Člověk by se v těchto dnech na vrcholy nejraději odstěhoval. Někteří ptáci na to mají „čuch“ a čekají na slunce nad hladinou inverze, která se jeden den pohybuje v 900 metrech nad mořem (28.10.) a další třeba až ve 1 300 metrech (29.10.). V den našeho státního svátku jsme viděli daleko, předaleko, mohutné třítisícovky Grossvenediger i Grossglockner se rýsovaly v průzračném vzduchu jak tajemné cíle našich životních poutí.
Z meteorologického hlediska bylo velmi zajímavé srovnání, co se vzdušných proudů týká. V úterý se mlha v údolích takřka nehnula. Oblačný příboj stál na místě, hrbil se trochu a vrstvil, ale to bylo vše. Zato na vrcholku foukalo ostře od jihovýchodu, nárazy se jistě pohybovaly okolo 16 m/sec. Třebaže se teplota pohybovala okolo 3° C, za chvilku při fotografování mrzly ruce.
Ve středu se situace obrátila. Mračna vystoupila výše a přetékala rychle od jihozápadu přes hraniční horské masivy do vnitrozemí, kde se místy propadala do závětří jak němá peřej a rozpouštěla se. A nad ní panovalo takřka bezvětří. V sedle Kubovy Hutě namrzala mlha v jinovatku a hučela v korunách smrků jak pralesní řeka. Při mém návratu se už ale rozpouštěla v chuchvalce poněkud teplejších par a jinovatka tála a dopadala ve zvonivých krůpějích na dno lesa i na kraj Basumské louky, která se často i během ledna změní ve sluneční pobřeží.
Středeční inverze vystoupila opravdu hodně vysoko. Ke spatření nebyl žádný jiný šumavský vrcholek a do mraků se halily i štíty Alp. Jen Boubín čněl nad mraky jako osamělý ostrov. Nadto jsem stál na vrcholku po celou dobu úplně sám. Moc toho k focení nebylo, tak jsem si sedl pod věž a pozoroval křivky a spoustu sýkor, které poletovaly od stromu ke stromu, věšely se na šišky a krmily se semínky. Jejich vysoké hlásky kontrastovaly s poněkud nižšími motivy křivek, které teď ráno co ráno vítají slunce neopakovatelným způsobem: létají okolo vrcholku Boubína v hejnu a zpívají, pak pokračují ve zpěvu na terminálech smrků a nebo se jen tak vyhřívají. A také se perou, i když nevím o co, když šišek a smrků je tu celé moře.
Cítil jsem, jak přirozeně radostní jsou ti ptáci, jak se netrápí nějakými metafyzickými nesmysly, ale dokážou dát najevo svůj výsostný opeřený život tak, jak od nich ta jedinečná chvíle vyžaduje. Žádný východ slunce nenechají projít okolo sebe bez povšimnutí. A to může vrchol zahalovat mlha a teplota klesnout na -15° C. Měl bych se od nich učit vděčnosti a prosté pokoře.
Copak od nás Nejvyšší požaduje neustálé bití se v prsa? Proč zalézáme do chrámů zbudovaných lidskýma rukama a neobdivujeme v duchu a v pravdě chrám zbudovaný v horách Nejvyšším? Což jsme přišli na svět, abychom neustále pátrali po našich domnělých dědičných vinách, sypali si popel na hlavy a klečeli zkormouceni před oltáři všech možných bohů, kteří nejspíš o takové lidské počínání vůbec nestojí? Což je pěkný pohled na chmurnou tvář kajícníka, který se bůhví proč stále ptá, vyhověl-li všem zákonům Božím a má-li právo žít? Netěší se Nejvyšší více radostným tanečním letem křivky nad špičkami smrků? Vždyť ona činí to, k čemu byla vytvořena, a neptá se, proč, a má-li právo se tak chovat.
Nejvyšší stvořil svět proto, abychom se těšili z jeho krásy a ne abychom jím šli s hlavami sklopenými jak slzavým údolím a zavírali oči ve strachu z pokušení. Stvořil krásnou ženu, aby byla milována a ne aby se schovávala po klášterech a halila si vlasy do závojů. Stvořil muže, aby se těšil ze své síly v paprscích téhož slunce jako křivky a aby se tou ženou nechal svést, a ne aby se hroužil do zatuchlých zákoutí chrámu a bál se vystrčit nos ven, že by snad mohl dostat ze světa rýmu. Je už tak dost bolesti na světě, proč si přidávat uměle další odříkáním a kříži všech možných jakkoliv vznešených druhů půstů, obětí a pokání, jejichž apoteóza slouží občas jen oslavě našeho ega a Nejvyššímu nepřináší nic než chlad ve stínu, který vrhají naše vrásky.
Snad jsem nikoho neurazil. Zdraví všechny darmošlap Roman Szpuk
{gallery}vimperk/2014/10_rijen/szpuk2/{/gallery}
