Výjimeční Šumaváci
3. Bohumil Harmonický alias Miroslav Crha.
Vše, co dělám, dělám pro rodinu…
Šumavský rodák z Volar, muž dvou příjmení, ale pouze jedné tváře. Realista, který ví, co od života chce, a totéž požaduje od ostatních. To je Bohumil Harmonický alias Miroslav Crha.
Naskytla se mi příležitost udělat rozhovor s Volarákem. Mužem, kterého někdo miluje a někdo nenávidí. Pro někoho je to snílek, pro někoho blázen.
Řeknete mi na začátek nějaké základní informace o sobě?
Narodil jsem se v roce 1963 v nemocnici ve Volarech a dětství jsem strávil na Kvildě. Vyrůstal jsem v rodině majora, náčelníka štábu PS útvaru. Do Volar jsme se přestěhovali, když mi byli čtyři roky, v roce 1967. Dětství jsem měl jako ostatní vrstevníci. Akorát s otcem jsem měl vztah, který nebyl právě ideální.
Jak tomu mám rozumět?
S otcem jsem měl rozporuplný vztah. Nesdílel jsem otcovo politické vyznání, názory a ani názory tehdejší společnosti. Jak na život, tak na politiku. Na základě jeho rozhodnutí jsem strávil dva roky vojenské služby u Pohraniční stráže. Tam mi došlo, že nechráníme své rodiny a svou vlast, ale že jsme obyčejní bachaři v kriminále zvaném Československá socialistická republika a zabraňujeme se zbraní v ruce lidem tento lágr opustit. Rozpory s otcem byly pro mě dokonce tak silné, že jsem se rozhodl pro změnu příjmení. Díky změně jsem chtěl mít pocit, že jsem se od otce odtrhl a začal si žít svůj život, ničím nepoznamenaný. A musím říci, že po změně jsem se tak opravdu cítil.
To bylo tak zásadní odtrhnout se od rodiny? Jak Vás napadlo změnit si příjmení?
Nápad mi tehdy vnukla moje přítelkyně, kinezioložka, která si jednoho dne své jméno a příjmení změnila. Tenkrát jsem to považoval za dobrou recesi, později se mi ten nápad zamlouval čím dál více, a když mi bylo padesát let, dal jsem si to jako dárek k narozeninám.
Proč zrovna jméno Bohumil Harmonický?
Jméno Bohumil mě napadlo okamžitě, jakmile jsem začal o změně přemýšlet. Bohumil – jako dělat věci, které jsou Bohu milé, a příjmení Harmonický od slova harmonie. Můj život se mi jevil jako značně chaotickej a zmatenej a příjmení Harmonický pro mě vyjadřovalo právě tu klidovou harmonii.
Kamarádka – kinezioložka, která mě na tuto myšlenku přivedla, označila změnu mého příjmení jako úžasnej nápad. Pro mě samotného to byla změna nejen pro můj další život, ale bral jsem to jako změnu v rodové linii, která pokračuje v mých dětech a bude pokračovat i ve vnoučatech. V tom okamžiku se mi recese změnila na rodinný závazek. Se změnou příjmení jsem změnil i svůj životní postoj a snažím se svým jednáním naplnit význam těchto dvou jmen. Malinko recese jsem si v sobě ovšem ponechal. Změnu jména a příjmení jsem poslal svým kamarádům 1. dubna – na apríla, takže mi to logicky nikdo nevěřil. Postupem času už si lidé na moje nové jméno a příjmení zvykají a začíná to fungovat tak jak má.
Používáte tedy nyní jméno Bohumil Harmonický?
Původní jméno Miroslav Crha jsem si myslel, že již nebudu používat, ale je spjaté s mojí minulostí a nemohu ho jen tak vymazat. V loňském roce jsem dostal vyznamenání Václava Bendy a přebíral jsem jej za Miroslava Crhu, já Bohumil Harmonický.
Jak se dá získat cena Václava Bendy?
Asi před rokem a půl jsem měl telefonát od historika Libora Svobody. Zkoumal spisy Státní bezpečnosti a narazil na moje jméno, na jméno toho, koho je potřeba často sledovat. Měl na starosti jižní Čechy. Setkali jsme se, já jsem díky němu navržen na cenu Václava Bendy a on je zároveň spoluautor výstavy ve Volarech, kterou jsme pořádali.
To mi trošku vysvětlete. Někdo, koho je potřeba sledovat.
Jak už jsem říkal, vymykal jsem se tehdejšímu myšlení. Myšlenky na to, se postavit do řad odporu proti režimu, jsem měl již dříve. V roce 1985, bylo mi 22 let, jsem dělal technika u dřevařských závodů. Již tehdy jsem se ozval s kritikou poměrů ve fabrice v duchu a la Gorbačov. Určování, co se smí a co se nesmí, se mi příčilo. Přednesl jsem to na odborové schůzi a tam mě označili za kontrarevoluční živel obnovující rok 1968, což je směšné, protože v roce 1968 mi bylo 5 let.
Nevěděl jsem, jak se proti tomu bránit, v té době jsem nevěděl nic o existenci Charty 77, nevěděl jsem nic o Havlovi, atd. Informace jsem neměl. Tehdy mi řekli, že si musím vybrat, co chci. Já jsem na rovinu věděl, že už nechci hrát hru s tímto režimem.
Šel jste proti proudu.
Asi tak. Jenže jaké byly možnosti? Měl jsem dvě malé děti a pracoval jsem u dřevařských závodů. Přemýšlel jsem, zda podepíšu Chartu a půjdu do toho naplno. Tenkrát mi poradili pár kroků a jedním z nich bylo dát výpověď z pozice technika a sehnat si místo v dělnické profesi. Jako dělník jsem byl méně postižitelnej. Dělal jsem přidavače u Lesního závodu v Prachaticích. V květnu 1989 jsem u Rudolfa Baťka podepsal přihlášku do Hnutí za občanskou svobodu. Účastnil jsem se na demonstracích, byl jsem i trestně stíhaný. V roce 1989 jsem byl zadrženej, byl jsem ve vazbě v Prachaticích a poté převezen do Českých Budějovic. Zde mě samosoudce pustil, ale byl jsem stíhán na svobodě. Než se vše vyřešilo, přišel listopad 1989.
Nebylo to lehké období, měl jsem doma manželku a dvě malé děti. Často mě předváděli k výslechům, konaly se u nás doma domovní prohlídky, zastrašovali moji manželku, že nám seberou děti. Jsem rád, že třetí dítě už je dítě demokratické. Je to dcera a narodila se v roce 1992.
Vy jste ale trošku „rebel“ i nyní ve Volarech.
Bydlím ve Volarech a zajímám se o dění nejen doma, ale i ve městě. Není mi proto lhostejné, co se ve Volarech děje. Bojuji se zlem. Myslím tím konkrétně Klub českého pohraničí. Je to uskupení bývalých pohraničníků a peesáků. Je to organizace, která se veřejně hlásí ke stalinismu a jejich stanovy jsou dokonce regulérně povolený. Pro mě je to krok zpátky, žil jsem v tom do roku 1989 a nyní v tom nehodláme pokračovat. Oni jsou na svou minulost hrdí, já se za to stydím. Nepomůže jim ani to, že se schovávají za demokratická hesla a snaží se vystupovat tak, aby jejich činnost nemohl nikdo zakázat. A takhle jim to funguje již více než deset let.
Proč to nikomu deset let nevadilo a řešíte to vy konkrétně až nyní?
Já jsem se o jejich činnosti dozvěděl v loňském roce, když jsem brouzdal po internetu. Zjistil jsem, že toto uskupení je výrazně aktivní a že se jeho členové scházejí na zdejší radnici v sále. Není to setkání bývalých kolegů a přátel. Oni politicky působí a mají své bojové zástavy. Tento fakt mě nenechal chladným, začal jsem zjišťovat okolnosti ohledně jejich činnosti a úplně mě dostala informace, že se scházejí na radnici a radnice jim zadarmo pronajímá sál.
Měla tato informace, kterou jste zjistil, další pokračování?
Napsal jsem rozhořčený dopis do Volarského zpravodaje. Ve zpravodaji mi dopis neotiskli, tam se tím nikdo nezabýval. Napsal jsem tedy otevřený dopis zastupitelům, kde jsem jim nastínil, co to je za spolek, jak působí a čím se zabývá. Dopis jsem zaslal pod názvem proč?
Na tento dopis jsem dostal odpověď jen od jednoho zastupitele a to ústně. Jinak TICHO!
Poslal jsem dopis všem předsedům parlamentních stran s dotazem, jak by odpověděli na otázku, kdyby byli v roli zastupitele ve Volarech. Vojtěch Filip za komunisty mi dal přednášku o lidských právech, Pavel Bělobrádek za lidovce mě poučil, že nevím, jak se jmenuje jeho místopředseda a použil nějaké další fráze. Když jsem mu napsal, že jsem v jeho frázích nenašel odpověď na moji otázku, tak nastalo TICHO. Manažerka za Hnutí ANO mi odpověděla, že jí z Volar sdělili, že je to řádně registrované hnutí, ve kterém se angažují volarští občané a těm se pronajímá sál zdarma. K mému velkému smutku nepřišla žádná reakce ani od Petra Fialy, ani od Karla Schwarzenberga. Bohužel, zas jen TICHO. Tak jsem si tak vzpomněl na volební kampaně politických stran a hnutí.
Máme právo na svůj názor a máme právo jej vyslovit.
A já jsem začal využívat práva na svůj názor. Tak vznikl Koncert pro svobodné lidi.
Čím konkrétně je Koncert pro svobodné lidi?
Koncert pro svobodné lidi je multižánrová akce „Festival proti ztrátě paměti“, která se uskutečnila prvním ročníkem loni, v roce 2015. Je to akce uspořádaná k uctění památky obětí komunistického režimu. Výstavou, bohoslužbou a naší společnou vzpomínkou. V loňském roce proběhla Výstava Krále Šumavy. Výstava poměrně jasně hovořila o tom, jak to na hranici skutečně vypadalo. Byla zpracována historiky, neříkala, kdo je špatnej a kdo je dobrej. Konstatovala pouze daný stav věcí. Kolik lidí tam zemřelo a za jakých okolností.
Druhá část byla určena k uctění mrtvých, kteří zemřeli na železné oponě. Od roku 1989 ani jedna. Za oběti fašismu najdete spoustu odkazů, za oběti komunismu_ najdete jen pár odkazů. Když si zadáte bohoslužba za oběti železné opony, tak mohu říci, že naše zářijová akce byla historicky první od roku 1989. Bohoslužbu nám zde vykonal kardinál Miroslav Vlk. Naše akce se konala ve stejný den, kdy měl schůzku Klub českého pohraničí. Paradoxem je, že v kostele se sloužila bohoslužba za oběti železné opony a o 150 metrů dál_ se v sále radnice scházeli ti, kteří jsou pyšní na své hrdiny strážící hranici a snaží se dostat ty, kteří se snaží přes ni dostat. Pro ně jsou hrdinové zemřelí pohraničníci a vrazi a podvodníci jsou převaděči, kteří se pokoušeli dostat ven „svobodné“ lidi. Proto název koncertu „Festival pro svobodné lidi.“
Letos se uskutečnil druhý ročník a já již teď vím, že to není ročník poslední.
Děkuji za rozhovor a přeji, ať každý den můžete dostát svému jménu a příjmení.
Lenka Doubková
{jcomments off}
