Světlušky, červencové mrazy a poutě
Tráva na Platoři je vysoká, je už skoro tma, když hledáme místo s trochu nižším porostem. Tam rozkládáme celtu, na ni karimatky. Teď už ležíme, přikryti jen tak dekami, a pozorujeme hvězdy. Najednou to na obloze zablikne, až sebou trhneme. Že by bolid? Ne, je to světluška. Přeletěla nad námi tak nízko, že nás svojí lucerničkou skoro oslnila. Jako by nám přelétla z oka do oka.
Ta krátká příhoda nás zbystřila. Slyšíme, jak koruny stromů okolo nás prohořívají vánkem neklidu. Listy se chvějí, kroutí se a šustí o sebe navzájem. Možná nás světluška před něčím varovala? Kdepak, byl to přece světluščin mládenec, možná byl na honu meteorů, možná hledal v trávě svoji nevěstu.
Schoulím se u tebe,
než začnu rozjímat
o nesmrtelných věcech,
ve tvé náruči se dočkám vyslyšení,
dáváš mi lucernu, s níž se vrátím
na nebezpečné cesty.
***
Červenec 2019 začal na Šumavě sérií mrazových nocí. Na slavné Perle pod Jezerní slatí i na Rokytské slati mrzne pravidelně. Desátého července klesla teplota na Jezerní slati na -4,8 °C, na Rokytské slati dokonce na -5,1 °C.
Je příjemné jít se za horkého léta osvěžit do nějaké z mrazových kotlinek. Letní dny jsou stále více horké, šestadvacátého června jsme na stanici překonali červnový rekord za celou dobu měření, teplota se zastavila kousek pod třicítkou na hodnotě 29,7 °C.
Vyrážím na Perlu čtvrtého července ještě za šera. U meteorologické budky na břehu Kvildského potoka se teplota dostala až k -3 °C. Rdesna, kohoutky i modré zvonky jsou ovroubeny jíním, jemnými zoubky mrazového strojku.
Na smrku sedí káně lesní, je neklidné, volá na mě. Vznese se, udělá nade mnou oblouk a zase usedne na původní místo. Je ve svém volání vytrvalé, jako je vytrvalé jeho bystré oko. Na sousedním stromě sedí jeho druh (či družka?). Někdy se k volání připojí, ale většinou je zticha.
Slunce za lesem už vyšlo. Hladina stínu klesá, narudlý svit zalévá lesy níž a níž. Potok teče klidně, nikam nespěchá. „Tak velká byla jejich láska, že vzdálenost mezi nimi nebyla větší než pramének vody v úzkém proudu mezi jinými dvěma praménky.“ (Fiona Macleodová – Daleká země).
***
Jsme na pouti na trase Via Nova. Vyjeli jsme na kolech v pátek pátého července. Trasa nás vedla takto: Churáňov – Finsterau – Mauth – Kreuzberg – Freyung – Ringelai – Perlesreut – Kirchberg – Fuersteneck – dále podél Ilzu – Fischhaus – Pandurensteig (příšerná část) – Ries – Passau – cíl klášter Mariahilf – Salzweg – Buchlberg – Denkhof – Ausernbrunst – Waldkirchen – Freyung – Annathal – Mauth – Finsterau – Churáňov.
***
V Bavorsku jsou všechny kostely otevřené. Vstupujeme do nich volně, nikdo nás nehlídá, můžeme až k oltáři. V Čechách je to jiné. Jen tu a tam nás kněz pustí alespoň do předsíňky, kde si poutník opře hlavu o chladnou mříž. Může přemítat, kdo je v té cele zavřený, zda na druhé straně svátostný Ježíš nebo na té své on sám. Ze zavřených kostelů v Čechách čiší chlad a nedůvěra. Lomcuju-li klikou takového chrámu, cítím v zádech podezíravé pohledy místních ukrývajících se za záclonami.
***
Nocujeme na okraji hájku na Bubikbergu (572 metrů nad mořem) nad Kirchbergem. Otevírá se odtud rozhled až k Roklanům či k Třístoličníku a Plechému. K protislunci se sbíhají stíny mračen a řídké paprsky, oblaka se řadí do stovek vln a místy jimi propadají horké vlasy sněhových srážek. Dříve, než na zem padl, roztál sníh a vypařil se. Jakési město v dáli ozařuje ještě plný svit, zbytek krajiny se halí do soumraku a čím je tmavší, tím mytičtěji se jeví vysoká věž kostela. Mnohé kostely tu mají vysoké štíhlé věže a nejvýše se pne věž kostela svaté Anny na Kreuzbergu (819 metrů nad mořem), kde jsme se také zastavili, ale který odtud není vidět1.
Stmívá se. Míjí nás světluška. Několik jich vidím na zemi, v trávě, jedna sedí na listu jakési rostliny. Světla vesnic a měst se rozsvěcují, jedno slabé světélko svítí i na Třístoličníku, možná je to Berggasthof Dreisessel. Noc je teplá, máme hlavy přikryté šátky, komáři se ale také unaví a zdá se, že před půlnocí vysoké tóny dotěrného bzukotu utichají. Ležím přímo na hliníkem potažené karimatce, jezdím po ní jak po kluzišti. Za zády nám ve starém listí šramotí nějaké zvíře.
***
Kűhbeck –
pózuju u obecní pece
s černým bochníkem.
Fűrsteneck –
rezavou růži zarůstá
šípkový keř.
Passau –
mizím v Trennbach Kapelle,
holub letí ven.
Wallfahrtsstiege Mariahilf –
nad posledním schodem
přeběhla malá družička.
Na zpáteční cestě kousek nad Pasovem odpočíváme před supermarketem. Vítr si po parkovišti jezdí s plechovkou Red Bullu sem a tam. Je příjemné pozorovat jeho bezcílnou hru. Tu se jakási žena shýbne a poněkud pohoršeně odnese plechovku do nejbližšího koše. Neunikne mi její přísný pohled: Oni si tu sedí a nechávají to jen tak. To je nějaký pořádek? V jediné chvíli jsem přišel o zábavu a byl jsem bohatší o poznání rozdílu mezi dvěma mentalitami, té pořádkumilovné a básnické.
***
V neděli sedmého července se vracíme zpět do Čech. Všechny vsi i městečka jsou takřka vylidněné. Pozorujeme tenhle jev už od pátku. Ať dorazíme, kam chceme, vítají nás perfektně uklizená, avšak takřka liduprázdná náměstí. Jaký rozdíl mezi Bavorskem a Zakarpatskou Ukrajinou, kde na silnicích před obchůdky vidíte sedět místní, kde si venku hrají děti a staří postávají u vrátek. Tam i pastva je příležitostí k rozhovoru dvou sousedů, z nichž každý vede jednu kravku. A svátek Seslání Ducha Svatého pozve na chodníky před každou usedlost mladé dívky i báby, které zametají ostošest za shovívavé pozornosti mužů.
Vytěsňuje dokonalý pořádek člověka? Bylo už vše uklizeno a není již třeba nic do nekonečna zdokonalovat2? Je čas vejít do plně zabezpečené domácnosti a více už neřešit? Nebo je pobyt na ulici znamením nedostatečné civilizovanosti národa? Ptám se v duchu po německé mentalitě. Místní nás pozdraví stejně přátelsky jako ti na Ukrajině. Občas jsme natrefili na větší množství lidí. Míjeli jsme i jakousi požárnickou oslavu. Před budovou požární zbrojnice stály dlouhé stolky, popíjelo se tam a debužírovalo, ale vše probíhalo úhledně a naprogramovaně. Asi už jsme na Západě schopni se družit jen organizovaně, na Východě se lidé baví spontánněji. Ale uvědomuju si, že moje postřehy, ať už ze Zakarpatí nebo z Bavorska, jsou jen povrchní.
***
Stoupáme na kolech ne nepodobni vrchařům na Tour de France přes Annathal, Mauth, Zwölfhäuser, Hohenröhren, Heinrichsbrunn a Finsterau k Bučině. Obloha je tmavší, nižší a vlhčí. Nejprve v nich mizí špička Luzného, po ní Steinflecberg. Dopadají na nás první kapky a nad Finsterau, těsně před vjezdem do lesa se spouští prudký déšť.
Volám na meteorku Mírovi Předotovi, v Čechách neprší, asi jde jen o přeháňku. A tak tu sedíme pod stříškou a čekáme. Ukazuju ti tajemství: V mých dokonale uvolněných lýtkových svalech probíhají nekontrolované pohyby. Tu tam, tu onde se sval zachvěje zasažen neviditelným impulsem. Připomíná to vzdálenou blýskavici v mohutných bouřkových mračnech. Ležím na betonu na zádech, masíruješ mi svaly, okolo jedoucí řidič se drží volantu a udiveně se na nás dívá.
Když pršet přestává, stoupáme dál k hraničnímu přechodu. Cáry mlhy a nízkých mraků uhánějí nad lesem k východu. Je to zvláštní území. Kolik odsunutých Němců tudy šlo až k hranici zavzpomínat na svůj někdejší domov. A kolik Čechů by se tudy tak rádo ubíralo vstříc svobodě a novým možnostem západní demokracie. A my? Na krátkém sjezdu z úbočí Siebensteinkopfu k hranici to frčí, ani nepřibrzdím, když se mihnu přes potok Čertova voda. A jsem v Čechách.
Poznámka:
1) Okolo Kreuzbergu je deset zastavení s kapličkami. Abyste je všechny prošli, nechte si na procházku celý den. Stojí to za to.
2) Za totality v roce 1982 jsem pracoval ve Spolchemii ve Velvětech u Teplic. Moje pracovní morálka byla prachmizerná. Nasypal jsem do ohromného kotle těžké pytle chemikálií, nechal je míchat ve formalínu a zahřívat a ve volném čase jsem si četl jak pomatenec stále dokola v bibli. Bylo to takové moje temné období. Mistr ke mně jednoho dne přišel a vyprávěl mi o bývalém spolupracovníkovi, kterému se podařilo emigrovat do Německé Spolkové Republiky. Zaměstnali ho v podobném provozu jako u nás ve Velvětech, v nějaké chemičce. Všude pracovaly automaty. První směnu chodil kolem nich, žasl nad technickou dokonalostí provozu, a když se do sytosti nakoukal, posadil se. A už u něj byl dohlížitel a varoval ho, že jakmile se to bude opakovat, poletí. Ten dotyčný se tedy dal do úklidu a nakonec už si i sám plival na podlahu, aby měl co utírat a čas mu rychleji ubíhal.
Popisky k fotografiím:
1) Ojíněný zvonek při -3 °C, Perla ráno 4. 7. 2019
2) Perla u Jezerní slati 4. 7. 2019.
3) Roklany z hory Bubikberg 5. 7. 2019 večer
4) Noční pohled z hory Bubikberg
Text a foto Roman Szpuk
{gallery}Jitka/cervenec/miniatur{/gallery}
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
5. Jarní vítr
{jcomments off}
