„Je to on, nebo ne?“ „Kdo?“ „No přece ten z Policie Modrava.“ „No jo, je to on!“ „Policie Modrava vyslala asi hlídku…“
Josef Nechutný v civilu a jako šumavský hajný Konáš
Josef Nechutný, alias hajný Konáš, momentálně tráví s rodinou Velikonoce na Šumavě, v malebném podkašperskohorském údolí, v ‚Amálce‘. S temperamentním hercem, který patří už několik desítek let k výrazným osobnostem plzeňského divadla jsem si dala dostaveníčko, ke krátkému rozhovoru nejen o Policii Modrava, kde jinde, než v restauraci hotelu Šumava.
Josef Nechutný má Šumavu zapsanou v srdci nejen proto, že je jejím milovníkem a obdivovatelem, ale i proto, že má kořeny blízko – prarodiče pocházeli z Dražovic a Prášilska.
Když jsme si spolu povídali jen tak nezávazně a ještě bez diktafonu, zmínil se, že představa doživotního sezení u rýsovacího prkna (absolvent strojní průmyslovky) ho tak z té židle zvedala, až ho zvedla rovnou k přijímačkám na DAMU …
Co Vás na herectví tak přitahovalo? Jak jste se k němu dostal?
Rodiče byli ochotníci, takže já jsem tenkrát k ochotnickému divadlu „čichnul“ velmi brzo a velmi rychle si mě i podmanilo.
Hrál jste už jako dítě?
Samozřejmě, já si dokonce dodnes pamatuju svoji první roli. Bylo to snad ve třetí třídě, dokonce na zájezdu který zorganizoval můj otec, který učil kreslení na odborné škole v Babyloně; jezdil tam externě a dohodl, že naši ochotníci tam přijedou zahrát. Takže i já jsem tam měl svoji první, divadelní, zájezdovou, roli.
Která to byla? Pamatujete si ji ještě?
No jistě!
…“Vaší milosti poctivý meldung činím, že se na hrad dostavila nějaká poddaná s poníženou suplikou, sic spravedlnosti prý od Vás očekává …“ vysypal ze sebe bez zaváhání úryvek ze Stroupežnického Zvíkovského raráška.
A vidíte, to byla opravdu moje první role a mám ji „tam“ pořád. Spousty jiných se časem ztrácí, ale tahle zůstala.
Většinu hereckého života Vás vídáme v divadle, film Vás nelákal?
Když jste „na oblasti“, tak tam zase tolik filmových a televizních příležitostí není. Ale i z mnoha jiných důvodů jsem zůstal u divadla.
Nicméně jste se do televize znovu dostal, a to v právě běžící populární Policii Modrava. Ztvárňujete postavu hajného Konáše, který je, ostatně jako kdysi praví šumavští hajní, svéráz i unikát zároveň. Čím Vás tedy režisér Jaroslav Soukup k natáčení zlákal? Už dříve jste spolupracovali?
Režisér Soukup mě zlákal tím, že si mě vybral v roce 1976.
Tak tomu moc nerozumím…
Vysvětlím – vybral si mě, jako tehdy začínající režisér, do filmu Drsná planina. Hlavní roli hrál Barťák (Jiří Bartoška) a s režisérem Soukupem jsme si rozuměli od první do poslední klapky. Pak mě oslovil ještě jednou nebo dvakrát, když u nás v Plzni točil Diskopříběhy, ale to nevyšlo a nějaký čas, asi čtyřicet let, jsme se tak nějak míjeli. Porůznu jsem dostával nabídky na castingy, většinou jsem odmítal, až přišla Policie Modrava a bylo to. Absolvoval jsem konkurz a na ‚první dobrou‘ dostal roli hajného Konáše.
To jste se od roku 1976 opravdu neviděli?
I když jsme po celou tu chvilku desítek let v kontaktu nebyli, tak jsme o sobě věděli a určitě hrálo roli i to, že Soukup je Plzeňák, miluje Šumavu, dělá dobré věci, takže to nějak tak prostě přišlo, sešlo se dohromady a já jsem se objevil v televizi, v jeho seriálu, v několika epizodách. Postava hajného Konáše má určitý vývoj, prolíná hned několika příběhy.
S čím jste do natáčení na důvěrně známých místech šel? Měl jste nějaká očekávání, vlastní představy, nebo jste si prostě řekl: dělá to Soukup, bude to dobrý..?!
Přesně tak .. dělá to Soukup, který Šumavu miluje, má cit… bude to dobrý. Šel jsem do toho.
Jak vzpomínáte na natáčení, vlastně „doma“, dnes?
Rád na to vzpomínám. I proto, že jsem se třeba po desítkách let viděl s některými z hereckých spolužáků, třeba s Táňou Medveckou (s tou jsem se při první sérii minul doslova o metry), i proto, že (ono se to říká vždycky a skoro vždycky je to pravda) to byla bezvadná parta; a určitě i z toho důvodu, že občas nastaly pro režiséra i herce maličko infarktové stavy.
Například?
Scénu, kdy dojedu cizím autem na přesně dané místo, v přesně danou chvíli spustím text a k tomu načasované úkony, jsme opakovali…. opakovali a opakovali. Považuju se za normálního řidiče, měl jsem ve svém životě několik aut se kterými jsem vždycky bez problémů srostl a tady jsem na chvíli dostal k dispozici firemní auto lesní správy. Nu dobrá – dojedu na místo, přesně stopnu, mám vypnout motor a světla a začít mluvit. Předpoklad ze strany režiséra je, že bez zádrhelů a chyb. A no tak já jedu, zastavím kde mám, vypnu motor a…. tu se mi podaří zapnout stěrače, tu jiná světla… k úděsu režiséra jsem vyzkoušel asi všechna hejblátka, páčky a čudlíky, než se nám podařilo scénu natočit podle jeho představ a ne podle toho, jak se mi zrovna podařilo (ne)ovládat úplně cizí auto, ve kterém jsem seděl poprvé. Scéna s autem byla srdeční – pro mě i pro režiséra. Snad jedině v Dlouhé Vsi na pile, z toho kopečka, to bylo bez problémů.
A co Vás těšilo?
Toho bylo víc, hodně v lidech.
Vyloženě mě pobavili lesáci, ti skuteční, když jsme se po natáčení sešli a jeden z nich mi, s takovou jistou dávkou zadostiučinění, povídá: „Tak máme radost, že toho hajnýho konečně taky dělá starej chlap!“
Měl jsem ale, a mám, opravdu radost, že jsem u toho mohl být.
Vrátím se zpět k lidem – jak jsem už říkal, potkal jsem se s těmi, které jsem neviděl desítky let, například i s nezapomenutelným Edou Honesem, který v posledním dílu zahraje na svou heligonku, bohužel to bylo už krátce před jeho smrtí. Edu Honese si pamatuju ještě z předrevoluční doby, když jsme jezdili s jedním z pořadů o Šumavě po městech a hledali do něj „šumavské unikáty“. Vydali jsme se tehdy za ním a jeho bráchou, aby s námi vystoupili. Přijeli jsme do konzumu na Kvildě, on v tom klasickém modrém plášti (pane vedoucí, přivezli pivo!), tehdy předseda místního národního výboru, úřadoval přes chodbičku u prodejny. Vyšel nám vstříc, „co to bude, pánové…?“ a my že jsme ti a ti, a chceme aby s námi hráli a zpívali…
No, přemlouvat se nechal, ale bylo vidět, že ho to těší a pak najednou sáhl pod pult, vytáhl harmoniku a vystřihl na místě neuvěřitelný asi půlhodinový koncert… zákazníci nezákazníci, obchod a úřad šly stranou – teď se hrálo, a jak! To jsou takové ‚moje šumavské chvíle‘, na které se nezapomíná. A o to víc mě potěšilo, když jsem ho při natáčení potkal v Srní.
Zakusil jste při natáčení, co dnes taková práce hajného obnáší?
No, dnes jsou to spíš lesáci, já se k tomu zase až tak blízko nedostal, na posedu jsem byl snad jednou. Tedy v průběhu natáčení seriálu. Jinak Šumavu mám prochozenou, mám „svoje“ místa, někdy se smutkem, jindy s radostí, pozoruju jejich proměny…
Čemu se věnujete v současnosti?
Momentálně máme za sebou v plzeňském divadle ‚světovou‘ premiéru (první provedení) bulharské hry Sboristé, satirické komedie zachycující absurdno socialismu, které známe i od nás. S tím rozdílem, že „u nich“ byl idol, dostat se za odměnu do Československa… Hraju tam stranického funkcionáře – něco mezi okresním tajemníkem a náčelníkem StB. Intenzivně se dál věnuju divadlu jednoho herce. Za týden například dělám scénické čtení Klostermannovy Odysey soudního sluhy v Klatovech. To je asi nejčerstvější, pravděpodobně tomu po Velikonocích budu věnovat tréninkový čas 🙂
Jinak mým velkým koníčkem je turistika, dřív to bývala, když ještě synové byli menší, vysokohorská turistika, dnes už jsem přeci jen opatrnější. Vyrážím ale pořád, i když jen na takové „špacíry“, jako třeba dnes z Albrechtic přes Sedlo na Kašperk. A potravou pro duši, relaxací i sebereflexí je pro mě stále kreslení a malování.
Když jsme narazili na Kašperk, zmínil jste se, že byste rád viděl místní ochotníky a jejich nejnovější kousek, který dávají právě teď o Velikonocích, Mastičkáře. Byl jste mezi diváky?
Ne a hodně mě to mrzí, nestihli jsme to asi o deset minut a už bychom prý rušili herce i diváky (bylo plno!), takže snad příště.
Šumava pro Vás hodně znamená, vzkázal byste něco šumavákům?
Vzkázal bych jim to, co na Šumavě vidím. Ať se taky dívají! Je mi líto mrtvých lesů, je mi smutno z holin kde jsem viděl stávat statné stromy, mám radost z krásných míst. Mám radost z toho, že můžu tam, kam jsem dřív nemohl (v osmašedesátém jsem se ženou chodíval po Šumavě, sedávali jsme na Hofmankách a dívali se na Javorník a toužebně si přáli se tam jednou svobodně podívat…), i když někdy je to i dnes, řekněme, přinejmenším ještě sporné. Zachovejte si, lidi, prosím vás, zdravý rozum hospodářů, poslouchejte názory opravdových hajných se šumavským srdcem, poslouchejte ty, kteří s lesem žijí a rozumí mu, naslouchejte přírodě. Kalamity tu byly, jsou a budou, život Šumaváků nikdy nebyl jednoduchý, museli si všechno doslova vydřít, aby nám tu po sobě něco nechali, tak to „jen tak“ nezahoďme.
Povídání s hajným Konášem by bylo na dlouho, i po skončení ‚oficiálního rozhovoru‘ jsme ještě hodnou chvíli mluvili o Šumavě a o tom, proč se sem rád vrací. Pochopitelně se člověk rád vrací – k někomu i někam – na místa, kde je mu dobře. A to je v tomhle případě také hotel Šumava.
„Jako nasazená rozvědka Policie Modrava mohu zodpovědně nahlásit, že je tady všechno v naprostém pořádku, milo a přívětivo a rozhodně stojí za to, tu kdykoliv být,“ dodal se smíchem na závěr našeho povídání Josef Nechutný. A na to si i připil s ředitelem Šumavy Jaroslavem Hraničkou.
text a foto: Andrea Staňková
