Proměny
Jedu od tebe na kole. Odvezla jsi mě autem do Kašperských Hor a teď už stoupám k Nicovu. Drobně prší a zrovna vychází slunce, které sice za lesem nevidím, ale na druhé straně se nad celou Šumavou vyklenula dokonalá duha.
Daleký rozhled –
krávy polehávají
zadkem k duze.
Vleču kolo ze Studence k Nezmarovi. Jde to těžce přes kameny a kořeny. Ale na louce už mohu jet po rovině. V chalupě se topí. Vida, ještě ho nevystěhovali. Cítím vůni čehosi uzeného či zakysaného, kouří se i z malého komínku před dveřmi. Nezastavuju se. Mám žízeň, v lese je studánka a na zabodnutém klacku s věncem větví visí hned čtyři hrníčky. Mohu si vybrat. Voda mi chutná jak pravé víno. Možná tu udělal Ježíš opačný zázrak než v Káni Galilejské: Proměnil nějaké krabičáky v tu nejlepší pramenitou vodu. Ale nejdříve proměnil poutníka žízní, která mu nabízí spoustu ve vodě zakletých chutí.
Začíná pršet. Mám pocit, že déšť se snáší jen na mě. Vlevo na východě svítí zlaté paprsky rána, vpravo se mezi mraky objevuje temně modrá obloha. Jen nade mnou se sklání břicho oblaku. Les je umytý a lesklý. Kapky v hábitech stínů čekají na svůj zážeh. Porušily v listoví silentio. Už už aby…
„Konečně pohyb!“ zvolala kdysi při odchodu z kostela Hanka Malíková, když tam na okamžik náhodně zabloudila během bohoslužby. Protáhla přitom ruce, povyskočila.
***
Meteorologickou stanici obklopila mlha. Celou noc pršelo. Psík Vládi Coufala Bonie sedí před dveřmi. Je to čtrnáctiletý chodský pes. Stařeček. Kdysi prý běžel vedle auta padesátkou, a když s ním jel Vláďa dvacet kilometrů na kole, přiběhl domů a kouká: Kam poběžíme teď?
Povídali jsme si s Vláďou a jeho ženou Libuškou a já na čtyřnohého kamaráda zapomněl. Copak mě to tak příjemně hřeje do nohou? Chodidly jsem se otřel do jakéhosi chlupatého hadříku. Hadřík se však opatrně pohnul a já se shýbl pod stůl, byl to psíkův ohon.
Běh je vyjádřením života v mládí, ve třpytu očí však život přečkává všechny pohromy ničícího času. Jimise průhled do vesmíru nekalí ani tehdy, kdy se očím ztrácí z dohledu jedna hvězda za druhou.
***
Navštívila mě stařičká básnířka.
„Jestli si myslíš, že tě s věkem přejde touha po lásce, tak jsi na omylu,“ řekla mi. A vyprávěla o svém muži, který s ní přestal spát, když mu porodila dvě děti. Ponořil se do své vědecké činnosti. Všechnu tíhu domácnosti vzala na svá bedra, on jen přišel k jídlu a jinak četl, sepisoval, bádal. Pak zemřel. Básnířce bylo pětašedesát. Tu začala cítit, jak jí po celá léta chyběla mužova náruč. Opuštěná stála na rozcestí, z nějž všechny cesty míří už jen k osamění. Když mi to nyní v takřka osmdesáti letech vyprávěla, oči se jí zalily slzami.
A tak s každým potěšením dýchám zároveň smutek a vášně jsou zastíněny melancholií. Všechno pomíjí, světlo je tak snadné sfouknout. Bývají to jen okamžiky, kdy mnou projede radost, jako uchvátí oko paprsek vycházejícího slunce. A vždy se tak děje trochu nepatřičně: To bylo určeno mně? Srdce se zachvěje rozkoší nebo strne v úžasu:
Dívám se z Čech na daleké štíty Alp.
Usínám pod hvězdnou oblohou a přeletí meteor.
Cítím, jak se mi chvěješ v náruči.
Foto a text Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
5. Jarní vítr
{jcomments off}