikrývku. Je zvláštní, že cítím jeho tíhu. Ocitám se v Jelení, imaginárním údolí na Šumavě, kde se v románě Jana Otčenáška Když v ráji pršelo, pokoušeli žít a podnikat dva mladí intelektuálové Petr a Lu z Prahy. Zabydleli se v opuštěném mlýnu. Přijíždí k nim čtyřicátnice Annemarie Meilingová, která se po mnoha letech chtěla podívat na místo, kde se narodila. Oba mladí lidé ji přijímají s rozpaky, s nedůvěrou, mají pocit, že na ně shlíží s „protektorskou útočností“ a „sebejistotou člověka, kterému se dobře daří“. Pak u kávy diskutují o válce a o odsunu německých obyvatel. „Všichni se díváme na to, co bylo, jen přes naše zážitky,“ odpovídá filosofovi Petrovi a učitelce Lu moudře Annemarie.
Když pamětnice odjíždí, Petr trhá navštívenku, kterou mu dala. Přiznává, že je zaujatý. Ale také Lu, která jako žena, zdá se, chápe více, dojmou některé chvíle jen „proti její vůli“. Pak se Petra zeptá, zda Annemarie něco pochopila. Snad se měla zeptat, zda něco pochopili oni dva. Protože smysl toho setkání je vyjádřen jedinou větou: „Tady, tady jsem se narodila, v tom koutě stála moje postýlka.“
Ve spánku se sám stávám holčičkou Annemarie. Nebo kráčí vedle mě a jsme si tak blízcí, že se skoro stáváme jedinou bytostí? A úplněk, který jsem večer pozoroval vycházet a v němž jsem se marně pokoušel najít tvář Krista z Turínského plátna, ozařuje protilehlé lesnaté svahy horské krajiny z Otčenáškova románu.
Text a foto Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
