Šumavský literární čtvrtek
Přestože mezi více než patnácti tisíci knih, které u nás každoročně vycházejí, se Šumavě věnuje něco kolem padesátky, tedy ani ne tři desetiny procenta, je to číslo úctyhodné, ba přímo fenomenální. Žádné jiné území se takovýmto počtem sobě věnovaných knih nemůže pochlubit. A rozhodně nejde o trend několika posledních let, ale Šumava si své autory nacházela vždy. Inspiraci v ní našel například Adolf Heyduk, Eliška Krásnohorská či Antonín Sova. To jen namátkou.
Během několika posledních let mi rukami prošla téměř tisícovka „šumavských knih“ a četl jsem je vždy minimálně dvakrát. Nejprve to, co bylo sestaveno z písmen a tvořilo viditelný obsah knihy. A pak to, co v ní na první pohled vidět nebylo. Až když jsem poznal životní osudy autora, navštívil místa jeho inspirace a hledal důvody, proč onu knihu napsal, mohl jsem si říci, že vím, o čem ta kniha pojednává. Nalézal jsem Šumavu ukrytou v myšlenkách, přáních a touhách. Šumavu přinášející radost a bolest i zklamání. Přestože v samotném textu o tom nebyl jediná zmínka.
A přestože mám Šumavu prochozenou křížem krážem, až při pohledu skrz lidské osudy jsem ji alespoň trochu začínal rozumět.
