Postřehy (z) Vimperska:
Neznámá cesta
Minulá a včerejší sobota patřily horám. Byla jsem v Alpách na místech, která jsem neznala. Včera jsem šla z kempu ve vesnici Gadmen. Za přezkou batohu jsem měla mapu vytištěnou z internetu a v hlavě jen vágní představu, co je přede mnou. Lehká a podle toho, co věděl majitel kempu, hezká i průchozí cesta – Alte Sustenweg. Když se objevila červená značka se šipkou, která označovala nástup na cestu do sedla, uvědomila jsem si, že se svěřuju cestě. Úzké pěšině, která je po staletí udržovanou spojnicí pro lidi, zvířata, kupce a tuláky, kteří se potřebují pěšky a bezpečně dostat z jednoho alpského údolí do druhého.
Taková cesta není žádný symbol, ale je to skutečná spojka pevně a pracně zakotvená v krajině. Po staletí se o ni starají po sobě jdoucí generace lidí, protože chtějí, aby nezmizela. Uvědomila jsem si taky, že vlastně celý svůj dospělý život důvěřuju právě takovým cestám. Prochozeným, známým, relativně bezpečným a takovým, o které se lidi umějí a chtějí starat. Často se mi v myšlenkách objevují srovnání se situacemi a volbami, které dělám já nebo lidé kolem mne. Tahle cesta mě přivedla k dalšímu z nich. Uvažování o tom, co chci a jestli jsou moje rozhodnutí správná, se podobá promýšlení, kterou ze všech možných cest se nechám vést. A stejně přemýšlím celý svůj dospělý život i o Vimperku. Zdá se mi, že naše město vlastně nikdy nepřestalo hledat, jakou cestou jde nebo se chce vydat.
Vimperk má za sebou nejrůznější a poměrně radikální změny směru – byl německým prosperujícím městem, ve kterém se tiskly knihy a vyrábělo sklo a obojí směřovalo ve statisícových množstvích doslova do celého světa.
Pak byl bouřlivě se rozvíjejícím místem, které aspirovalo stát se okresním městem. Lidé ze všech koutů se do něj stěhovali. Byl v něm zastoupen nejeden z oborů z lehkého výrobního průmyslu. Věci z místních podniků směřovaly do celých Čech a do velké části Evropy. A čím je naše město teď? Chceme být branou Šumavy, městem sportu, atraktivním cílem turistů, místem, kde se spokojeně žije nebo městem úspěšného a prosperujícího podnikání? Velmi dlouhou dobu si naše město nemohlo zvolit nebo samo vědomě nezvolilo cestu, po které by se vydalo, a která by na oplátku mohla vést generace jeho obyvatel. Je nalezení takové cesty vůbec možné?
Sleduju malá a velká města po Čechách a v Evropě a vím, že to jde. Než se městské čtvrti nebo celá městečka vydávají na cestu, která ovlivní jejich vývoj na několik desetiletí dopředu, záleží jen na jedné klíčové věci. A ta je vlastně jednoduchá. Rozhodující podíl na rozhodování mají normální lidé. Rozhodující a rozhodování jsou dvě slova, která nejsou téměř stejná bezdůvodně. Aby bylo uvažování a následné rozhodování, kam se má město vydat, dobré, potřebují se na něm podílet lidé, kteří ve městě žijí a nemají na něm žádné další zájmy než ten, aby se jim v jejich městě dobře žilo.
A tito lidé nejsou jednotlivci nebo desítky lidí. Je třeba najít způsob, jak zaujmout a do rozhodování zapojit celou širokou veřejnost. Potřebujeme hlas dětí i seniorů, lidí s různými postiženími stejně jako těch, kdo jsou momentálně ti pracující a produktivní. Nikdo z nás totiž nezůstává dítětem, maminkou nebo tátou, babičkou nebo dědou jednou provždy. Senioři představují budoucí hlas lidí, kteří jsou nyní aktivní a děti mluví za ty, kdo přijdou po skupině pracujících i seniorů.
Samozřejmě, že město potřebuje také hlas silného administrativního a legislativního zázemí (stát, kraj, místní radnice), a není nutné stavět se do cesty penězům (developerům, firmám a podnikatelům s jejich záměry). Ale rozhodující slovo, kterému je nasloucháno, mají „obyčejní“ lidé, kteří ve městě „jen“ prožívají svůj život.
Jedině tak lidé mohou zvolit a postavit cestu, která je dostatečně univerzální a na které záleží všem po celé generace. A protože na ní záleží všem, je také dostatečně odolná. Nejen proto, že je postavena dobře, ale i proto že je od počátku naplánovaná jako důležitá spojnice pro životy co největšího počtu lidí.
A když bude pro široké skupiny lidí cesta našeho města opravdu důležitá, když ji přijmou za svou, není pochyb o tom, že se o ni budou ochotni starat. Taková cesta a následně i komunita lidí kolem ní je odolná a má šanci takovou zůstat po celá staletí. Odolná? Co to vlastně znamená? O tom příště.
Věra Vávra
1. Cesty přátel
{jcomments on}
