Duchovní pohled na Nový rok 2015
„Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‚ vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo. Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. (…)Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť náš Bůh je oheň stravující.“
List sv. apoštola Pavla Židům, kapitola 12, verše 13 až 15 a 28 až 29.
Silvestr je pro mnohé příležitost k více či méně vědomému bilancování. Pro křesťana by to nemělo být nic neobvyklého, neboť zpytování svědomí a pravidelná zpověď patří do řádu běžného křesťanského života. Když člověk pohlédne zpět na všechno, co se nám v roce 2014 stalo, tak zjistí, že většinu zapomněl. K oživení našich životních událostí potřebujeme často pomoc dalších lidí, abychom si vzájemně připomněli, co jsme to vlastně zažili. To, co si člověk pak vybaví, snadno rozdělí na události, za které jsme vděční, a na ty, které bychom raději vymazali, jako kdyby se nikdy nestaly. Takové rozdělení nám ale nepřispěje k otevřenému vstupu do budoucnosti, která nás čeká. Zlé události nedokážeme vymazat, jen potlačit a předstírat že nejsou. Budou nás chtě nechtě spoutávat a naše chůze nebude svobodná, ale budeme pokulhávat.
Když se v křesťanství hovoří o vděčnosti, objímá celou naší minulost, oba póly našeho prožitku: radost a zlost, to krásné i to ošklivé, co nás povzbudilo, i to co nás zranilo. Kdo žije v této křesťanské realitě, ví, že všechno, co se stalo, zapříčinilo to, že stojíme zde, tady a teď, takoví jací jsme. Bůh ve své vševědoucnosti viděl vše a dopustil i to zlé. Kdo se nechá vést Boží prozřetelností, ví, že zlé ho nemine, ale dostává smysl a pak dokáže člověka posilovat a posouvat kupředu.
Bilancování neboli zpytování svědomí za uplynulý rok, přivádí křesťana k vděčnosti. Obecně se jedná o vděčnost za to, že jsme a že tu můžeme být; vděčnost za to, že vše, co jsme prožili, jsme mohli více či méně prožít s Boží pomocí a pod vedením Ducha sv.; vděčnost za to, že patříme do společenství Církve, ve které můžeme kráčet bok po boku s těmi, kteří kráčí stejnou cestou; vděčnost za to, že na náš život nejsme sami, neboť poznali jsme Ježíše jako svého Pána a Spasitele a Církev jako naší širší rodinu, ve které nalezneme podporu, byť ne vždy takovou, jakou si představujeme; vděčnost za to, že nežijeme s myšlenkou „bude hůř“, ale v naději „bude čím dál lépe“ neboť kráčíme na cestě k svatosti, k dokonalosti…na cestě do nebe.
Hovoříme zde o vděčnosti na obecné úrovni. Taková vděčnost zůstává prázdná a planá, pokud ji nedokážeme konkretizovat, vyjmenovat příjemné i nepříjemné události, které jsme zažili a dobré i špatné zkušenosti, které jsme udělali, z čeho jsme se poučili a co jsme ve své pošetilosti zahrabali a v sobě udusili. To už je cvičení, které musí každý z nás učinit před Boží tváří a s Jeho pomocí sám.
Křesťanský postoj vděčnosti je postojem člověka, který žije v milosti posvěcující, kterou jsme všichni dostali ve křtu. Ta nám dává nadpřirozenou schopnost žít s Bohem a jednat z lásky k Němu. Takový člověk dokáže ve větší či menší míře vnímat sebe, svět a dění kolem jeho samotného očima Božíma. Je to člověk naplněný Duchem svatým, šťastný a spokojený. Vděčnost je postoj, který nás přivádí ke spokojenosti s tím, co máme, bez ohledu na to, zda to budeme mít i v budoucnu. Vděčný člověk dokáže plánovat a rozmnožovat svobodně, protože nelpí na výsledku. Jakýkoliv výsledek je pro něho výhrou, neboť věří, že vše je v Božích rukou a přeje, dobrořečí a žehná i tomu, který hraje falešnou hru. Přeji Vám požehnaný Nový rok, ve kterém dosáhnete další stupeň svatosti.
K tomu Vám žehnám +
P. TOMAS
