DUCHOVNÍ POHLED P. TOMASE
„I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (…) A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.
(Kniha Genesis, kapitola 1, verše 26-28 a 31)
Přežili jsme – podle některých zdrojů- konec světa, prožili jsme Vánoce, překročili jsme do Nového roku. Kdo uvěřil výkladu mayského kalendáře, se může těšit, že nezaniknul, ale byl mu ponechán život. Kdo prožil Vánoce, se může radovat z narození Ježíše v jesličkách. Křesťan se může nadto radovat, že se Bůh narodil v jeho srdci, které na tuto událost celou adventní dobu připravoval. Nový rok znamená nový život plných příležitostí a překvapení.
Konec světa, advent, Vánoce, Silvestr mohou být pro každého z nás další příležitostí se ohlédnout za uplynulými 12 měsíci. Vnímáme vděčnost za svůj život? A dokážeme přitom také být vděčni za své pády, těžkosti, utrpení? Jak jsme ten uplynulý rok, který se už nikdy nevrátí, vlastně prožili? Máme na co být hrdí? Máme se za co stydět? Co se nám povedlo, a co jsme nenapravitelně zpackali? Čím jsme přispěli společnosti a blízkým kolem nás? Stal se svět díky nám alespoň o trochu krásnější?
Zastavili jsme se vůbec a skutečně se zamysleli nad sebou samými? Nebo jsme onemocněli pocitem nekonečnosti, nesmrtelnosti a bezbřehých příležitostí? Existuje taková nemoc? Je to spíše stav a v dnešní době není ani až tak vzácný. Důležitým ukazatelem je to, že založení rodiny čím dál více odkládáme. Je přece času dost a v mládí toho chceme stihnout co nejvíce. Kdy jindy bychom to dělali, než když jsme plni síly? Někdo si chce ještě trochu užít, jiný potřebuje ještě dostudovat vysokou školu, další zase vnímá důležitost kariéry nebo se ještě necítí dostatečně připravený na rodičovství, chybí vyhovující finanční či prostorové zázemí. Mnoho mladých nenašlo (ty správné) životní partnery nebo se z jiných důvodů nejrůznějšími způsoby brání dát život novému člověku. Vesměs legitimní důvody.
A tak jako národ stárneme. Z existenciální nutnosti rodit jsme se dostali do druhého extrému: existenciální strach před porodem. Za posledních 20 let se Česká republika dostala v Evropské unii k zemím, v nichž nejrychleji stoupá průměrný věk dožití. Za minulé století se prodloužil lidský život o 25 let, tj. zhruba o třetinu; v tomto století se očekává podobný nárůst, což znamená, že každé druhé narozené dítě, se pravděpodobně dožije sta let. Na druhou stranu se naše zem již deset let snaží vyrovnat s dramatickým poklesem počtu novorozenců vzhledem k nárůstu zemřelých. Většina obyvatel považuje aktuální koeficient porodnosti 1,49 dítěte/matku za velký problém.
A tak do nového roku připomínám, že nás Bůh nejen vyzval k tomu, abychom si podmanili zem a panovali nad ní. Tomu se věnujeme dost aktivně. Také nás vyzval k tomu, abychom se plodili a množili a naplnili zemi. Všem mladým přeji existenciální touhu po novém životě, který byl chtěn a byl počat s láskou. Přeji jim odvahu říct životu ano, nikoli jen svému, ale hlavně životu novému, neboť vám byl dán život, abyste ho žili ne jen výhradně pro sebe, ale předávali jej dál; nikoli jako pud sebezáchovy, ale z poslání lásky. A tak Vám, jako ten, který byl povolán k celibátnímu životu, fandím a znovu povzbuzuji: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ K tomu Vám žehnám +.
P. TOMAS
