Miniatury: Blízkosti opuštěných

24 prosince, 2017
07:31

Blízkosti opuštěných

(vánoční zamyšlení)

Vzpomínám na jeden Štědrý večer, kdy jsem sloužil na Churáňově. Přijeli za mnou dva kamarádi, kteří by jinak zůstali sami, Martina Kyselová z maringotky u Nuzína a Petr Matějka zvaný Pošťák, který letošní svátky oslaví v ústavu ve Lnářích. Seděli jsme dole v kuchyňce a povídali jsme si u svíčky. Martina postavila na stůl nějaké dobroty, Pošťák také. Navštívil nás klid uprostřed šumavských lesů. Byli jsme si darem jeden druhému.

O nějaký rok později mě o vánocích přijela navštívit na stanici Liduška Babou. Přinesla jablka a mrkve. Chodili jsme po pasece za stanicí a rozvěšovali jsme pochutiny pro zvířátka do jalovcových větví a na malé smrčky. Slunce zapadalo, jeho rudé paprsky zbarvovaly páru, která nám v mrazivém dechu stoupala od úst. A pak jsme si na Malém Polci zapálili jointa a dívali jsme se na rodící se hvězdy. Všechny byly betlémské.

Láďa Marek mi vyprávěl jiný příběh. I to je podoba vánoc. Za normalizace se na Nové Hutě přistěhoval nějaký Kunc, důstojník státní bezpečnosti v důchodu. Před vánoci zašel za hajným Heřmánkem. Věděl o něm, že půjde na půlnoční. „Zjisti mi, kdo byl v kostele,“ poručil mu. A dobrý katolík hajný mu druhý den nahlásil všechna jména místních komoušů, kteří hned na nejbližší stranické schůzi dostali pěkný pojeb.

Pak se režimy obrátily a celá společnost se vrhla do rozražených vrat konzumu. Můj strýc opustil prestižní místo u Miloše Jakeše a začal podnikat. Vedl českou pobočku německé firmy na výrobu papíru Schneidersöhne. Vydělával slušný balík peněz, ale se štědrostí svých chlebodárců musel přijímat ponižující slova o líných a zlodějských Češích. Každoročně cestoval o vánocích do Německa, aby jim tam vařil rybí polévku a hlídal skladiště papíru. To se mělo za samozřejmé. Když se pak po letech, už v důchodu, octl o vánocích doma, teta se děsila, že Štědrý den skončí hysterickým řevem.. Samozřejmě, že u stromečku obklopeného mnoha dárky.

***

Za totality byla křesťanská oslava vánoc druhem protestu. A co dnes, v absolutně liberální společnosti? Mnozí pod heslem napakovat se a zabarikádovat nad smyslem vánoc vůbec nepřemýšlejí. Ti, kteří jsou podobou vánoc na Západě znechuceni, se dostávají ke druhému extrému. Bývalý evangelický duchovní Marek Feigl napsal letos na svůj fejsbúkový profil úvahu: „Když z Nového zákona vysypete pasáže o Betlému a jesličkách (ostatně textově rozporné), vůbec o nic podstatného se neochudíte. Apoštol Pavel dokázal vyložit pravdy křesťanství bez sebemenšího náznaku vánočního tajemství. Křesťan Vánoce vůbec k ničemu nepotřebuje, a nikdy nepotřeboval.“ Čiší z toho obrazoborecký pragmatismus, který ničí všechnu tradici a mystiku. Z těch slov táhne zimy více, než z promrzlých stěn horského kostelíku.

Co je tedy poselstvím vánoc? Kde ho nacházím já? Vánoce v kruhu rodinném jsem prožívat neuměl ani jako dítě. A talentu k prožívání duchovna jsem také moc nepobral. Nejspíš za to může mé sobectví. Ochudil jsem jím všechny okolo i sám sebe. Nosil jsem v sobě touhu prožít svátky někde na cestách, tam, kde lze potkat opuštěné lidi, kteří nikoho nepotřebují, a přece touží po troše tepla. Vánoce se pro mě skrývají ve svitu svíčky položené na umakartovou desku stolku v čekárně, kterou by mohli nádražáci nechat otevřenou pro lidi bez domova alespoň v zimě. Už je to tak dlouho, možná někdy na přelomu režimů. Došel jsem v mrazu k nádraží na Kubově Huti. Čekárna byla otevřená. V rohu stála stará kamna. Praskal v nich oheň. Sedl jsem si na lavičku do tmy. Byl jsem doma.

Vánoce jsou oslavou zázraku narození. A tak myslím i na opuštěné a ochrany zbavené děti. „Když táta přišel, všechno roztřískal,“ vyprávěla mi Renata. „Policajti se k nám báli. Jenom Halenár, chlap jak hora si troufl. Nemohla jsem spát. A máma, místo aby mě bránila, tak se za mě schovala. Křenov je ves s rozházenými chalupami. Utíkala jsem přes louku k sousedům. Byli bezdětní. Vezmi si, Renátko, buchtičku, vybízeli mě. A já ji snědla celou jen tak. Doma jsem nedostala ani jíst.“

***

Cigánské děvče

(báseň od Petra Bezruče, která byla objevena až po jeho smrti)

Chtěl bych Vás najít, slečno má drahá,

chtěl bych Vás najít na silnici:

cigánské děvče (čí máš to barvu?)

v mrazivé noci pod rudým šípkem,

ve hvizdu vichru, pod chladnou hvězdou,

zapomenutou na silnici.

Vzal bych Vás v náruč (jedenkrát v žití),

přes pole nes bych Sněhurku chladnou,

cigánské děvče do teplé jizby,