TIP NA ŠUMAVSKÁ TOULÁNÍ… VCHYNICKO-TETOVSKÝ PLAVEBNÍ KANÁL
O šumavském plavebním kanálu Vchynicko-Tetovském
Asi půl hodiny jižně od Mádru, pod Tetovem, počíná průplav, který z řeky Vydry veden jest k potoku Sekerskému, jenž ústí do Křemelné. Průplav tento, zvaný Tetovský (také Kaltenbrunnský), vystavěn byl k plavbě dříví v letech 1799 a 1800 od knížete Josefa Jana ze Švarcenberka.
Průplav Tetovský jest 14.413 m (7.600°) dlouhý, počíná z řeky Vydry mezi horami Adamovou (1075 m.) a Antigel (1253 m.) ve výši 937 m. nad mořem a ústí u Grünberského dvora pod Rehberkem do potoka Sekerského ve výši asi 840 m. nad mořem.
Toto se lze dočísti v krásném Řivnáčově průvodci po Šumavě z roku 1883.
Proč a kdy byl kanál vybudován
Jak člověk pomalu pronikal do oblasti šumavských Plání, tak samozřejmě uvažoval o hospodářském využití jejich území. Rozsáhlé lesní porosty nabízely množství kvalitního dřeva, to však bylo v podstatě bezcenné, neboť nebylo způsobu, jak jej odvézt. Silnice ba ani dobře sjízdné cesty ještě příliš neexistovaly a v té době k transportu dříví využívaná vodní síla zde selhávala. První zprávy o plavení dříví po Křemelné, Vydře a dále pak po Otavě jsou dochované již ze 16. století. Když ale tak procházíte tamní divokou přírodou i dnes, ve století jednadvacátém, jistě si dovedete představit, jak to musela být práce svízelná a namáhavá.
Existovala však velká hnací síla – na Šumavě byl dřeva přebytek a v Praze i v celém středu Čech o něj byla nouze. Před koncem 18. století se již stavěl na druhém konci Šumavy Schvarzenberský plavební kanál, který ovšem měl sloužit k zásobování Vídně. Je tedy přirozené, že myšlenka vybudování vodní cesty pronikla i do tohoto kraje. První s ní přišel komisař prácheňského kraje Baierweck, ale pro nedostatek peněžních prostředků se jeho plány, na kterých pracoval dva roky, neuskutečnily. Úspěšnější byl až stavitel Schwarzenberského kanálu Josef Rosenauer. Na jeho popud koupil Prášilské panství roku 1799 kníže Josef Schwarzenberg. Rosenauer se původně domníval, že bude možné k plavení dříví využít a upravit tok Vydry. Naštěstí se zde, podobně jako u Čertových proudů pod Lipnem na Vltavě, ukázala příroda jako mocnější a tok Vydry zůstal nedotčen. Rosenauer navrhl vybudovat plavební kanál, který by Vydru prostě obešel a byl do řeky zaústěn až poblíž jejího soutoku s Křemelnou, kde již bylo přírodní koryto pro plavbu možné využít. Trasa kanálu nabízela i další výhodu, a to zpřístupnění těch částí lesů, které by jinak zůstaly nevyužitelné.
Rosenauerův návrh byl akceptován a v červnu 1799 již pracovalo na stavbě kanálu 200 dělníků. Počet pracovníků se postupně zvětšil až na půl druhého tisíce; tak se podařilo to, co si člověk neumí představit ani s dnešní mechanizací – na jaře roku 1801 byl kanál dokončen a mohlo se tak začít s plavením dříví. Během stavby kanálu se zároveň pracovalo i na korytu Otavy – to bylo vyčištěno od kamenů a pro zlepšení splavnosti bylo vybudováno 13 jezů. Upravit bylo nutno i tok Otavy a dále pak Vltavy, aby vory se šumavským dřevem mohly plout až do Prahy. Vory se vázaly v místech, kde stojí dnešní Čeňkova pila. Cesta do Prahy pak vorařům trvala někdy tři, někdy čtyři dny – podle stavu vody.
Dřevo se neplavilo od začátku kanálu, ale i z vyšších poloh. Jeho správnému nasměrování pak sloužil hradlový most, který jednak při plavení převáděl vodu z Vydry do kanálu a jednak zabraňoval dříví v proniknutí do přírodního říčního koryta.
Kníže Schwarzenberg získal v roce 1801 plavební privilegium, které ho na třicet let opravňovalo k dopravě šumavského dřeva do Prahy. Po jeho uplynutí bylo prodlouženo o dalších třicet let. Ve druhé polovině 19. století se však v Praze již začalo topit uhlím, které bylo lacinější a jeho doprava po začínajících železných drahách vyšla i levněji. Voroplavba ku Praze tak pomalu ustala, ale přesto se kanál využíval dál pro přibližování dřeva blíže lidským obydlím. Poslední plavba se uskutečnila roku 1958. Odhaduje se, že kanálem prošlo za dobu jeho existence kolem čtyř miliónů kubických metrů dřeva.
Další podrobnosti ve zdrojovém textu >>> ZDE<<<
-pm-
K Vchynicko-Tetovskému kanálu se můžete vypravit kdykoliv se vám zachce – procházka podél něj je příjemná i vzrušující, stejně jako vyzkoušení si vorařského řemesla, jak se o tom mohly i letos přesvědčit, díky Karlu Ešnerovi a jeho spolupracovníkům, stovky návštěvníků. Nejvíce se řádění s vodou líbilo dětem, i když ty pochopitelně ještě na to pravé vorařské řemeslo sílu neměly. Ale třeba příští rok už někdo z nich dokáže svázat vor…
Fotogalerii z letošních vorařských dnů pořídil Jan KUBITA.
{gallery}susice/2016/09_zari/v_kanal/{/gallery}
{jcomments off}
