Světlo na mlhách
Sestupuju traverzovou cestou k Wunderbachu. Hledám vhodný motiv, který bych vyfotil kamerou obskurou. Cestu pokrývají listy popadané na ni teprve nedávno, ty více zažloutlé, javorové, a temně kovové, bukové. Tam, kde nízké paprsky svítí přímo proti směru mé chůze, svítí jejich zvednuté okraje jak klobouky dam v hledišti. Žádná se v něm ani nehne, všechny strnuly uchváceny tou září.
Našlapuju lesem a snažím se dorozumět se sluncem, které vytváří potřebné kontrasty. Nyní svítí nad mlhou, která zalévá údolí v podobě oslnivého moře. Hučí odtamtud Otava, jako by chtěla ozvučit oblačně klidnou hladinu. Pod cestou září v paprscích nad ležícím kmenem tlejícího smrku kapradina. Jak dlouho to bude trvat, než vložím do krabičky foto papír? Neposunou se za tu dobu stíny ostatních stromů tak daleko, že v nich kapradí pohasne?
Sedám si na okraj cesty, připravuju si krabičku ve vaku, který jsi mi zhotovila. Zatím mlha vysílá zdola své zvědy v průsvitném šatu. Jsou to organizované tlupy, nebo pašeráci, solitéři, kteří pracují na vlastní pěst? Proplétají se mezi kmeny výš a výš, tváří se, jako by se nic nedělo, a svit slunce matní. I takové světlo je zajímavé, nepostupuje ostře z jedné strany, rozprostře se a odráží se od kapének na předmět, který bych rád zachytil.
Jaké by to asi bylo, kdyby se celý prostor zaplnil světlem bez jasného zdroje, kdybych zachytil černé prázdno nejen v lese, ale i ve svém srdci? Ale zajisté, takové světlo přece v sobě nosím, jsi to ty, tvá věrná blízkost. Světlo je mi dáno jako příležitost. Ani ono není samozřejmostí, slunce se za pár hodin schová za protilehlým lesnatým svahem, nastane noc, ochladí se, louže se pokryjí krustou ledu, na které se vytvoří bublinky. Vida, i louže pod ledem se nadechuje.
***
Celé hodiny zůstávám na dně samotného údolí na křižovatce cest u ohromné lípy s prasklou větví. Zarůstají tu ruiny jednoho z opuštěných stavení. Tady si přebíjím krabičku. Popojdu kousek odsud, exponuju, v plném slunci osm minut, v šeru uprostřed rozpadajícího se zdiva až tři čtvrtě hodiny.
Z hloubi lesa se ozývají rány. Někdo tam střílí nejspíš z kulovnice. Nepoznám, odkud. Blíží se ke mně, či se ode mě vzdaluje? Čas je přibrzděn jemným předivem mlhy, která už tady zůstane až do večera. Objevila se tiše, zažehnávána mojí modlitbou. Ještě chvíli jí prosvítají shora kmeny, pak i ony se hrouží do nevýrazného, mlhou zhmotnělého prostoru A jak minuty plynou a já popocházím sem a tam, zraje ve mně pocit, že tu na někoho čekám. Ale na koho? To nevím, vím jen jedno, že nikdo nepřijde. A tohle je úzkost, kterou přináší samota. Člověk už nemá oporu v tom, kdo mu byl blízký, kdo jej doprovázel. Ztratil místo, kde zakotvit. K čemu je lodi kotva spuštěná na její vlastní palubu?
V trávě se zvolna zjevují pěšinky vyšlapané zvěří. Když jsem sem přišel, nevšiml jsem si jich. Neviděl jsem ani zajímavé odstínění kamenných bloků s jednou stranou dotýkanou matnou září, druhá je pokryta syrovým stínem přiléhajícím z hloubi lesa. Objevuju záhadné zrezavělé hrnečky a části nástrojů, vidlí, zbytků skel. Vzpomínám s těmi dávnými pomocníky na jejich i své vlastní dětství. Je to paměť dotýkaná tolika dlaněmi. Náhle nenápadný vánek shodí list jabloně, co bojuje s mechy o život. Strom, který musí zápasit o vlastní existenci, nemá ani pomyšlení na vlastní plody. Ale dávná touha po plodech dál žije v podvědomí jabloně. Nevidím je, přesto jsem přesvědčen, že se někde na větvích ukrývají poslední zčernalá a scvrklá jablíčka. Na jazycích zbylých listů se objevují krůpěje a z pavučiny visí špendličí.
Během delších expozic bloudím okolo jak netrpělivý milenec. Přeskakuju mokřiny a pak stojím na břehu potoka. I proud vody rozpráví se světlem svými tekutými zrcadly, místy odráží zář oblohy, jinde – zdá se – vyzařuje své vlastní světlo. Vracím se ke zdi bývalého stavení. Na vrchu zděných sloupků se usadila kapradina, teď už zrezavělá a povadlá, visí jako podivné paví vrkoče, odložené ozdoby karnevalových paraplat. Pečlivě naskládané kameny se brání kořenům, které v nich našly oporu a samy ji tak znejišťují. Tam, kde kámen vypadne, visí ve vzniklém otvoru jakési kořenové kapiláry, celé jejich závěsy i s hlínou, kterou si snad strom vynesl do zdiva odněkud ze země. Mrtvé tu vzdoruje životu, zvyk se brání neodbytnosti věčné změny. A tak vše je pomíjivé a vytváří věčnou kompozici, která nikdy nezíská svoji definitivní podobu.
Rozpadávání se děje jen z vůle času. Trpělivost je tu silou, která unáší můj život k cíli. Možná jsem si ho nevybral, ale až ho poznám, bude mít smysl. Trpělivosti mohu jít naproti i proti času, vystoupit z chaosu života třeba večerním štupováním ponožek, pomalým úklidem bytu, pečlivým zaléváním květin, zasypáním krmítka čerstvými slunečnicovými semínky, hlasitým předčítáním povídky před usnutím nebo mohu jako s tebou strávit pokojný večer pečlivým bílením předsíně. Několikrát jsem se v úzkostných stavech držel takových činností jako zábradlí.
***
„Jak na vás nyní působím?“ ptám se mohutných smrků, z kůry strhaných souší a keřů „Mluvím jako člověk rozumu zbavený, byť člověk, který se mistrně ovládá? Vysílám své věty do těchto pustin jako myšlenky dobře obeznámené s temnotou, osvědčené úvahy? Mám odvahu přijmout v tomto údolí nabídku nového začátku? Tolik jsme se toho naučili, dokud jsme ještě měli čistá srdce a neprožili jsme pokoření naší vlastní opatrností.“
Text a foto pořízené camerou obscurou Roman Szpuk
{gallery}Jitka/listopad/svetlo{/gallery}
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
1. Posed u Modravy 2. Výstup na Stožec3. Dlouhé zimní noci
4. Předjarní povídání
5. Jarní vítr
6. Náušnice paní Zajícové
7. Soumrak na Šeravě
8. Hle, dělám věci nové
9. Fragmenty
10. Kohout
11. Svár zimy a jara
12. Jepičí láska
13. Hadí vrch
14. Voda, voda
15. Čtení v kavárně na Dvorku
16. Cesty nevyzpytatelné
17. Pouť po Českém středohoří
18. Svatá petflaška
19. Socha Mír
20. Kouzlo červnových večerů
21. Polonina, Svidovec
22. Světlušky, červencové mrazy a pout
23. Čas patří jen hodinám
24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského
25. Quasi una Fantasia
26. Proměny
27. Sociálka
28. Bouře nad Gabrétou
29. Chamtivci
30. Tiché vytrvalé rytmy
31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
32. Rázem jsme všichni vzhůru
33. Přízemní mlha
34. Höllbašský vodopád
35. Dušičková spektra
36. První doteky ledu
MINIATURY Romana Szpuka 2018 :
1. Loučení s Friederike 2. Krátká zastavení 3. Oheň tání 4. Nesouvislý dialog 5. Něžné objetí 6. Mráz a srdce 7. Tichá křídla 8. Co si myslí planety 9. Bezejmenný potok 10. Pouť okolo andělky 11. Město je jiné 12. Osamělci 13. Staří a mladí 14. Zpáteční cesta 15. Chodím furt v pantoflích 16. Toto místo 17. Celé jaro je erotické 18. Na Brantlově dvoře 19. Socha Rodina 20. České středohoří a Šumava 21. Hýlové a blesk 22. Bělásek a děti 23. Omývání barev 24. Bolest křídel 25. Slunovratova noc 26. Květina nezradí svůj květ 27. Barvy čaje 28. Ještěrčin ocásek 29. Střet dvou vášní 30. Zatmění 31. Pavlínka 32. Perseidy 2018 33. Sarančatům sklaplo 34. Prokletí milenci 35. Zanechávaje příbytek otevřený 36. A měla jsem tě ráda? 37. Vážka rudá 38. Kohlschachten 39. Na cello hraješ 40. Zlatá a černá 41. Panta rhei 42. Palvínov a Vatětice 43. Říjnové květy jahod 44. Vratká lávka slov 45. O solitude 46. Listopadové toulky 47. Zasněžené město 48. Přebrodit Křemelnou
{jcomments off}