Neslavné výročí
13. dubna 1961 byla ve věku 24 let popravena Marie Fikáčková, zdravotní sestra ze Sušice, která zabíjela novorozence.
„Chtěla jsem méně práce a méně dětí. Chtěla jsem se zbavit přírůstků,“ vypověděla před soudem.
Před pětapadesáti lety přišla o život Marie Fikáčková. Byla teprve třetí ženou popravenou za trestnou činnost od roku 1918. Podle soudu v sušické porodnici, kde byla zdravotní sestrou, zavraždila novorozence a šestitýdenního kojence a dalším dvěma novorozencům ublížila. Sama se při výslechu přiznala k dalším deseti útokům, které však policie neprokázala. Verdikt Lidového soudu v Klatovech ze 4. října 1960 mluví o zákeřných a rafinovaných vraždách a cynickém chování obžalované Marie Fikáčkové, rozené Schmiedlové. Trest smrti není jediným, který jí předseda senátu Jaromír Fikerle uložil. V rozsudku je zapsáno také propadnutí cti i občanských práv a součástí trestu mělo být i zveřejnění rozsudku.
Ještě na počátku února 1960 považovali Fikáčkovou její nadřízení i kolegové za vzornou zdravotní sestru novorozeneckého oddělení v Sušici.
„Jedna z nejlepších dětských sester, novorozeňata měla vždy ve vzorném pořádku,“ vypověděla u výslechu jedna z lékařek oddělení.
„O Fikáčkové mohu říct jen to nejlepší. Byla ve své práci hbitá, vykonávala ji svědomitě,“ zhodnotil pracovní schopnosti obžalované další z doktorů.
A podobně o Fikáčkové mluvili prakticky všichni zaměstnanci nemocnice, kteří se shodli, že byla spolehlivá i ochotná. Také sousedka ji popsala jako hodné a spořádané děvče, podobný názor opakovali i další lidé z jejího okolí. Někteří svědci pak také uvedli, že byla tichá a uzavřená.
Sestra z porodnice, kterou dráždil křik dětí
Při vyšetřování vyšlo najevo, že Fikáčková nesnášela dětský pláč, rozčiloval ji. A právě ten byl zřejmě spouštěcím mechanismem, proč začala novorozencům ubližovat.
Psychologům sdělila, že by „uhodila i vlastní dítě, kdyby ji uvedlo do stavu podrážděnosti svým křikem“.
„Jednala pod vlivem hrubých, impulsivních, neovladatelných afektů, endogenně kumulovaných. Jejich katalysujícím stimulem byl dětský křik,“ napsal v roce 1960 znalec z oboru psychologie Zbyněk Havlíček.
Marie Fikáčková při rekonstrukci…
Patrné je to zejména při vraždě 23. února. Fikáčkovou rozzlobilo, že musela přijmout dva novorozence, chlapce a holčičku. Podle výpovědi na oddělení už měla čtrnáct či patnáct dětí a hodně plen k žehlení.
„Chtěla jsem méně práce a méně dětí. Chtěla jsem se zbavit přírůstků,“ vypověděla. Zatímco chlapec byl potichu, holčička plakala, a proto jí silně stiskla hlavu.
„Necítila jsem při mačkání praskání lebečních kostí, ale byla jsem si vědoma, že to bude mít následek. Toto jsem si uvědomila, ale bylo již pozdě. Tento můj čin, který jsem provedla s děckem Prosserovou, jsem nikde nehlásila ani jsem to neoznámila lékařům,“ uvedla Fikáčková při výslechu.
Teprve o několik hodin později řekla lékařům, že dítě má „nožky nepatrně chabějící“. Ti okamžitě začali bojovat o jeho život, ale ještě v noci zemřelo.
V případě další vraždy mohla být mimo dětského křiku motivem i msta. Schmiedlovým byl po válce zkonfiskován rodinný dům v Sušici. Zůstali v něm však i nadále bydlet a dostávali se do sporu s Františkem Rybáčkem, který měl správu objektu na starosti. Ten u výslechu vzpomínal na „častá nedorozumění“, protože nechtěli platit nájem. Marie Fikáčková rozená Schmiedlová byla sporům jako dítě přítomná. V únoru se na novorozenecké oddělení vrátila Rybáčkova dcera, kvůli problémům s kojením.
K Rybáčkově vnučce Haně Hammelbauerové se tak dostala zdravotní sestra Fikáčková. A opakovaně ji bila. Nejprve uvedla, že to nebyla msta, při výslechu na počátku března však přiznala, že se chtěla pomstít, později to ovšem zase popřela.
„Děcko jsem vykoupala, utřela a pak jsem je oblékla. Když bylo oblečeno a toto jsem dala do boxu-postýlky, děcko jsem do zadní části temene pěstí zbila,“ popsala vraždu.
Ani tentokrát nic neohlásila a holčička později zemřela.
„Dělala jsem si výčitky, že jsem se nechala strhnout k takovému jednání, aby tím dítě přišlo o život. Na druhé straně jsem si říkala, že nám Rybáček také ubližoval, a tímto jsem se pak uklidnila,“ uvedla. Kromě těchto dvou vražd byla Fikáčková odsouzena i za dvě ublížení na zdraví.
Jednomu novorozenci zlomila ruku, na což přišla jiná ze sester, ale primář se domníval, že zlomenina vznikla při porodu. Dalšímu dítěti pak natrhla ouško. Kvůli tomu byla pokárána za neopatrnost při manipulaci s dítětem.
Fikáčková přiznávala i další útoky
Při prvním výslechu 27. února uvedla, že napadla jen tři děti, dvě zemřely, třetí mělo natržené ouško. O pár dnů později (1. března) už přiznala asi deset dětí, z nichž některé její útoky přežily. Uvedla i konkrétní jména novorozenců a okolnosti. Policie tato tvrzení důkladně zkoumala.
Komise odborníků však ve většině případů dospěla k názoru, že děti mohly zemřít i přirozenou cestou. „Nelze vyloučit, že smrt dítěte vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněné, avšak nepokládáme tuto možnost za příliš pravděpodobnou, ani nemáme objektivních důkazů, abychom ji bezpečně prokázali,“ uvádí jedna ze zpráv.
„Chorobný nález sám stačí vysvětlit smrt nenásilným způsobem,“ stojí v další. Vyšetřovatel Kremlík proto v návrhu obžaloby napsal, že „nebyla pro tyto případy stíhána, jelikož zde nebylo dostatek usvědčujících důkazů a zůstávalo pouze na doznání obviněné“.
Fikáčková mimo jiné policistům řekla, že se prozrazení přestávala bát, protože úmrtí novorozenců si vysvětlovala jako přirozené selhání jejich organismu.
„Přestala se bát rizika a k násilí se odhodlávala stále snadněji, poněvadž úmrtí dětí bylo vždy vysvětlováno jako důsledek porodního traumatu,“ uvedli znalci psychiatři. Teprve u dítěte paní Prosserové vyvstaly pochybnosti. Lékaři zranění nemohli vysvětlit přirozeně a ptali se Fikáčkové, zda jí dítě nespadlo. Ta to odmítla. Následně zjistili i další podobné úmrtí a předali policii k vyšetřování obě.
Na novorozenecké nechtěla, ale nevyhověli jí
Marie Fikáčková vypověděla, že v roce 1957 přestoupila z dětského na novorozenecké oddělení nedobrovolně. Přijala to jen proto, že podle primáře to mělo být dočasné přeřazení.
„Cítila se, že do práce byla vecpána,“ stojí v posudku psychologa.
Opakovaně žádala o přeložení. Ve spise je několikrát konstatováno, že nikdy neuvedla jako důvod problém s křikem dětí. Také manžel o jejím problému nevěděl. Na práci si podle něj nestěžovala.
„Stěžovala si, že musí do služby, když je zábava, jinak ne,“ uvedl. Sami děti neměli. Nejprve je nechtěli kvůli tomu, že bydleli s matkou Fikáčkové, s níž měli časté spory. V roce 1960 pak byla spartakiáda, na které obviněná cvičila. V létě 1961 pak chystali dovolenou u Černého moře a pak teprve měly přijít a řadu děti.
Svérázný je Fikáčkův popis manželky.
„Do doby, než jsem si ji vzal za manželku, nepozoroval jsem žádné závady,“ uvedl u výslechu a o několik vět dále stojí, že závady neshledal ani po svatbě.
Obviněná při výsleších uvedla, že se manželovi chtěla přiznat a tvrdila, že to měla už skoro na jazyku. Nakonec se tak ale nestalo.
O vraždách novorozenců se tak muž dozvěděl až od policie.
Marie Fikáčková byla popravena 13. dubna 1961 ve věku 24 let.
fotografie: archiv bezpečostních složek, zdroj: cen, idnes.cz
{gallery}susice/2016/04_duben/fikackova/{/gallery}
{jcomments off}
