Hodně často mě napadá, při setkání a povídání s nějakým výtvarníkem, jak moc jejich obrázky vyjadřují jejich duši. Touhu a myšlenky, potřebu zobrazit to, co právě vidí, srozumitelně a tak, aby případný divák pochopil, co v momentu tvorby autor cítil. Je to taková poetická báseň, ke které si někdo vzal štětec s barvami a přenesl ji na plátno.
I při posledním setkání s malířem Josefem Černým jsem měla stejný pocit.
Rád si s každým popovídá, ukáže svou tvorbu a najdete jej velmi snadno. Nejen, že chystá od 5.5 v Sušici na radnici výstavu, ale kdykoliv je v Dlouhé Vsi na své chaloupce, visí jeho obrázky na plotě při hlavní silnici.
Protože se známe dlouhá léta, vypili jsme spolu nejednu lahvinku vínka, ráda bych jej představila i vám, jako další osobnost, která na Šumavu patří.
Měla jsem docela jednoduchý úkol, napsat rozhovor. Protože se opravdu dobře známe, nemusela jsem ani moc otázek klást, Josef Černý povídal sám. Nenuceně, mile a s úsměvem, jako vždy. Chtěla jsem hlavně vědět, jak se dostal k malování. To byla moje první otázka.
Kdysi jsi mi řekl, že první tvůj namalovaný obrázek byl Hitler…
Pocházím z Prahy, byl jsem synem zedníka a tehdy se po válce v pohraničí hodně stavělo. Takže jsme se stěhovali za prací na Sokolovsko. Tam jsme se syny německých neodsunutých horníků válčili dřevěnými šavlemi, ona tak trochu ta řevnivost byla i mezi dětmi. Časem jsme se samozřejmě spřátelili, já jim nosil od maminky chleba se sádlem, který milovali a na oplátku chodil k nim domů na chlupatý knedlíky, které zase moje maminka nevařila. A tam jsem zkoušel malovat. Uměl jsem Hitlera, Stalina i Gottwalda s jeho pověstnou beranicí. Šlo to jen pár tahy a já měl radost, že jsou portréty k poznání. To jsem ještě nechodil do školy, takže opravdu, ten první byl Hitler.
Moje teta uměla krásně malovat, byla to švadlena, umělecky nadaná a já si k ní chodil kreslit. Ona mě naučila těch pár správných tahů, maloval jsem tam pak samozřejmě jako kluk hlavně vojáky a nejlíp mi šly jejich rajtky. Hodně se mi věnovala a tam byl asi ten počátek všeho.
A tvůj oficiální učitel malování?
Tak my máme malování opravdu asi v rodině, sestra se učila malovat v porcelánce, tehdy ta děvčata fetovala, aniž by to věděla. Při kreslení používala barvy a ředidla s toluenem a jak to čichala, má dodnes problémy s poškozenou nosní sliznicí. To je pozůstatek.
Já jsem pak začal jezdit do Karlových Varů k akademickému malíři Jelínkovi. Tam jsme hodně malovali přírodu, to mi vyhovovalo, bylo to zase jiné a přírodu jsem měl od dětství moc rád.
Hlásil jsem se na Akademii, ale tam byl velice tvrdý výběr, kterým jsem neprošel.
Hodně jsem tedy maloval amatérsky i jen pro sebe, ale později, již v Plzni ve 45 letech jsem si udělal LŠU. Měli jsme úžasné profesory, malíře Topinku, Havlice a tam jsem pak měl i dost svých prvotních výstav.
Tu úplně první jsem měl na předvojenském výcviku na nákladní auto, předvojenská trojka se tomu říkalo, na Kladské. Byly tam krásné staré domky, příroda okolo, to mě moc bavilo. Takže první výstavu jsem udělal tam. Po vojně to byla hlavně Plzeň, výstava byla na náměstí Republiky.
Co tedy maluješ raději. Portréty, nebo přírodu?
Malířství je hlavně stálý hledání. Portréty mě moc baví, ovšem, není to zase jen tak, rád o tom člověku něco vím, snažím se ho zachytit i zevnitř tak, aby to v jeho rysech bylo poznat. Kdo a jaký asi je. Maloval jsem Nepila, Wericha, protože jsem často maloval i ve Velharticích, ale i Filipovského a je už toho pěkná řádka.
Vyučil jsem se vahařem a dělal v oboru analytických vah a tak jsem jezdil po laboratořích snad po celém kraji. Tam jsem poseděl, popovídal a nakreslil. Byl jsem vždy vítán, obrázky dělaly radost. Takže já se těšil na příští návštěvu na ně, oni zase na mně.
Jinak příroda je láska a tekoucí voda asi ta největší. Rád se vracím a kreslím Lobzský potok, kde to dobře znám, splavy, peřeje, vodu na kamenech. V Plzni to je Radbuza, tady na Šumavě je to Vydra, ta je prostě fotogenická. Rád kreslím staré domky s jejich zadním traktem, kde jsou schovány různé staré věci, kosy, hrábě, žebřiňáčky, takový ten vesnický pořádek nepořádek.
Sem jezdím již od 60 let a namaloval jsem už pěknou řádku obrazů se šumavskou tématikou. Teď se hodně věnuji kreslení trav, kytiček, co dříve vymizely a nyní je opět při krajích luk a polí objevuji.
Jakou máš rád techniku, nebo co používáš nejvíc a nejraději?
Tak maloval jsem uhlem, to jsou takové ty rychlé věci, při nějakém setkání. Maloval jsem olejem, ale ten v přírodě schne hodně dlouho, na to je nejlepší akryl. Než dojdu k autu, je akrylový obraz natolik suchý, že nemám špinavé sedačky. Samozřejmě mám moc rád i akvarel, tempery jsou krásné na omítky, nepraskají a jsou dlouho pěkné. Zkoušel jsem různé pryskyřice, dělával plastiky. Teď jsem objevil tvárnice, ze kterých dělám obličeje, sochy a dost mě to zajímá. Rád bych zkusil jednou dřevo, ale zatím se učím na tomto materiálu.
Byl jsem kdysi domluvený s kamarádem Mírou Šmídem, že jeden druhého ohlídáme, aby nebyly naše obrázky takzvaně utahané. To je hrozně důležitý, aby člověk zdokonalováním obrazu nakonec celý obraz nezničil. Pár hlavních tahů a něco málo doladit. Jak to propracováváš, je konec, obraz se zkazí. Je to o správné míře, vědět, kdy přestat a to je asi nejtěžší. Takový Mirko Hanák, to byl mistr akvarel. Pár rozpitých kaněk a nakonec je z toho liška, nebo srnka. To je přesně to o čem mluvím, ta hranice. Dnes už hodně výtvarníků pokračuje jeho stylem a to je moc dobře.
Co je pro tebe malování?
Práce milovaná, relax, odpočinek i radost, že po mně něco zůstane, že se obraz líbí. No a jako mladíkovi mi na to šlo dobře balit holky. Je to učení, pokračování dál, nové náměty, hledání. Vytipuji si nějaké místo, vezmu věci a jedu. Klidně za obrázkem cestuji i o dovolených, třeba ve Francii, kde se mi líbilo malovat přístavy, nebo i za minulého režimu jsem hledal a maloval koně, jejich pohyb, ladnost. A to bylo dost hledání, moc jich nikde nebylo.
Tak a vrátíme se k výstavám. Teď je v Sušici.
Ano, ale ještě o dva dny před tím, mám vernisáž v klášteře v Chotěšově, kde jsou moc krásné prostory, ale otevírací doba pouze v neděli. To mě trochu mrzí, to jsem nevěděl.
V Sušici bych rád ukázal krásnou Šumavu, nějaké ty trávy, ale samozřejmě, budu se snažit představit toho co nejvíc, od každého tématu něco, architekturu i portréty, aby bylo na co koukat. Jsou to půdní prostory na radnici, dřevěné trámy, moc pěkně udělané a tak chci ukázat věci, které tam tak nějak tématicky zapadnou.
Moc všechny zvu nejen tam, ale i kdykoliv sem na chaloupku podívat se na vystavené obrázky.
Tak tím jsme zakončili povídání pro čtenáře a pokračovali v povídání dál. Jen by se vše sem určitě nevešlo a tak jen doplním, že pokud budete chtít s Joswefem Černým mluvit, rád vás přivítá, jak již sám řekl, a výstavu na sušické radnici si nenechte ujít. Určitě stojí za to.
Marie Bubeníková
{gallery}susice/2015/05_kveten/j.cerny/{/gallery}
