Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
LISTOPAD
Je to ten nejoblačnější měsíc roku. Jeho velkou specialitou jsou prudké náhlé větry, plískanice, sněhové přeháňky a ve vyšších polohách někdy už stálý sněhový koberec. Sníh a sněžení i v nížinách se objevují hned v několika listopadových rčeních. Z listopadových pranostik jsou nejběžnější zrovna ta, která se váží k svátku Martina, Kateřiny nebo Ondřeje.
Svatý Martin (11.11) přijíždí na bílém koni
Na Martina vládne všude zima
Po Martinu už kachna v louži neplave
Po Martinu svatému navleč sobě halenu
Jak je teplo na Augustinu, )tak bude zima na Kateřinu (25.11
)Na Svatou pannu Kateřinu sluší se schovat pod peřinu, pak na Svatého Mikuláše už je zima celá naše
Na Svatou Kateřinu lezeme pod peřinu
Svatá Kateřina chodí bíle oděná
Sníh na Kateřinu věští vysoké obilí
Svatá Kateřina prádlo máchá a Svatá Barbora jej škrobí
Je-li Kačenka ucouraná, bývá Barborka naškrobená
Martin a Kateřina na blátě, vánoce na ledě
Když Kateřina po ledě už chodívá, Eva potom blátem oplývá
Chodí-li Kateřina po ledě, chodí Svatý Štěpán po blátě
Den Kateřiny povětří lednové předpovídá
Když v první adventní neděli nastane široko daleko krutá zima, potrvá čtyři neděle
Začne-li zima s adventem, potrvá deset týdnů
Chodí-li se v adventě bez kožichu, bude se jistě v postu nosit
Adventní sníh, dočká-li marcového, nebudeš sedláčku jídati chleba režného
Na Saturnina (29.11) skučí meluzína
Na Svatého Ondřeje (30.11) je konec pocení
Na Svatého Ondřeje ještě se nám ohřeje, ale pak na Mikuláše je zima celá naše
Ondřejův sníh zůstane ležet sto dní
Sníh na Svatého Ondřeje žitu velmi prospěje
Má-li Ondřej na stromech kapky, bude příští rok hodně ovoce
Svatý Ondřej mosty staví, Svatý Jiří je odplaví
Jak už bylo řečeno, nejznámějším svátkem bylo Martina. Leckde se ještě slavilo posvícení, bývaly poslední poutě v roce. Martin byl tak známý nejen proto, že jeho jméno bývalo hojně užívané,ale i proto, že se peklo pečivo, jež se nazývá ,,Martinské rohlíky“. Bylo velice oblíbené a jedlo se na slavnostech s tímto jménem spojených.
Martinské rohlíky
Na čtyřicet dekagramů polohrubé mouky potřebujeme osm dekagramů cukru, stejné množství tuku, jedno vejce, dva dekagramy droždí, dva až tři decilitry mléka, tuk na potření i na plech, cukr na posypání, povidla z jablek nebo hrušek.
Do mouky přidáme kvásek, cukr, vejce, špetku soli, rozpuštěný tuk s vlažným mlékem a zaděláme vláčné těsto. Necháme vykynout, rozdělíme na čtyři díly, a každý rozválíme v podlouhlou placku. Potřeme náplní, svineme a zahneme do tvaru podkovy nebo velkého rohlíku. Necháme ještě chvíli kynout a pak potřeme vejcem, v předehřáté troubě upečeme. Můžeme je plnit též makovou nádivkou, perníkem či švestkovými povidly. Po upečení pocukrujeme a jíme.
Někde se pekly i Martinské koláče. Ty bývaly vždy považovány za pečivo sváteční. Bývalo jich mnoho druhů. Byly určeny k rozmanitým příležitostem. Na pouť, na křtiny,na pohoštění po pohřbu, při různých náboženských svátcích a jako pečivo o Martinském posvícení, které se slavívalo.
Na tento svátek se připravoval i skládanec, jež býval ze dvou placek těsta. Spodní byla s mákem, nebo se strouhaným perníkem a na ni se položila vrchní placka potřená jiným mazáním, třeba povidly nebo tvarohem. Okraje se přimáčkly k sobě a ozdobily třípramenným věnečkem z těsta, ozdobeným rozinkami, mandlemi, nebo sušeným ovocem a oříšky. Skládanec býval velmi ceněn a nutno dodat, že to nebylo pečivo nikterak levné.
Roháč byl zase velký a podlouhlý koláč s povidlovým a tvarohovým mazáním, na okrajích přehnutý. Dostávali jej pacholci a děvečky, když na Martina měnili místo. To byl všeobecně vedený a uznávaný termín odchodu ze služby. Pokud to bylo jen trošičku možné, snažili se pacholci i děvečky, včetně sedláků dodržet. Když se o některém z těchto pomocníků na statku řeklo, že se nedočká, nebo se nedojde roháče, znamenalo to obvykle neshody tak veliké, že nevydrží v místě do svatomartinského termínu.
Skládanka
Asi čtyřicet dekagramů polohrubé mouky, osm dekagramů cukru a stejně tuku, dva dekagramy droždí, jedno vejce, dva až tři decilitry mléka, sůl, tuk na potření a na plech , cukr na posypání a náplně.
Kynuté těsto připravíme jako obvykle. Necháme kynout a rozdělíme na dvě části. Z každé vyválíme obdélníkový plát a potřeme nádivkou. Přiložíme druhou placku, opět naplníme a buď ještě přehneme na polovinu, nebo můžeme stočit jako závin, nebo necháme jak je a dozdobíme proužky z odřezků. Povrch i po stranách pomastíme a v předehřáté troubě upečeme. Po upečení můžeme pocukrovat.
Samozřejmě, že i v chudších rodinách se snažili si každý sváteční den zpestřit dobrým jídlem a poděkovat tak Pánu Bohu za přízeň. A s dobrým jídlem šlo ruku v ruce dobré pití a škádlení chlapců s děvčaty.
Svatá Kateřina zavírala muzikanty do komína, nebo do kozího mlýna. Po tomto svátku nesměly již být žádné veselice. Pomalu přicházela doba adventní, v němž se rodiny i s čeládkou modlily denně po večeři, nebo jen v pátek při hromničce, nebo sloupkové svíčce, růženec. Ráno, hned za tmy, chodili do kostela na boráty. Po cestě přes bahnité louky viděli hořící plyny a různá světélka. Pak říkali, že viděli ohnivého mužíčka, bludičky nebo tančící víly při měsíčním svitu.
Janovická studánka
Za Janovicemi, tehdy ještě Janovým dvorem, směrem k Divišovu, je a vždy bývala malá studánka s velmi dobrou pitnou vodou Kousek od ní v místech, kde je nyní hruška, byla malá chaloupka. Tam žil zcela sám jeden mládenec. Živil se příležitostnou prací u sedláků v Dlouhé Vsi nebo pomáhal v Sušici u soukromníků. Když pak večer přišel domů, staral se o svou kravku. Tu neměl ani tak na nějakou práci, nebo na mléko, ale spíš proto, aby měl na koho promluvit, aby se necítil tak sám.
Chodíval ji pást na mezičku nad studánkou, vodu měli oba na dosah a on ji vyprávěl, co celý den dělal a který sedlák je na lidi hodný a který zase nepřející. Ani zdaleka netušil, že jej již delší čas potají pozoruje ze studánky malá studánková víla. Té se již dlouho pohledný mládenec moc líbil. Byl čas od času zadumaný a ona by ho ráda nějak potěšila, jen nevěděla, jak a jestli se jí nebude bát. Přemýšlela jak to udělat, aby byla viditelná. Ptala se všude i bludiček, ale ty se jen hloupě chichotaly.
Jednou, když seděla na kraji studánky a povídání mládencovo zamilovaně poslouchala, zahlédla jedním okem, jak se k jeho chaloupce pomalu a opatrně krade ohnivý mužíček a chce se plamínky potěšit a mládenci tak jeho jediný majeteček zapálit. .
Hrůzou vykřikla, ale mládenec ji neslyšel. Skočila tedy do vody a povedlo se jí ho pocákat tak, že vyskočil a rozhlédl se okolo, co že se to děje. Když ohnivce spatřil, nabral do putýnky vodu a ohnivce celého polil a tak neštěstí zabránil. Ohnivec, napůl uhašený vzteky prskal jako křeček a tak, aby se pomstil víle, která jej prozradila, vykřikl nahlas zaklínadlo, po kterém se nadpřirozené bytosti zjeví ve skutečnosti. A upaloval pryč. Asi si myslel, že mládenec bude chtít vílu proklít, nebo ji jinak, jak to umí lidé, ublížit. Lidé vílám dost ubližovali, protože jim nerozuměli a ty se proto chránily svou neviditelností.
Jenže mladík, když jemnou a krásnou vílu spatřil, zamiloval se do ní na první pohled. Zůstala s ním v jeho chaloupce celá léta a že bydleli dost daleko od lidí, nikdo nezjistil, odkud krásná mládencova žena vlastně přišla. Snad si ve vsi mysleli, že si ji přivedl z města.
O studánku se starala jako vždy, čistila ji od listí, večer se v ní vykoupala, aby svou lidskou podobu neztratila a žili si spokojeně dlouhá léta.
Je to jistě již dávno, děti neměli a tak, když on zestárl a zemřel, vrátila se zpět do své studánky. O domek neměl nikdo zájem a tak chátral, až spadl celý. Jen hromádka kamení nyní připomíná, kde stával. Vílu už ve studánce taky neuvidíte, ale voda je stále dobrá.
Padá-li první sníh ,,novembris“, když není země zmrzlá, velikou škodu osení učiní a jej vyleží, neb osení pod sněhem se paří a hnije, ale jestli padne, když země zmrzne, je osení užitečný, neboť ono v teple pod sněhem jako v peřině ve zmrzlé zemi leží.
Inu uměly naše prabáby a pradědové pozorovat přírodu, řádně si všímat jejích rozmarů a podle toho se zařídit.
Advent na Šumavě
Advent je doba očekávání, těšení se. Moc hezky jej popsal pan PhDr. Vladimír Horpeniak a mě to nedalo, abych jeho krásné povídání do své knihy nepřidala, protože to stojí za to.
,, Život člověka v minulosti významným způsobem ovlivňoval církevní rok. Běh času se řídí podle slunce, zdroje všeho přirozeného života. Slunce je středem, kolem kterého se vše točí. Různým postojem země ke slunci vznikají čtyři roční období, určující rytmus života na Zemi. Podle přesvědčení křesťanů, Sluncem církevního roku je Ježíš Kristus, který svou obětí je zdrojem nadpřirozeného života. Různým pohledem na jeho životní dílo se vyvinuly jednotlivé doby a svátkové okruhy církevního roku. Kristovo dílo spásy začíná jeho příchodem skrze vtělení, roste jeho pozemským životem, vrcholí jeho smrtí, zmrtvýchvstáním, nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého, pokračuje jeho tajemným životem a působením v církvi a bude dokonáno jeho příchodem na konci času. Prostřednictvím církevního roku tak mohli a mohou věřící spoluprožívat Kristovo vykupitelské dílo.
Důležité místo v církevním roce mají vánoční svátky. Od 6.století byla jako přípravné období na vánoční svátky v Římě zavedena doba adventní. Počátky adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku už koncem 4.století. Advent trvající čtyři neděle před slavností Narození Páně, se jako začátek církevního roku prosazoval od 12 – 13 století. Bohoslužby adventní doby připomínají a zpřítomňují čekání na Kristův příchod. V adventu žili naši předkové očekáváním Vykupitele duchovní přípravou na vánoční svátky. Byla to doba půstu, nekonaly se taneční zábavy ani svatby. Snad každý, kdo mohl, spěchal v tu dobu v časné mrazivém jitru do kostela, kde byla každodenně sloužena mše k poctě Panny Marie – boráty, nazvaná podle úvodního latinského zpěvu : Rorate coeli de super….Rosu dejte nebesa shůry a oblaka dštěte Spravedlivého. Podobně lidé denně zpívali : Ejhle, Hospodin přijde a všichni jeho svatí s ním.
Se zpěvem borátů je spjat vývoj literátských bratrstev v pohusitské době. Literátská bratrstva byla pěvecká sdružení ve městech, jejichž jádro tvořili vzdělaní měšťané, literáti. Tato sdružení dobrovolných zájemců převzala na sebe provozování chrámového zpěvu, který byl dříve téměř výhradní záležitostí kněze a profesionálního sboru kleriků.
Literátská bratrstva prováděla jednohlasý chorál i polyfonní kompozice. V 16.století působily tyto sbory i v našich městech, jako v Plánici, Klatovech, Sušici, Kašperských Horách, Prachaticích a Českém Krumlově. Svědectvím vysoké úrovně literátských bratrstev v našem kraji jsou dochované kancionály – Klatovský ( iluminovaný rukopis z roku 1560 ) nebo tištěný kancionál sušického měšťana Tomáše Řešátka Soběslavského z roku 1610. Velká část těchto kancionálů je věnována záznamu adventních rorátních zpěvů.
Již na začátku adventu, kdy noci jsou dlouhé a den je krátký, nastával na Šumavě čas pro hrátky, pohádky a dračky. Účastníci si vyprávěli různé historky, pověsti, pohádky a anekdoty. Když se společnost rozcházela, doprovázeli chlapci děvčata až domů. Po ukončení přástek a při dodírkách bývali chlapci pohoštěni.
Vedle nábožensky laděného adventu prožívali lidé předvánoční období obyčeji, z jejichž průběhu vyzařovala zvláštní tajemnost. V tradici byla rozšířena představa o tom, že o dlouhých večerech se přírodní živly dostávají do divokého zápasu. Svět je naplněn démonickými bytostmi, divokým vojskem. Slunce pak by jimi bylo poraženo.
Přes úsilí církve, přes zavedení kalendáře se svátky světců, se nepodařilo převrstvit přežívající pohanské náboženství. Časem se pohanské a křesťanské v lidových obyčejích, obřadech a svátcích propojilo natolik, že je lze dnes jen stěží od sebe oddělit.
Toto tajemné zimní předvánoční období takzvaných drsných nocí (Rauhnachte) začínalo večerem svátku sv. Ondřeje – 30. listopadu.
Noc z 30.listopadu na 1. prosince byla první z adventních nocí a podle představ lidí, bylo v ní možno zkoumat budoucnost. Již o této noci se lilo olovo, házelo střevícem atd.Olovo rozžhavené ve lžíci se vylilo do hrnce se studenou vodou. Chlapci a děvčata pak z každého kousku olova, jeho tvaru a podoby usuzovali svůj budoucí osud, při čemž hrály tu jistou úlohu přání a fantazie. Osud se hádal také z třísek. Děvčata přinesla do světnice plnou náruč třísek a hodila je na podlahu a řadila je podle páru k sobě. Když jedna tříska zbyla, zůstalo také děvče samo. V opačném případě je čekala svatba v příštím roce. Připomíná se také zvyk psaní lístečků. Děvče napíše před spaním tři lístečky se třemi mužskými jmény. Tyto proužky svine a uschová je pod polštář. Ráno, aniž by se dívalo, vytáhne jeden lístek. Chlapec, jehož jméno bylo na tom vytaženém lístku, měl být budoucím manželem. Na svátek svaté Barbory se láme třešňová větvička a staví se do vázy plné vody na místě, které je chráněno před mrazem. Větvička o vánocích rozkvete hlavně pro radost dívce, která má naději se vdát.
Večer, 5.prosince, byla obvyklá pochůzka Mikuláše, čerta i anděla. V některých oblastech Šumavy, například na Krumlovsku, chodíval vedle těchto postav také Klebergoas , s kozí hlavou na dlouhém krku. Této maškary se děti velice bály.
Také na svatou Lucii 13.prosince bývalo povyražení. Domy obcházela maškara, zvaná na Kašperskohorsku ,,Lutzl“. Přestrojený muž měl u sebe dlouhý velký nůž a ptal se, zda toho dne byly snědeny všechny knedlíky. Ohrožoval každého, kdo odpověděl záporně. V podhůří na Sušicku chodily po domech Lucie-Lucky, děvčata škole odrostlá, bíle oblečená s věnečky na hlavách a s dlouhým závojem. Lidé očekávali, že po svátku svaté Lucie bude už den přibývat.
Noc z 21. prosince na 22. prosince, tedy noc svatotomášská, patří také k významným adventním nocím, ve které podobně jako v noci ondřejské, lze věštit budoucnost. Sny tomášské noci jsou rovněž velkého významu a dojdou určité naplnění. Na svatého Tomáše přicházelo do Sušice hodně venkovanů nakupovat před svátky zboží, hlavně ryby. Pekaři pekli na ten den kola o průměru 40 cm, jež šla hodně na odbyt. Němci si je zavěšovali na krk a tak je nesli domů. V domácnostech v tomto čase vrcholila příprava na největší svátky roku. Někde už ve světnici uvolňovali místo pro postavení Betlému.“
Tak tolik citace knížky pana Horpeniaka. Od vysvětlení, co to advent znamená, plynule přešel k prosincovým svátkům a tak se tam přesuneme také.
