Již tuto sobotu 6. 8. mají návštěvníci Šumavy další možnost (předposlední), na chvíli se stát vorařem. Ukázka vázání vorů a plavení po Vchynicko – Tetovském kanálu proběhne od 10:30 hodin, sraz je na Rechlích u Modravy a zasvěceným průvodcem bude jako obvykle pan Karel Ešner.
Voraři na Šumavě
Umíráčkem pro mnohá řemesla byla ve 20. století modernizace pracovních činností. V polovině minulého století tak zmizeli ze Šumavy voraři. Přitom voroplavba měla na jihozápadě Čech téměř tisíciletou tradici.
První zprávy o plavení dřeva na horní Otavě jsou ze 16. století. Jedná se o smlouvu z roku 1584 o prodeji části panství hradu Kašperk městu Kašperské Hory císařem Rudolfem II. Šumavské kamenité a křivolaké potoky byly splavné pouze za jarních povodní, při poklesu hladiny v nich plavení nebylo možné. Naprosto se pro ně nehodilo například balvanité řečiště spodního toku říčky Vydry v oblasti Srní. Proto zde byl v letech 1799 až 1800 zřízen známý Vchynicko-Tetovský kanál, který Vydru obcházel. Tato stavba talentovaného inženýra Josefa Rosenauera měla předchůdce ve schwarzenberském kanálu, postaveném už v letech 1789 až 1791, v jihočeské části Šumavy. V kanálech a horských potocích se dřevo splavovalo po jednotlivých kusech, jen sporadicky spojených po několika dohromady. Proud vody je odnesl do nižších poloh, kde se zachycovalo a skládalo na překladišti. To se zřizovalo obvykle v místech, kde byl vodní tok již podstatně širší, takže bylo možno na vazišti vázat vory.
Na Otavě v minulosti začínala plavba vorů u Čeňkovy Pily nad Rejštejnem a na Vltavě u Chlumu nedaleko Volar. Při plavbě se za sebou spojovalo až deset pramenů. Celková délka voru tak mohla přesahovat 150 metrů. Zřízení vaziště vorů u Čeňkovy Pily v letech 1864 až 1867 bylo výsledkem snah rozšířit voroplavbu také na horní tok Otavy. Podobně vzniklo vaziště u Radešova pod Kašperskými Horami. V roce 1850 upravila správa velkostatku Žichovice staré rameno řeky na umělý kanál, kde se mohly vázat vory i v zimě. Práce tak nebyla ohrožována případnou velkou vodou. Ke splavnění celého 113 kilometrů dlouhého toku Otavy došlo až v roce 1892. Podle zpráv ze 30. let 20. století se užitkové dříví vázané do vorů u Čeňkovy Pily dopravovalo vodními cestami nejen do Prahy, ale většinou dál až do Německa, kde se zpracovávalo na pilách v okolí Drážďan. Plavci si převážně sami sestavovali vor – několik takzvaných pramenů spojených za sebou – počínaje porážením stromů a konče naložením nákladu. Používali při tom různého nářadí jako pily břichatky a obloukovky, loupače, pořízy, struháče, obracáky, plavecké nebozezy, různé sekery, háky a háčky, palice, houžve, lana nebo i dráty. Často zmiňované houžve byly za čerstva zkroucené kmínky stromů používané k vázaní pramenů ve vor. Oblečení otavských plavců se shodovalo s ošacením lesních dělníků. Jedinou specifickou součástí byly boty, vyráběné ze silné kůže. Proti promočení je plavci chránili natíráním rybím tukem, vazelínou či omastkem.
Plavbu vedl takzvaný vrátný, který měl vždy u sebe vrátenský patent. Toto vysvědčení bylo možné obdržet v Praze po složení příslušných zkoušek. Vaziště vorů na horní Otavě se nacházela u Čeňkovy Pily, Rejštejna, na Pátečku pod Dlouhou Vsí a u Žichovic. Jako plavecké osady se utvářely například Rejštejn, Nové Městečko, Nuzerov, Dlouhá Ves a další. Za ryze plaveckou a dřevařskou osadu lze považovat Novou Dlouhou Ves, která byla založena na počátku 19. století. Toto sídlo má charakteristický půdorys jako vesnice takzvaného řadového typu se zástavbou po jedné straně cesty. Tvoří ji dvojdomky s jedním společným komínem, orientované štítovým průčelím ke komunikaci.
Podél vodních cest bylo množství plaveckých hospod. Voraři se v nich nejen občerstvovali, ale v některých i přespávali. Taková plavecká hospoda byla prý také v Myších Domcích u Rejštejna. Poslední vor po Otavě plul v září roku 1960.
PhDr. Vladimír Horpeniak
Muzeum Šumavy, Kašperské Hory
– zdroj: Modrava –
foto z ukázek plavení dřeva: Jan KUBITA
{gallery}susice/2016/08_srpen/vory/{/gallery}
{jcomments off}