Milí čtenáři,
s prvním dnem měsíce září se nám obvykle pojí začátek nového školního roku. Občas ale může nastat výjimka, jež zmíněné datum naopak přiřadí konci hlavních prázdnin, navazujících co vytoužené období odpočinku na uzavřený předchozí školní rok. Právě tak je tomu i letos, kdy se v rámci historie vimperského středního školství nabízejí k dané příležitosti dvě vzpomínky – jedna relativně nedávná a smutná, druhá pak výrazně starší, leč humorná.
Začněme tou první, právě tři roky starou: k datu 1. září 2014 byla zrušena Střední odborná škola ekonomická ve Vimperku, jejíž tradice sahala hluboko do minulého století, konkrétně do období tzv. první republiky. Není smyslem tohoto povídání rozebírat skutečné příčiny daného kroku či zpětně rozpřádat dnes již zbytečné úvahy o nesporných možnostech případné záchrany – ostatně leckteré informace, názory a reakce přinesl již tehdy článek na našich stránkách, který je dodnes stále k nalezení zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/102-zpravy/4146-quo-vadis-vimperske-skolstvi. V této chvíli jen dodejme, že právě v uplynulém školním roce 2016/17 odmaturovali v rámci dobíhajících ročníků po zrušení poslední absolventi zmíněné školy (lidově nazývané napříč generacemi „obchodkou“, „véháeškou“ či „ekonomkou“), čímž se její záslužná a nezpochybnitelně úspěšná dráha bohužel definitivně uzavřela.
Nežli přikročíme k slíbené druhé vzpomínce, jistě neuškodí malé ohlédnutí do historie, která se v daném případě začala psát meziválečným rokem 1936. Tehdy byla Ústřední maticí školskou (se sídlem v Praze I , Husově třídě č.3) zřízena ve Vimperku soukromá dvouletá obchodní škola. V prvopočátcích byla, jak praví dobový dokument, „…provisorně umístěna v budově českých státních škol národních …“, čímž rozumějme dnešní všem jistě známou „Masaryčku“, tedy ZŠ TGM. Vyučovat se začalo 3. září, avšak hned v průběhu druhého pololetí získala škola, držící svou existencí prvenství v rámci celého jihočeského pohraničí, z iniciativy Národní jednoty pošumavské nové působiště, a to v tzv. Titěrově domě čp. 127 na „Pražské třídě“, …
… dnes v ulici 1. máje a budově tzv. základní školy praktické, dříve zvláštní a ještě před ní II. základní devítileté školy, již v té době nikdo nenazval jinak nežli „erčébé“, neboť v sousedství zmíněné budovy se toho času nacházela služebna tehdejších elektrických rozvodných závodů.
Není bez zajímavosti, že Národní jednota pošumavská se v tomtéž roce (1937) zasloužila o vznik první vimperské soukromé hudební školy, již umístila rovněž do Titěrova domu.
Tragická léta nacistické okupace znamenala pro dvouletou obchodní školu přestěhování do Volyně, odkud se roku 1945 navrátila zpět do Vimperka, nikoli však bez průtahů, neboť Volyňští usilovali o to, aby i po válce zůstala již natrvalo u nich. Zastavme se ještě v krátkosti u jednotlivých proměn názvu školy, které započaly hned rokem 1947, a to variantou „obchodní akademie“, a pokračovaly následovně: 1949 – „vyšší hospodářská škola“ (odtud již vzpomenutá „véháeška“), 1958 – zkráceno do podoby „hospodářská škola“, 1960 – „střední ekonomická škola“ (lidově „ekonomka“). O deset let později se poprvé připojuje též gymnázium, vzešlé z dřívější „střední všeobecně vzdělávací školy“, a roku 1970 tak vzniká společný název „SEŠ a Gymnázium Vimperk“. Po sametové revoluci dochází k návratu k prvnímu poválečnému názvu „obchodní akademie“, což vede v roce 1990 ke zkratce OAG – tedy „obchodní akademie a gymnázium“. Poslední změna nastává roku 2006 do podoby GaSOŠe, tj. „gymnázium a střední odborná škola ekonomická“, trvající sice dodnes, avšak z faktického hlediska počínaje školním rokem 2017/18 již bezpředmětné.
Vraťme se teď tedy znovu na samotný počátek, abychom se s touto již uzavřenou kapitolou vimperského školství rozloučili, jak bylo slíbeno, v humorném duchu. Nacházíme se tak opět v časech prvorepublikových, z nichž se dochovala řada zajímavých dokumentů. Jeden z nich, datovaný 19. listopadu 1936, nám praví, že „… Ředitelem ústavu je Ing. Antonín M o r á v e k , stát. profesor obchodn. učiliště při Masarykově obchodní škole v Rakovníku, jemuž min. škol. a nár. osvěty výnosem ze dne 6. srpna 1936 č.103095/36-III/3 udělilo placenou dovolenou na školní rok 1936/7 za účelem řízení a správy soukromé dvouleté obchodní školy Ú.M.Š. ve Vimperku.“ Už tato formulace, z níž vyplývá, že pan profesor dostal na jedné škole placenou dovolenou, aby mohl řídit jinou školu, je s ohledem na dnešní poměry úsměvnou, leč to hlavní je teprve před námi. Prohlédněme si napřed asi jedinou dochovanou fotografii (výřez z absolventského tabla), na níž najdeme Ing. Antonína Morávka jako prvního vlevo nahoře …
… a poté pečlivě prostudujme tento dokument:
Jistě nelze přehlédnout, že pan ředitel Morávek bezesporu miloval rychlé a pružné jednání, jaké je v příkrém rozporu s běžnými návyky „úředních šimlů“ . Jeho dopis je datován dnem 15. října 1937 a návštěva kasáren požadována 16. t.m., tedy hned následujícího dne. Tím pádem se lze právem domnívat, že žádost musel ještě v den jejího napsání osobně doručit adresátovi nějaký posel, neboť pošta by s ohledem na požadovaný spád událostí neměla šanci učinit tak včas. Příslušné rozhodnutí posádkového velitelství by pak rovněž muselo padnout téhož dne, přičemž striktní pan ředitel armádě nedal na vybranou – určil si totiž i čas a dobu trvání návštěvy kasáren. Krásná to vzpomínka na doby, v nichž byl kantor nezpochybnitelnou autoritou! Bohužel nemáme pražádnou dobovou zprávu o tom, zda celodenní pochodové cvičení žactva skutečně 16. října 1937 o ½ 9 hod. ranní dorazilo do kasáren a pobylo tam asi 2 hod., leč lze usuzovat, že spíše nikoli, leda by onen dopis představoval jen nutnou úřední formalitu, zatímco vlastní akce byla předem domluvena v náležitém časovém předstihu. Z hlediska historické úplnosti dodejme, že se jednalo o kasárna v ulici dnes pojmenované po štábním kapitánu Špidrovi (více o něm zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/382-stabni-kapitan-jaroslav-spidra), který z nich byl o rok dříve před naší událostí odvelen po jedenáctiletém vimperském působení do Písku.
Humorným situacím však ještě zdaleka není konec. Ať už bylo či nebylo panu řediteli armádou vyhověno, je jisté, že hned následujícího měsíce putoval na posádkové velitelství další dopis:
Co k němu dodat? Možná se třeba přiklonit k domněnce, že pochodové cvičení se asi muselo přece jen obejít bez návštěvy kasáren, takže při nejbližší možné příležitosti následovala páně ředitelova odveta. Představa, že zpívající vojsko, které projde pod školními okny během několika málo minut, by zásadním způsobem rušilo výuku, je totiž opět nanejvýš humorná, pokud by se to snad ovšem nedělo denně, a to několikrát. Opět tu však máme „ … zákaz zpěvu v úseku přilehlém obchodní škole…“, neboli pan ředitel (ptejme se, kdo jiný by takový úsměvný zákaz vydal nebo přinejmenším inicioval) velí armádě. A to sídlil v jedné budově s hudební školou, byť výuky se tu dozajista vzájemně míjely. Zdá se tedy, že známé komediální filmy pro pamětníky se školskou tematikou patrně ohledně vykreslení dobové atmosféry nepřeháněly, ba našly by nejeden námět i u nás ve Vimperku.
JanTláskal
{jcomments on}
