Další osobnosti získaly Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje
U příležitosti oslav 17. listopadu, 15. listopadu 2019, již potřetí hejtman Josef Bernard předal Čestné plakety hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje dalším osmi osobnostem.
Karel Havelka, Silvestra a Jaroslav Chnápkovi, Věra a Petr Náhlíkovi, Karel Petráň a Richard Smola dnes odpoledne v Měšťanské besedě v Plzni převzali z rukou hejtmana Josefa Bernarda pamětní list a Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje. Ocenění in memoriam dostal i Josef Hlavatý; to převzala jeho neteř Jaroslava Silvarová.
„Občanská společnost má mnoho podob. Její podstatou ale vždy byli a budou angažovaní občané, kteří chtějí přispět nejrůznějšími formami k rozvoji společnosti. V případech, kdy tito jedinci vystupovali či vystupují proti mocnému establishmentu, prokazují obrovskou míru odvahy, která zaslouží náš velký vděk a ocenění,“ uvedl hejtman Josef Bernard. „Demokracie je potřebná ochránkyně dodržování ústavních pravidel. Před třiceti lety jsem si nemyslel, že se o svobodu budu ještě někdy bát,“ uvedl v úvodu slavnostního předání plaket.
Slavnostní akce se konala v malém sále Měšťanské besedy v Plzni. Životní cestu oceněných připomněly na akci, kterou moderovala Petra Procházková, videomedailonky. O hudební vstupy se postaral zpěvák Michal Prokop v doprovodu Jana Hrubého.
Karel Havelka, 12. července 1950 v Plané u Mariánských Lázní
Už na základní škole se Karlu Havelkovi začalo přezdívat Kocour. Je absolventem SPŠ stavební v Plzni. Po základní vojenské službě začal pracovat jako stavební mistr v Silnicích Plzeň.
V období dospívání si zamiloval bigbít. Poslouchal desky a zahraniční rádia, nechal si narůst dlouhé vlasy. Začal kupovat desky a na chatě v Dobřanech pořádal mejdany – večery poezie a poslechu alb.
Toužil se podívat do USA. S CKM vycestoval do Japonska a odtud si to namířil do Jersey City, kde pracoval jako sheet metal worker ve Westinghousu a za všechny vydělané peníze kupoval bluesové desky a chodil na koncerty.
V roce 1974 se vrátil zpět do vlasti. V nepřítomnosti byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně. Po udělení prezidentské milosti pracoval jako stavební dělník u Vodních staveb, později opět u Silnic a organizoval kulturní akce zaštítěné přeštickou SSM. Za jednu poklidnou akci v Přešticích byl odsouzen na 15 měsíců nepodmíněně, trest si odpykal na Borech, „na šatonech“.
Po podpisu Charty 77 a pokračujících aktivitách v undergroundu byl neustále pronásledován ze strany StB a koncem roku 1980 donucen s celou rodinou k emigraci do Vídně. Zde organizoval přednášky, hudební produkce, demonstrace za politické vězně v ČSSR, později se věnoval prodeji desek na burzách po celé Evropě, otevřel si obchod Tom Cat.
V roce 1990 se vrátil do Československa a založil gramofonovou firmu Globus International, která vedle zejména tuzemského undergroundu a alternativy vydávala licencované tituly zahraničních interpretů.
Firmu prodal po roce 2010, nyní již jako důchodce opět jezdí po svých milovaných burzách v zahraničí.
videomedailonek
Silvestra Chnápková, 30. dubna 1954 v Českých Budějovicích
Jaroslav Chnápko, 10. března 1956 v Mostě
Silvestra Chnápková vyrůstala v Litvínově. Otec vědec – chemik a matka úřednice nikdy nezískali pracovní pozici, kterou by si zasloužili. Svoji nespokojenost se situací ve společnosti vyjádřili v srpnu 1968. Po nástupu do svého prvního zaměstnání v Praze se poprvé setkala s lidmi z undergroundu. Začala s nimi jezdit na „barák“ v Nové Vísce u Chomutova, kde se postupně utvořila komunita stejně smýšlejících lidí a kde se zamilovala do Šímy, svého budoucího manžela Jaroslava „Šimako“ Chnápka, který tento dům spoluvlastnil.
Dům kvůli undergroundovým aktivitám, např. neoficiálním koncertům, šíření dokumentů Charty 77, samizdatů, hudby, literatury a početných návštěv známých osobností disentu, sledovala StB. Několikrát v něm proběhly domovní prohlídky. V nemovitosti byla ukryta tiskárna, na které vznikal známý undergroundový časopis Vokno a kterou StB zoufale hledala. V roce 1980 soud rozhodl, že objekt Nová Víska bude majitelům vyvlastněn přímo za účelem obrany státu.
Jaroslav Chnápko pochází z Mostu. Jeho rodiče pracovali v místní chemičce. Vyučil se zámečníkem. Chtěl nosit džíny, dlouhé vlasy, poslouchat světovou muziku. Všechno to mu však znepříjemňovala policie. Vojna v něm utvrdila přesvědčení, že nechce být poslušným občanem socialistické země, který mlčí a dělá jen to, co je oficiálně povoleno. Stýkal se s muzikanty, chodil na koncerty a na akce, kde se scházeli lidé, kteří dávali najevo odpor ke komunistům a společnou touhu žít svobodně.
Po seznámení s textem Charty 77, s jehož zněním plně souhlasil, ji podepsal na jaře roku 1977. O rok později svůj podpis, ze stejných důvodů přidala i jeho budoucí manželka.
Po vyvlastnění baráku na Nové Vísce se manželé Chnápkovi rozhodli v roce 1981 koupit starý opuštěný mlýn v Osvračíně. Postupně si pořídili koně a další hospodářská zvířata a začali hospodařit. Jejich snem bylo být nezávislí na bolševickém systému, prodávat přebytky z hospodaření a keramiku. V Osvračíně se konaly koncerty, hudební produkce, slavily se svatby, poslouchaly se novinky z undergroundu, vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, manželé také šířili materiály Charty 77 a samizdaty. Výslechy, postihy, vyvlastňování, vazby, věznění trvaly nepřetržitě od roku 1977, problémy dělali dokonce i jejich nezletilé dceři. O združstevněný dům, díky revoluci, nepřišli.
Období bezmoci zvrátily události listopadu 1989. Revoluce poměry změnila. Silva a Šíma se snaží stále dotvářet a chránit svobodu nejen svou, což je jejich celoživotní sen. Ve mlýně v Osvračíně vyrábějí keramiku, provozují komunitní centrum a galerii VOKNO, kde pořádají koncerty a výstavy.
videomedailonek
Věra Náhlíková, 17. března 1958 v Aši
Petr Náhlík, 10. srpna 1961 v Plzni
Kvůli matčiným skautským aktivitám v letech 1968–1970 nebyl Petr Náhlík přijat na střední školu a učil se zedníkem. Poté absolvoval SPŠ stavební v Plzni a Stavební fakultu ČVUT a pracoval jako geodet u ČSD. V letech 1969–1970 byl členem skautského oddílu, do roku 1978 členem tajného oddílu. Od roku 1979 působil v trampském hnutí a šířil samizdat.
Přes trampské aktivity a samizdat se dostala do konfliktu s StB i Věra Náhlíková, rozená Rudolfová. První výslech na StB za šíření letáků zažila v roce 1979. V roce 1988 vydala v samizdatu sbírku básní Místo, kde se jim líbí. Vystudovala SPŠ textilní v Aši, poté vychovatelství na VŠ Pedagogické v Plzni. V roce 1989 jí bylo za podpis petice za propuštění Václava Havla z vězení a za účast na soudech s disidenty vyhrožováno ztrátou zaměstnání.
Od roku 1980 spolu opisovali a šířili samizdatové časopisy Dým, TAM-TAM a Toulavec a sborníky písní písničkářů Hutky, Merty, Kryla, Nohavici, Buriana a dalších. V Plzni vydávali samizdatový časopis Pajda, skončili po dvou letech po zásahu StB. Poté vydali sborníky písní a povídek bratrů Ryvolových, P. Lohonky – Žalmana, povídky J. Foglara apod.
Pronásledování ze strany StB je dovedlo k užší spolupráci se signatáři Charty 77 a disidenty. První „protistátní“ publikací, kterou vydali, byl klíčový text Václava Havla Moc bezmocných. Dále opisovali texty V. Černého, J. Patočky, J. Skácela, B. Hrabala, O. Pavla apod.
Oba se v 80. letech angažovali v nezávislých iniciativách a zúčastňovali se demonstrací v Praze v letech 1988–89. Od roku 1988 zajišťovali tisk samizdatových Lidových novin. Spolupracovali se samizdaty Stres, Pevná hráz a JAZZ-STOP. Podíleli se na přípravě demonstrace v Plzni 6. 5. 1989. P. Náhlík byl zadržen při protestech 1. 5. 1989 v Praze, za přípravu demonstrace v Plzni 28. 10. 1989 strávil 48 hodin ve věznici Vykmanov. Oba se zúčastnili demonstrace 17. 11. 1989 na Albertově a Národní třídě. Po zásahu červených baretů byl P. Náhlík s poraněním páteře hospitalizován v nemocnici. Následně se oba podíleli na vzniku Občanského fóra v Plzni.
Manželé Náhlíkovi vychovali dvě dcery a syna.
Petr Náhlík působí jako manažer v dopravě. Od roku 1990 jako křesťanský demokrat působil jako místostarosta, starosta a poté jako náměstek primátora v Plzni.
Třicet let se podílí na činnosti Junáka a Ligy lesní moudrosti. Je předsedou správní rady Hospice svatého Lazara. Podílí se na vydávání trampské literatury a publikuje v periodikách zaměřených na skauting a tramping. Spolu s manželkou je porotcem trampské literární soutěže Trapsavec.
Věra Náhlíková se celoživotně věnuje výchově dětí a mládeže. Pracovala jako kulturní referentka v domovech mládeže, poté v diecézním středisku mládeže, mateřském centru a jako vychovatelka a vedoucí ve školní družině.
videomedailonek
Karel Petráň, 19. května 1957 v Plané u Mariánských lázní
Celý život prožil Karel Petráň ve Svojšíně. Od dětství byl veden k náboženské výchově, chodil na výuku náboženství a ministroval v místním kostele. Po základní škole se vyučil elektrikářem u ZČE Plzeň. Věnoval se skautingu, zprvu legálně a poté ilegálně a působil v místní organizaci Svazarmu, kde ho zajímala radiotechnika. Pracoval v ZČE Plzeň na montážích vysokého napětí.
Ve 22 letech se oženil a narodil se mu syn Tomáš. V této době se začal více zajímat o politickou situaci a díky své výchově formoval své názory, které nekorespondovaly s politikou tehdejší státní moci a jejího zřízení. Pomáhal rozšiřovat zakázanou literaturu, zvláště informace o chartě a další tiskoviny. Postupně se zapojoval do různých nezávislých aktivit a společenství. Účastnil se protirežimních demonstrací v Praze a Plzni. Byl zakladatelem buňky Hnutí za občanskou svobodu ve Svojšíně. V lednu 1989 podepsal Chartu 77 a následně aktivně sháněl podpisy pod petici Několik vět, což neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti.
Po roce 1989 začal Karel Petráň soukromě podnikat. Založil místní Občanské Fórum a své další porevoluční kroky směřoval k zakládání Křesťansko-demokratické strany na Plzeňsku. Založil rockový klub ve Svojšíně a místní občanské sdružení „Sdružení za obnovu vesnice“, které se věnuje opravám místních pamětihodností, památek a aktivitám na zachování venkovských tradic. V roce 2001 byl zvolen do zastupitelstva Svojšína a stal se starostou obce, kterým je do dnes. Ve volném čase se věnuje pořádání kulturních akcí a činnosti v místním farním společenství.
videomedailonek
Richard Smola, 3. června 1930 v Plzni
Richard Smola vstoupil v roce 1946 do Junáka. Ten byl o 2 roky později zrušen, tak se spolu s ostatními skauty scházel doma při svíčce u „táborového ohně“, kde je starší kamarádi vedli k čestnosti, k lásce k vlasti a vážení si jeden druhého.
Po studiu na reálném gymnáziu byl přijat na ČVUT v Praze a převeden na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou do Plzně. Pro výborný prospěch byl určen studijním vedoucím ve 2. ročníku a přijal místo demonstrátora na ústavu pevnosti a pružnosti a na mechanice jako pomocná vědecká síla.
V roce 1951 mu byl zrušen odklad základní vojenské služby a dostal povolávací lístek k nástupu do PTP (Pomocné technické prapory) na Libavu, později převelen na stavbu letiště Přerov. Důvodem k nástupu byl třídní původ – otec továrník a člen Rotary.
Jeho rodina byla v rámci akce „B“ – likvidace buržoazie označena za státně nespolehlivou a vystěhována z Plzně do náhradního bytu – původně prasečák v Božanově u Broumova, pak Ptenín u Merklína. Po návratu z vojny kvůli službě u PTP nemohl pokračovat ve studiu na VŠSE. Vystudovat obor parní turbíny se mu podařilo částečně dálkově. Na umístěnku nastoupil do n. p. Energostroj, pak do závodu oprav TG Plzeň. Téměř 4 roky pracoval ve velkoelektrárně na Kubě. Jako nestraník nesměl vykonávat vedoucí pozice.
V roce 1958 se Richard Smola oženil, má syna Viktora.
V porevolučním období dva roky prováděl rehabilitační řízení pro Svaz PTP. Je zakladatelem spolku PTP – Plzeň – Západní Čechy. V roce 2005 vstoupil do Rotary klubu. Je držitel řady ocenění.
videomedailonek
Josef Hlavatý, 4. prosince 1943 v Plzni Křimicích – 25. ledna 1969 v Plzni
Když jeho matka onemocněla tuberkulózou a často pobývala v nemocnicích a sanatoriích, Josef Hlavatý a jeho starší sestra Danuše střídavě vyrůstali v rodině otcovy sestry v Plzni a u babičky v Malesicích, kde začal chodit i do základní školy. Do učení nastoupil do plzeňských Škodových závodů (ZVIL), ale nedokončil ho. Po absolvování základní vojenské služby se oženil a narodili se mu dva synové. Později se rozvedl.
Po vstupu okupantských vojsk na území Československa, v srpnu 1968, se Josef Hlavatý aktivně zúčastňoval demonstrací u plzeňského rozhlasu a dalších protiokupantských aktivit, např. záměny názvů ulic. Okupaci nesl velmi těžce. Svůj život se rozhodl ukončit demonstrativním sebeupálením 20. ledna 1969, symbolicky v den pohřbu Jana Palacha přímo na místě odstraněné Masarykovy sochy na Masarykově náměstí v Plzni.
Důvod svého činu potvrdil před smrtí ošetřujícímu lékaři, což lékař také vypověděl do protokolu tehdejší Veřejné bezpečnosti. Komunistický režim později tomuto činu připisoval zástupné důvody, jako jsou rodinné problémy a údajné sklony k alkoholismu.
Josef Hlavatý zemřel na následky svých zranění 25. ledna 1969.
videomedailonek
{gallery}susice/2019/11_listopad/postoj/{/gallery}
Autorem Čestné plakety hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje je doc. M.A. Petr Vogel. Ražená plaketa má průměr 70 mm, váží 169 g a je vyrobena ze stříbra ryzosti 999/000. Na přední straně je portrét Jana Palacha s textem „JAN PALACH 1948 – 1969“, na zadní straně je znak Plzeňského kraje, spolu s textem „ČESTNÁ PLAKETA HEJTMANA PLZEŇSKÉHO KRAJE ZA ODVÁŽNÉ OBČANSKÉ POSTOJE“.
{jcomments off}
