Miniatury: Höllbašský vodopád

3 listopadu, 2019
16:00

Höllbašský vodopád

Stoupáme jižním úbočím Falkensteinu po Borůvkové stezce. Obdivujeme divoké tvary ohromných smrků, jedlí a javorů. Na jedné ze skal roste rozložitý tis.

Bukový porost už skoro opadal. A přece co chvíli slyším tichý chrastot. Zvedám pohled do klenby lesa, poslední temně bronzové lístky se snášejí, narážejí do větví, točí se ve vzduchu.

Co zapomněla říjnová žena, která už byla na odchodu a ještě se vrátila, aby zašelestila v holých korunách štíhlých a vysokých stromů? Přišla jim připomenout, že je tu ponechává na několik dlouhých zimních měsíců samotné, aby se vrátila na jaře v jemně zelenkavém šatu panny. Jak nemožné nahlédnout do její mysli. Říjnová žena neodchází navždy, ale na konci dubna ji pozná málokdo.

***

Ve snu jsem se tě zeptal, zda budeš mou. Prosila jsi mě, abych na tebe nespěchal, že je ještě brzy, že ses dosud nerozloučila se svým milým, že musím počkat, až rána přebolí.

Po nějaké době jsem ti položil stejnou otázku: „Teď budeš má?“

„Ale už je pozdě,“ odpovídáš mi. „Už jsem se zasnoubila.“

Issac Newton řekl, že čas existuje proto, aby se všechny děje v přírodě neodehrávaly současně.

Stojíme pod lesklou skálou, ze které na mnoha místech odkapává voda. Tolik vteřinovek, půlvteřinovek či dvouvteřinovek. Celý vesmír vyvěrá tu nečekaně mezi skalami nebo pod závějí spadaného listí. Navzájem se v něm předbíhají či brzdí různé časy. Občas to mezi nimi zaskřípe, zajiskří, škvírou propadne broušený okamžik, který zaostříme naší čirou pozorností.

Vzpomněl jsem si na svoji vnučku Emičku. Zeť Fanda upekl sušenky se zrnky čokolády, nabídl nám je na talířku. A Emička se přihrnula ke stolku a vyloupávala ta zrnka, přičemž sušenky jen oslintala a ponechala rozdrolené stranou. I tady jako by někdo vyzobával z kamene náhodná zrna naděje. Tolik temné horniny však zůstává násilné a mstivé, záludné a drsné, kluzké a studené na omak.

Nevím, kolik je –

támhle ze skály kape,

tady taky.

***

Stoupáme pralesem. Z vysokého zlomu vyrůstá osladič obecný. Kmen javoru je u kořene zkroucený do spirály, jako by ho nějaký obr vyždímal.
Höllbachgespreng se třpytí mezi obřími balvany jak stuha zakleslá v soutěsce, tajné znamení podzimu, než je překlene mráz. Stříbrné kapky odletují od kamenů a padlých kmenů pralesa. U tůňky, do které dopadá vodopád, mě ovane svěží vlhký průvan. Vida – na pozadí skály se objevuje duha, vyzdobená brána, do které vcházíme každou vteřinou znovu a znovu. V tom věčném odcházení ponecháváme své prožitky na prahu tohoto světa, vkládáme oboly do rukou Cháronů, kteří v podobě nevinných děvčátek prosí o daň z našich žádostí a z našich stesků, z modliteb a výdechů, které uvolňují prostor k novému vdechu.

Sama brána duhy jen tak tak, že unese náš úděl setrvat. Dokud svítí slunce, vsakuje do padajících kapek modrou barvou tvých očí už tam ze druhé strany, červenou barvou mé krve ještě odsud.

***

Vrcholek Falkensteinu je plný lidí. Slunce se do nás opírá. Obzor lemuje oslnivý pás zákalu končícího ostrou linkou, nad kterou se objevuje čistý blankyt. Sedíme vedle kaple svatého Františka s mnoha hořícími svíčkami. Zamířilo k nám batole tak rok a půl staré.

„Tata, tata,“ volá a schovává svoji hlavu do nohou vysokého muže.

„Pojď, pojď ještě kousek,“ vyzývá jej tatínek. Ale klučina si dřepne na bobek a hraje si s kamínky.

„Ty plážovej kluku, ty by sis jen hrál,“ snaží se ho pohnout k další chůzi tatínek. Vydává se dál a pak se otáčí: „Tak pápá,“ naznačuje mu, že ho tady nechá, když se hned nezvedne. Ale klučina není hloupý. Jen zvedne hlavičku a už si zase hraje s kamínky. Však ty se pro mě vrátíš, říká si nejspíš v duchu.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/listopad/vodo{/gallery}