Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
PROSINEC
Tak jsme se dostali celým rokem až k poslednímu měsíci, prosinci. Český název tohoto měsíce souvisí s velkou pravděpodobností se slovem ,,prosivět“, to neznamená prosit, ale prosvítat. Prosincové dny jsou šedivé, mlhavé a zatažené a slunce svítí jen velmi slabě. Jen jakoby prosvítá.
Většina rčení našich předků, vztahujících se k prosinci, se zabývá vyhlídkou na úrodu nebo předpovědí na ni na příští rok. Nebo jsou v nich výhledy na příští měsíce zimy, neboť na tom, jak přežijí zimu oni, jejich zvířata a pole, závisel jejich další život a další rok.
Prosinec, když je mu zima, balí se v bílý kožich
Když prosinec bystří, po vánocích jiskří
Prosinec navěje a leden zaleje
Je-li prosinec mírný a proměnlivý, není se kruté zimy báti
Hřmění v prosinci zvěstuje kruté větry
Když v prosinci hrom ještě hučí, rok příští stále vítr fučí
Jaký prosinec, takové jaro
Studený prosinec, brzké jaro
Jaké zimy v prosinci, taková tepla v červnu
Po studeném prosinci bývá úrodný rok
Pošmurný prosinec, dobré je znamení pro sady, lučiny a všechno osení
Jsou-li v zimě po cestách prosincových ledy, podaří se výborné zelí
Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží
V předvečer prvního významného dne, svátku Svaté Barbory, prý spouští Svatý Petr z nebe na zem žebříky, po nich na zem slezou Barborky. To jsou dospělé dívky v bílých šatech s věnečkem na hlavách. Přes obličej mají sčesané dlouhé vlasy, aby nebyly poznány. V jedné ruce drží metlu na zlobiče, v druhé uzlíček a dárečky pro ty, co jsou celý rok hodní. Chodí ve skupinkách a buď zpívají píseň o Svaté Barborce, nebo jen po domech straší a strašidelně špitají a mumlají dvě slova : ,,Modli se, modli se.“
Tak tolik ještě dodávají pamětníci k Barborkám.
Večer 5. prosince chodí se svým doprovodem Mikuláš. Průvod v některých vesnicích býval o hodně bohatší a pestřejší, než nyní. Kromě čerta a anděla s Mikulášem po vsi chodil kominík, vojáci, Turci a cikáni, kteří oznamovali všem, kdo se blíží. Pak sedlák, selka, bába s nůší, nebo koštětem, smrtka a různá zvířata a řemeslníci. Mezi nimi se vyjímal i představitel židovského obchodníka. Toho představoval vždy nějaký šprýmař, který nezkazil žádnou legraci. Měl prý mít velký nos a na zádech velký ranec. Musel něco hospodáři tajně vzít a hned mu to zpět prodat.
Přísnější postavou chodící po Šumavských vesnicích bývala Mikuláška. Ta neměla ráda žádné špásy. Chodila v Dlouhých bílých šatech, vlasy až na kolena, mumlala ,,mulisy,mulisy“. Šlehala také metlou do oken.
Vybízela lidi k modlení a pokání a v některých vesnicích měla podobu smrtky.
Na celý tento Mikulášský mumraj navazoval o dva dny později svátek Svatého Ambrože.
I ten se v okolí Sušice nedodržoval příliš dlouho a velmi brzy zanikl. Nejdéle se snad uchoval na Svojšicku a Podmokelsku. Maska Svatého Ambrože lákala děti na rozsypané cukroví a pak je honila s koštětem okolo kostela, chtěje je potrestat za jejich nezvedené chování.
Svatá Lucie, noci upije ale dne nepřidá
Tak tato pranostika se váže k dalšímu, již výše panem Horpeniakem popsanému, svátku v prosinci. Lucie (12.12) byly vždy nejtajemnějšími a nejstrašidelnějšími postavami adventního kalendáře. Chodily podobně oblečené jako Barborky, někdy měly nos ve tvaru čapího zobáku. Běda hospodyni, neměla-li ještě spředeno, nebo peří sedráno. Nezdála se jim tedy dost pracovitá a pořádná a zasloužila tedy řádný trest. Přadleny i dračky, které byly přítomné, tloukly přes prsty, nahlížely pod pokličky, namíchaly saze do polívky a prošmejdily celou světnici. Nezdálo se jim dost uklizeno? Pak nadělaly hospodyňce takový nepořádek, že měla dva dny co uklízet. V některých obcích nemluvily, jen beze slova prošly místnostmi a pokyvovaly při tom hlavami. Jinde zase černily peroutkou z husího křídla sazemi dospělé i děti a někde i malovaly po zdech v místnosti.
Například v Žihobcích, Bílenicích a Nezamyslicích chodívala mladá děvčata bíle oblečená, s věnečky na hlavách a dlouhým závojem. Jedna byla oblečená černě, měla na hlavě korunku a tvářila se hodně smutně. Zpívaly při tom: ,,My přicházíme k vám se Svatou Lucií….“ Černá při tom zpěvu poklekla a jedna z bílých jí korunku srazila. Potom se rozběhly po stavení a každá honem ,,pracovala“. Šumovaly v hrncích, pod postelí, zastlané peřiny rozházely po místnosti, rozsypaly popel a mužské namydlily bramborou a dřely při tom loučí, jako u holiče.To měla být pomsta za velikonoční vyšupání. Pak po ,,velkém úklidu“ zazpívaly :,,Chleba nechceme bráti, radši krejcárky nebo dukátky račte nám dáti….“ Po obdarování hospodářem zazpívaly ještě jednou :,, My vám všechny děkujem, štěstí zdraví vinšujem, po smrti se v království nebeském zase všichni sejdem.“
A pak až 19.prosince chodil na Šumavě další ,, strašák“. Jmenoval se Klempera a čekával na děti s velkým kladivem nebo palicí. Tloukl jím do necek nebo dřevěného soudku a hrozil těm dětem, které nechtěly jíst nebo byly mlsné, nebo s jídlem nezacházely tak jak se má.
Lidská fantazie je neomezená a chuť sdružovat se, bavit se a nějakým způsobem přečkat dlouhou zimu se projevovala tímto způsobem.
Vánoce, kouzelné dny, o kterých už bylo mnoho napsáno. Zkoušejí se obnovit staré zvyky alespoň o těchto svátcích. Hodně se jich dodržovalo, hodně se jich leckde ještě dodržuje a tak jich pár přidám také.
Na Štědrý den dospělí naváděli děti, aby se postily, že uvidí zlaté prasátko. To jim pak za odměnu ukázali. Přikryli rozsvícený kahánek nebo svíčku cedníkem.
Pastýři troubili po vsích.
Před večeří, která má započít tehdy, když se na nebi objeví první večerní hvězda, v Dlouhé Vsi myslivci střílejí dodnes ze svých zbraní, to aby zahnali čarodějnice, které poletují okolo a chystají se škodit v té zázračné noci lidem i dobytku.
Děvčata po večeři vycházejí ven a třesou bezovým keřem a říkají:,,Třesu třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“
I s ovocnými stromy se od nepaměti zacházelo jako s živými tvory. Na Štědrý den jim přinesl hospodář výslužku od slavnostní večeře. Někdy zbytek žemlovky, později kosti od kapra. Vše pěkně zahrabal ke kořenům, aby strom v příštím roce dobře plodil. Děti jej ovíjely slámou, hospodyně si o jejich kmeny otíraly ruce od vánočky.
Vdavekchtivé dívky mají ale ještě spoustu jiných možností, jak se dozvědět, který je ten pravý, kterému mládenci jsou souzené. Nemusí jen třást bezem, ale mohou vytrhnout z došku na střeše slámu, je-li počet sudý, vdá se do roka za toho, na kterého při tom myslí. Okrajují jablko kolem dokola v jednom proužku, který se nesmí přetrhnout. Potom proužek přehodí přes hlavu a které písmeno zkroucená slupka připomíná, toho si vezme za muže.
Ono jablko samo o sobě nebylo jen biblickým jablkem sváru, ale jak bylo již uvedeno, důležitým věštebním prostředkem, symbolem zdraví a vitality.
Osud jednotlivých lidí prorokoval tvar jádřince po příčném rozkrojení jablka. Jednalo se o známý zvyk s křížkem nebo hvězdičkou.
Také se na Šumavě dlouho dodržovala tradice vodních hodů. Hospodáři tento den vhazovali do svých studní jablko a při tom ji zaříkávali, aby bylo stále hojnost vody. Dobře věděli, že bez kvalitní vody není života. Říkali při tom :,, Studničko, studánko, nesu ti poselství Štědrého večera, abys nám stále dobrou vodu dávala.“ Jablko bylo i na stole v míse, kde mělo být od všeho kousek, visívalo na stromečku, kam se vybírala ta nejmenší a nejkrásnější ze všech, co měli doma.
Staročeské vánoce se neobešly ani bez vlašských ořechů, obalených nějakým pozlátkem, či barevným papírem. Rozlousknuté zdravé jádro ukazovalo majiteli pevný kořínek a zdraví po celý rok.
Hrách byl symbolem plodnosti. Však se tento den dávalo ,, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce, hospodáři štědrovku, dětem po vejslužce..“
Co to byla ta štědrovka? Ve středních Čechách prý sváteční fajfka určená jen pro tento den. Tady na Šumavě se tak dodnes říká vánočce, nebo-li housce, jak ještě někde toto pečivo nazývají.
O vánocích se prý má jíst hodně kysaného zel, je to spolehlivá ochrana proti zimnici z horečky.
Tvarohová pomazánka ochraňovala proti plicním chorobám a nemocem z nachlazení, takže nesměla na stole chybět.
Následoval bramborový salát s cibulí, hrachem, mrkví, petrželí, celerem a kvašenými okurkami.
Vařila se často hrachová polévka.
Stůl i okna se nazdobily natí z celere, petržele, majoránkou a koprovým květem. Tyto zase měly za úkol ochraňovat obyvatele stavení proti nemocem, jako byl mor, nebo černé neštovice a dávivý kašel.
Házení pantoflem, zda se děvče v dohledné době vdá, omotávání nohou stolu řetězem, aby rodina držela pohromadě, šlápnutí bosou nohou na sekeru pod stolem, aby byl člověk zdravý, penízek z prvního kapra v peněžence nebo opravdový pod talířem u večeře, to pro štěstí a bohatství po celý rok. Pohoštění všech zvířátek doma a někdy i těch za plotem zahrady, přání krásných svátků, líbání pod zavěšeným jmelím, pověra o sudém a lichém počtu strávníků u štědrovečerní večeře,protože při lichém počtu někdo do roka zemře a tak se raději prostíralo pro jednoho navíc, aby se tomu předešlo a když někdo u ,,liché“ rodiny o večeři zaklepal, byl zván dál, aby se kouzlo zrušilo.
To vše patří k těm známým a leckde ještě dodržovaným zvykům.
Hospodyně nevstává od stolu, aby ji nezanášely slepice a nikdo jiný nesmí vstát a odejít, jinak se do roka a do dne svátků nedočká. Někde zase naopak mohla vstát jen ona a všechny obsloužila sama, aby v rodině nedošlo k neštěstí.
Věřilo se, že kdo se o půlnoční podívá skrz růženec po návštěvnících v kostele, spatří mezi nimi čarodějnice, které se jinak nedaly poznat.
K večeři se sedalo hned, jak se na nebi objevila první hvězda, před ní se všichni okolo stolu pomodlili, poděkovali Bohu za jídlo, které bylo na stole a pak se pomalu a pokorně pustili do jídla. Nikam se nespěchalo, jídlo se považovalo za svátost a tak si jej všichni náležitě vychutnávali. Po večeři se pokračovalo v různých výše uvedených zvycích a děti dostaly malé dárečky ve formě cukroví, či ovoce, jen u těch movitějších se objevila nějaká dřevěná hračka.
Je-li Štědrý večer hvězdnatý, bude rok dobrý a úrodný
Na Štědrý večer hvězdičky, ponesou vajíčka slepičky
Vítr na Štědrý den od půlnoční strany, raduj se rok bude plenný a úrodný
Padá-li na Štědrý večer v noci sníh, urodí se mnoho chmele
Na Adama a Evu čekejte oblevu
Jitřní jasné a obloha na Štědrý den čistá, úroda hojná příští rok jistá
Dvanáct nocí a dní od Štědrého večera do Tří králů zvěstuje povětrnost dalších dvanácti měsíců
25.prosince Boží hod vánoční
Lepší Boží hod třeskutý, než-li tekutý
Vánoce jsou vánice
Když Boží hod bílí stromy sněhem, posype je jaro květem
Vánoce bez sněhu, Velká noc sněhová
Zelené vánoce, bíle velikonoce
Vánoce v jeteli, letnice na sněhu
Jsou-li vrby na vánoce plné rampouchů, o velikonocích jsou plné kočiček
Jasné vánoce, hojnost vína i ovoce
Padá-li na Boží hod vánoční sníh, hodně obilí bude na polích
Jestli vítr o vánocích věje, jest v hojnosti dobrá naděje
O vánocích obloha čistá a hvězdná, bude dobrý rok
Na Boží hod vánoční vítr od západu nese mor, od východu válku,od půlnoci hlad, od poledne úrodný a dobrý rok
Světlé vánoční hody,tmavé stodoly, tmavé hody, světlé stodoly
Před vánoci neškodí mokro osení, po vánocích moc
Nedej Bůh teplých vánoc a pošmourného Svatého Jiří
Mráz na Boží narození, zima se udrží bez proměny
Na Boží narození o bleší převalení
Na Svatého Štěpána (26.prosince), chodívaly děti koledovat. Zachovalo se z té doby dost popěvků a koled, ale na Sušicku se nejvíce koledovalo se dvěma :
,,Koleda, koleda Štěpáne
co to neseš ve džbáně?
Nesu nesu koledu
upad jsem s ní na ledu,
psi se ke mně sběhli
koledu mi snědli.
Já jsem křičel,běž domů
oni pořád jedli.“
,,Koleda, koleda Štěpánku
copak že máš ve džbánku?
Nesu, nesu kvasničky
na ty malé babčičky.
Jdu do komory s háčkem,
jsou-li tam babče s máčkem.
Koláčky se povedly,
babče se nám spálily.
Pantáta se rozzlobil
dal paňmámě šňupeček
že obletěla stoleček.“
Dne 28.prosince se ještě slavíval svátek Mláďátek. Na Tachovsku a i v některých vesničkách tady na Sušicku pekly hospodyně pečivo velikosti velkého vdolku s dírkou uprostřed.
To potom dávaly dětem, které opět chodily koledovat:
,,Milá paní,dejte nám mládě,
by vás Pán Bůh pomladil a
potomka vám nadělil.
Nedáte-li mládě
Bůh vám nedá dítě“
Tak a to byl poslední svátek v prosinci, Silvestr se neslavil, jako nyní a Nový rok také ne.
Na závěr…
Tady končí malý průlet celým rokem na Šumavě. Byla to návštěva dávných časů nejen v Dlouhé Vsi, ale i v jejím okolí.
Některé příběhy jsou hodně staré, některé zvyky ještě starší, některé z doby před a po válečné.
Nešlo o přesné rozdělení podle stáří, nebo podle místa, kde se tak dělo. Chtěla jsem jen, aby se věci dávno minulé připomněly mládeži i dětem, aby ještě žijící pamětníci některých oslav, či zvyků mohli zavzpomínat. Třeba si při tom vzpomenou na další věci a budou je vyprávět dál………svým vnoučatům a pravnoučatům.
Nechtěla jsem aby úplně zanikly pranostiky a snažila jsem se je dát dohromady dle jednotlivých období a staré zvyky jsem tu vypsala podle některých vyprávění mojí babičky a jejích vrstevnic, které si pamatuji.
Snad se nebudete zlobit, když se vám bude zdát, že si tohle nepamatujete a podobně. Třeba je to ještě staršího data a pamatovat si to nemůžete. Jak jsem napsala v úvodu, je zde sbírka vzpomínek nejrůznějších lidiček, něco úryvků ze starých knih a chuť nenechat to vše někde zapadnout.
Přeji vám všem krásný advent, svátky plné pohody a radosti a v novém roce jen to dobré.
Marie Bubeníková
