Šumavský veterán
Emil Kočnar, původem Valach z Moravy, narozen 22. 11. 1916 v Černotíně. Letos by oslavil 99. narozeniny, bohužel včera zemřel. Na jeho vzpomínku otiskujeme rozhovor, který jsme s ním udělali při jeho 97. narozeninách.
Vyučil se zedníkem, poté vystudoval průmyslovou školu stavební. Za prací odešel ve 21 letech na Slovensko do Brezna nad Hronom. Tam ho zastihl začátek války, kdy se Slovensko osamostatnilo od Čech, jeho šéfa zatkli a do vlasti už se vrátit nemohl. Rozhodl se společně s kamarádem uchýlit do Jugoslávie, dále se pak na francouzské pasy dostali do Řecka, Bulharska a přes Turecko až do Sýrie. Psal se rok 1940, když byli převezeni do Bejrútu. Zde se nalodili a dopluli do francouzského Marseille. 1. února 1940 narukoval pan Kočnar do Československé armády, prošel krátkým, ale velmi náročným výcvikem a byl poslán bojovat na sever Francie k řece Loiře.
Po dlouhých peripetiích dokázal prezident Beneš zajistit jejich odvoz anglickými loděmi podél pobřeží Kanady až do Anglie, konkrétně do Liverpoolu. Odtud vlakem pokračovali do výcvikového tábora Cholmodelay Park a poté do Birminghamu. Pod vedením generála Lišky zde cvičili u tankového praporu a připravovali se na invazi. Ta vypukla 8. června 1944. Zastihla je v Normandii, kde se právě vylodili. To, co se tenkrát odehrálo, by nikomu nepřáli zažít. Všude okolo stovky letadel a lodí, všude byl slyšet jenom hvizd bomb. Spousta mrtvých, nepřetržité nálety a ukrutné vedro.
Do republiky se dostal zpět až při osvobození v květnu 1945. Ubytoval se v Běšinech. Armáda tenkrát vojáky nepropouštěla, a tak pan Kočnar zůstal dál u tankového praporu v Klatovech. V Běšinech se na tancovačce seznámil se svou budoucí ženou.
vpravo Emil Kočnar
Odtud se rozvíjí příběh Moraváka, který žil 50 let na Šumavě, v obci Hliniště.
Jak jste se do Hliniště u Strážného dostal?
V roce 1947 jsem dostal nabídku od inženýra z Českých Budějovic, jméno si už bohužel nepamatuju, abych dělal vedoucího na pile v Hliništi, zároveň s ubytováním ve vile hned vedle pily. Ještě v Černotíně jsem chodil na brigády pomáhat na pilu a tak jsem k pile měl vztah už odmala. V období války patřila tato pila i vila němci Vilému Paulusovi.
Když jsem přišel v tom roce 1947 do Hliniště byli už tito němečtí obyvatelé vystěhováni, někteří násilím, někteří odešli dobrovolně. Hranice v té době nebyli ještě tak dobře střeženy, chodila pouze dvoučlenná hlídka pohraniční policie, a tak se tito němečtí obyvatelé, kteří tuto situaci dobře znali, vraceli potají zpět do Hliniště a brali si svoje věci a odnášeli je do Německa.
Byla to tehdy nebezpečná doba? Nebáli jste se Němců, kteří se vraceli pro svůj majetek?
Tady v Hliništi to bylo poklidné. Nikdy nedošlo k žádnému konfliktu. Pár Němců zde zůstalo i po válce. Ti se samozřejmě potají stýkali s těmi, co přicházeli z Německa. Ale byli tu i slušní Němci. Třeba pani Hermannová. To byla slušná ženská, silně věřící, starala se o kapličku v Hliništi. Ostatní Němci pracovali buď u mě na pile, tady pracovalo něco okolo 20 lidí nebo ve stájích v Hliništi, kde bylo asi 200 krav. Na pile jsme řezali všechno na export, měli jsme nejlepší cenu řeziva a vyváželi jsme do Itálie, Francie, Anglie, Švýcarska, jeden vagon jsme prodali do Lýbie a jeden vagon do Ruska. Podle předpisu jsme museli za den seřezat 48 kubíků řeziva. Dělalo se od rána do večera. Často byl nedostatek lidí a někdy jsem musel já jako vedoucí, nebo i mistr jít řezat, aby se všechno stihlo.
vila Viléma Pauluse a pila v Hliništi
Jako vedoucí pily jste po válce neměl problémy s režimem?
Pravda je, že začátky nebyly určitě jednoduchý. Komunisti mě chtěli tenkrát mermomocí zavřít. Nelíbilo se jim, kde jsem za války bojoval. Tenkrát se za mě postavil inženýr z Budějovic, který mi tuhle práci sehnal a řekl jim, „Když zavřete Kočnara, můžete zavřít celou pilu“. Jezdili za mnou na pilu, dokonce chodili i do baráku a hledali něco, za co by mě mohli zavřít. Pořád jsme měli s manželkou sbalený věci a byli jsme přichystaný na útěk.
Tenkrát to jistě nebylo jednoduché, byly už v té době úplně uzavřené hranice?
K zavření hranice a vybudování hraničního pásma došlo po roce 1948. Tehdy byly natažené dráty, do kterých šel proud, aby se nikdo nedostal do Německa. Dráty byly hned za silnicí za našim domem a všude byly cedule s nápisem „POZOR HRANIČNÍ PÁSMO. VSTUP JEN NA POVOLENÍ“. My jsme dostali povolenky, takzvané vstupky do hraničního pásma. Pohraniční hlídky stály tenkrát už v Řasnici a nikdo neprojel bez kontroly. Dokonce si pamatuji, že ještě nebyly dráty a jeden náš voják utekl do Německa. Podařilo se mu to. Ale bylo i pár takových, kteří takové štěstí neměli. Když už byly postavený dráty, často jsme slyšeli střelbu, létaly světlice a hlídka někoho pronásledovala. Někdy to byli lidé, někdy světlice vystřelila kvůli zvěři, která se chytla do drátů. Někteří lidé se pokoušeli dostat za hranice sami, někteří využili převaděčů. Pamatuju si jednu rodinu ze Strážného, jak se snažila dostat na nafukovací matraci po řece do Německa.
Znal jste někoho z těch, kdo převáděl do Německa?
Jeden chlap z Lenory převáděl za peníze, jeho jméno si už taky nepamatuju. V Horní Vltavici byl velký hotel, tam se scházeli lidé, co chtěli útéct za hranice s těmahle převaděčema a domlouvali si podmínky a datum. Známější byli bratři Hasilové. Jmenovali se myslím Bohumil a Pepa. Oba převáděli a Bohumila zastřelili tenkrát někde u Českých Žlebů. Mezi Českýma Žlebama a Stožcem. Má tam po pravé straně pomník, ale kde je pohřbený jeho tělo, se neví. Místo pohřbení se nezveřejnělo, aby se z něj nestala modla. Jeho brácha Pepa se dostal za hranice a je v Chicagu. Myslím, že ještě žije.
Jak vypadal život v Hliništi po válce?
Jako všude jinde. Pracovalo se, každý si budoval svoje zázemí. Práce bylo dost, ale byla určitě i zábava. S manželkou jsme byli členové divadelního spolku v Hliništi, já jsem vedl kroužek Tělovýchovné jednoty mládeže. Měl jsem na starost vlek ve Strážném. Pořádaly se soutěže, závody ve sjezdovém lyžování, v běhu na běžkách. Sněhu bylo dostatek a děti i mládež to bavilo.
Ještě po revoluci bylo Hliniště klidnou vesničkou. Bydlelo tam několik rodin trvale žijících a několik rodin, co tam mělo víkendový chalupy. Byl to takový ráj. Plný les hub, ticho, spousta sněhu.
V Hliništi jsem bydlel 50 let, až do roku 1997. Prožil jsem tu s manželkou, dětmi a vnoučaty překrásné roky.
manželka a synové
Dnes už Vás v Hliništi nenajdeme. Kam jste se přestěhoval?
V Hliništi se muselo topit, byla to velká starost o tak velký dům a zahradu. Na to už jsme s manželkou nestačili. Přestěhovali jsme se do klatovského Penzionu pro důchodce. Letos mi bude 97 let. Zdravíčko mi zatím funguje dobře, ještě loni jsem hrál tenis, plaval jsem i 40 bazénů denně a řídil auto.
vpravo Emil Kočnar
Občas se zajedu s rodinou podívat do Hliniště a okolí. Už to není ta poklidná vesnička, skoro bych jí ani nepoznal. Je tam spousta trhovců, směnárna, hodně se změnilo. Dnes už bych tam bydlet ani nechtěl.
Na závěr je potřeba určitě dodat, že Emil Kočnar je držitel mnoha ocenění, jako je Řád za zásluhu v boji proti fašismu, nebo Válečný kříž od prezidenta Beneše. Každoročně se v květnu účastní položení slavnostního věnce u příležitosti osvobození a k jeho 95. narozeninám mu popřál starosta Klatov Rudolf Salvetr a velitel strakonické protiletadlové raketové armády plukovník Vladimír Barca.
foto: archiv pana Kočnara a www.army.cz
Lenka Doubková
