Snem Antonína Vojvodíka je naměřit teplotu, která by pokořila rekordní mráz z roku 1929 z Litvínovic u Českých Budějovic – tehdy bylo minus 42,2 stupně. Jednou už byl hodně blízko. Pod Jezerní slatí teploměr v lednu roku 1987 ukázal minus 41,6.

Rok 2014 ale zdaleka tak studený nebyl. Naopak se označuje za vůbec nejteplejší. To potvrzují i Vojvodíkova měření. Všude se mluví o tom, že teploty globálně stoupají. Přijde ještě vůbec rekordní mráz?

„Kdo ví. Před dvěma lety bylo minus 39,4. To bylo už blízko,“ popisuje Vojvodík během cesty k jedné ze svých stanic. „Je jasně patrné, že křivka teplot jde za 30 let, co měřím, nahoru. Jestli je to globální oteplení, nebo teplá perioda, to nemůžu říct. Ale faktem je, že se průměrné teploty zvedly o 0,9 stupně. Ono to nevypadá jako velké číslo, ale je to hodně vidět. Zimy jsou slabší. Ale to neznamená, že nemůže rekord padnout,“ podotýká.

Největší mrazy jsou na stanicích Kvilda-Perla a Rokytská slať

Pro třeskuté mrazy musí příroda přichystat přesné podmínky. „Arktický vzduch musí přicházet od severovýchodu. Těsně předtím je třeba, aby napadlo hodně sněhu. Přes den by měly být teploty kolem minus patnácti. Důležité je, aby se vyjasnilo a nefoukal vítr,“ říká.

Letošní zima si nejchladnější dny „nachystala“ až na konec roku – 27. prosince bylo na Rokytské slati minus 27,2 stupně Celsia. Tam a na stanici označované jako Kvilda-Perla bývají teploty nejnižší.

„Obecně je Perla chladnější. I když není v některých případech nejstudenější, má více chladných dnů. Ale samozřejmě když dostane Rokytská slať lepší podmínky, tak Perlu porazí. Každé vyhovuje něco jiného a dle toho může vyniknout,“ mluví o svých meteostanicích, jako by to byly živé bytosti.

O mrazy se zajímá od školních let, kdy si zapisoval teploty a po kopcích měřil sníh. Na Šumavu se dostal až v dospělosti, kdy se sem přiženil. A fascinace počasím ho tu nepustila.

„Jel jsem jednou na Horské Kvildě v červenci na kole za svítání a všude tu byly bílé louky. Říkal jsem si, co je to za blbost, copak může být v červenci mráz? Tak jsem se o to začal zajímat víc, chodil jsem tu s teploměrem kolem potoka, až si mě tu jeden místní všimnul. Tak jsme se domluvili, že pro mě bude měřit. Nejdřív měl jen teploměr za oknem a posílal mi koresponďáky s teplotami do Vimperka. Od roku 1978 už to zapisoval denně a o dva roky později jsme tu postavili první budku,“ popisuje své začátky na Šumavě.

V té době bylo ale provozování tohoto koníčku dost složité. Sehnat kvalitní teploměr, který bude měřit nejnižší teploty, bylo dost složité. Výhodou pro něj bylo to, že byl dobrovolným strážcem ochrany přírody, díky čemuž Šumavu detailně poznal.

„Poslední velká zima byla v roce 1999“

Dnes tam má osm stanic a další dvě ve Vimperku, kde bydlí. Poslední zprovoznil loni v červenci v Kvildě. A už v prosinci naměřila zajímavé teploty. Rozdíl mezi touto stanicí a Kvildou-Perlou byl 26 stupňů. „Výškově je to přitom rozdíl dvacet metrů, vzdálenost je asi kilometr a půl. Byly velké inverze, letošní prosinec bohužel tak pěkně nevyšel,“ poukázal Vojvodík, který se spolu s kolegou Josefem Jindrou pustili do mapování a stavění stanic v Krušných, Jizerských a Novohradských horách.

Antonín Vojvodík jezdí na své stanice pravidelně jednou týdně.

 

 

Miluje mrazy, ale když je na Šumavě hodně sněhu a do toho prší, nadšený není. Dostat se pak ke stanicím je velmi obtížné. Takové zimy už teď nejsou.

„Poslední velká byla v roce 1999. 24. února jsme jeli na běžkách se synem na Březník. Bylo tam 90 centimetrů nového sněhu. Dohodli jsme se, že on to vzdá, aby stihl dojet 20 kilometrů v hlubokém sněhu na Zadov, odkud mu jel v 17:40 hodin poslední autobus do Vimperka. Já jsem hodinu bojoval, než jsem se vůbec k budce vyškrábal. I když je ve výšce tří metrů, byla částečně pod sněhem,“ vypráví.

Vojvodík dál vzpomíná, že když se vracel z Březníku, přišel tvrdý mráz. „V půl deváté večer jsem dojel do penzionu Babůrek, kde jsem se posilnil, a pokračoval do Vimperka. Domů jsem dojel v jedenáct večer,“ líčí jeden ze zážitků. „Často se mi stalo, že jsem viděl zadní světla posledního autobusu, jak odjíždí. Pak mě čekalo 21 kilometrů pěšky potmě po silnici,“ dodává.