„A když už nastal večer – byl totiž den přípravy, předvečer soboty – přišel Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi. Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen.“
Evangelium podle Marka, kapitola 15, verše 42 – 47
Velikonoce se jsou třídenní slavnostní liturgií, která začíná Zeleným čtvrtkem, kdy Pán Ježíš slaví poslední večeři se svými učedníky a pokračuje Velkým pátkem, kdy si připomínáme Jeho utrpení a smrt na kříži; pak nastane velké ticho Bílé soboty, v den, kdy Ježíš ležel v hrobě. Pro katolíky je to den ticha, den nejistoty. Co bude dál? Katolíci přicházejí k pomyslnému hrobu Pána Ježíše nejrůznějšími způsoby aranžovanému v kostelích. Čekají do západu slunce, kdy začíná velikonoční bdění, jež vyústí ve slavnosti světla, radostně zvučících zvonů a zpěvů aleluja, slavnost Kristova – vzkříšení.
Ticho je vzácné v naší přehlučené společnosti. Žijeme v době, kdy se většina lidí bez diáře neobejde. I dětí trpí přehlcením aktivit. Ba dokonce důchodci si stěžují, že nemají čas. Žijeme v době zaneprázdněnosti. Čím jsme zaneprázdnění? Výběrem z nesčetných možností trávení času, který máme k dispozici. Hluk převálcuje hlas ticha, které nás také volá, ale něžně: nezapomeň, je potřeba odpočívat od shonu, rozjímat prožité, vnitřně zpracovat zažité, rozlišovat podstatné od pomíjivého. Ticho prospívá zralému člověku. Cítí se po psychické a tělesné stránce lépe, silnější, odolnější. Má vyváženější sebevědomí a jeho rozlišovací schopnosti nezávisí na jeho intuici. „Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.“ (Žalm 1) Je tvůrčí a svou kreativitou inspiruje své okolí.
Bílá sobota je den ticha. To neznamená, že se nic neděje. Vždyť jsme v očekávání velkých událostí. Prožíváme určité vnitřní napětí, které nás v tichu naplňuje radostí. Vyčkáváme Toho, který přichází. Je potřeba trpělivost a vytrvalost, které jsou zakořeněny ve víře, lásce a naději, že to není čekání na Godota, který nikdy nedorazí. Čekání v tichosti probíhajícího dne, obklopeni většinovým postojem „Proč? Na co? Na to mám čekat? Proč už nemůžeme začít teď?“ Mnozí z nás nesnášíme ticho. Možná zjišťujeme, že nám není se sebou samotným příjemné přebývat a kromě sebe nevnímáme nikoho. Ale v tom tichu rozhodně Někdo je. Musíme vyčkat, soustředit se, vnímat okolí, ale jinak než běžně vnímáme. V tichu potřebujeme bdělé a otevřené srdce. Ježíš nám radí, abychom se cvičili v takovém postoji: Vejdi do komůrky svého srdce, zavři dveře a obrať se k Bohu, který je v Tobě přítomen, ve skrytosti, a On, který vidí to, co je skryté, ti odpoví; sice jinak, než si představuješ, ale věř, že vaše setkání nebude bez odměny. (srov. Mt 6,6)
Ticho je univerzální, protože spojuje lidi celého světa mezi sebou; spojuje lidi s Božím stvořením. Nikomu nepatří, nikdo si na ticho nemůže dělat nárok, ale každý ticho může prožívat bez omezení. Stačí nalézt cestu do komůrky svého srdce. Ježíši tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce, podle srdce Svého.
K tomu Vám žehnám +.
P. TOMAS
