Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
ŘÍJEN
Je tak trochu pokračovatel září, ale již studenější a studenější. Chvílemi to vypadá, že nám sluníčko zahřeje tvářičky, pak se vše najednou obrátí, začne foukat nesnesitelný vítr, nebo se z údolí pod Svatoborem přivalí hustá lezavá mlha. Český název tohoto měsíce se dá snadno určit. Je podle slova řváti, říjeti, od jelení říje, řev rvoucích se jelenů.
V říjnu se ještě dodělávají polní práce, jako hnojení pod orbu, dobývání řepy, tuřínu, nebo mrkve a kořenové zeleniny.
Čistý nový měsíc v říjnu slibuje vinnou žeň
Září víno vaří a co nedovaří, říjen nedopeče
Září víno vaří, říjen mačká hrozen
Září víno vaří, říjen, víno pijem
Teplé září, říjen se mračí
Po teplém září, říjen se zle tváří
Touží-li září po rose, je v říjnu bláta po ose
V říjnu husy na odletu, je konec i babímu létu
V říjnu když čečetek nevídati, připravme se na tuhou zimu
Když křížový pavouk se v říjnu ukrývá, není daleko do příchodu sněhu
Teplý říjen, studený listopad
Teplý říjen, studený únor
Je-li říjen velmi zelený, bude leden velmi studený
Bouřka v říjnu, třebas malá, sotva na to zima stálá
Říjen když blýská, zima plíská
Kolik dní v říjnu uplyne do prvého deště, po tolik dnů bude i v zimě pršeti
V říjnu mnoho dešťů, v prosinci mnoho větrů
Mlhy v říjnu, sněhy v zimě
Co v říjnu zimy přibude, v lednu pak ubude
V říjnu mráz a větry, leden, únor hodně teplý
Studený říjen, zelený leden
Mrazy v říjnu, hezky v lednu
Vějou-li v říjnu severní větry, nezdaří se za rok obilí
V říjnu se slavívalo a dodnes se leckde dodržuje Havelské posvícení. Posvícení byla vlastně původní slavnost na památku dne vysvěcení kostela. Tato slavnost se brzy mezi Šumavským lidem vžila jako slavnost po ukončení všech podzimních prací.
Do té doby se snažili mít všichni zoráno, oseto a sklizeno, připraveno na zimu.
Jenže v každé vesnici to bylo jindy a tak se císaři Josefu 2 zdálo těch oslav moc a stanovil v roce 1786 jednotné konání všech posvícení na první neděli po Svatém Havlu a další ještě v listopadu po Svatém Martinovi. Toto císařsky nařízené posvícení se ale mezi lidmi moc neujalo a tak to nakonec dopadlo tak, že se nařízené slavilo jako něco navíc a vznikla další oslava. Císař si tedy moc nepomohl a vše se vrátilo do starých kolejí.
Svatý Havel byl irský kněz, který odešel hlásat víru do Galie. Později zde žil jako poustevník, to bylo v letech 625 až 650 a ze řeholní osady, kterou tehdy založil, vznikl časem Svatohavelský klášter. Ale to jen tak trochu historie odjinud.
Na Šumavě se toto posvícení drželo asi tak do třicátých let a později jeho dodržování vymizelo. Jen v některých rodinách si upekly husičku, nebo hnětýnky, aby si jej trochu přiblížily.
O posvícení se tedy jídávala husa, jako sváteční jídlo pro movitější, v chudších rodinách to byly nějaké luštěniny pokud možno hodně omaštěné, nebo kousek nějakého masa. Že se jedly veverky a vrány, nebo se z nich dělala polévka, na to dodnes dědové vzpomínají.
Také se pekly hnětynky, hnětanky. Nejprve to bývaly tuhé chřástalice, nebo-li křehotinky, pečené z podobného těsta jako je nudlové a cukrované hned po upečení. Až v pozdější době se objevily další dva druhy hnětynek, jedna je spíš jihočeská:
***
Hnětynky
Půl kila mouky, tři dekagramy droždí, čtyři dekagramy tuku, stejné množství cukru, dva žloutky, mléko podle potřeby, sůl, máslo na pomaštění, patnáct dekagramů máku, jedna lžíce rozinek, lžíce mandlí, pět dekagramů cukru, dva decilitry mléka, jedna lžíce povidel, tuk na plech
Do mouky rozdrobíme droždí, přidáme cukr, špetku soli, žloutky a vlažným mlékem zaděláme vláčné těsto. Nakonec vpracujeme rozpuštěný tuk. Necháme dobře vykynout a rozválíme na dva pláty. Jeden přeneseme na pomaštěný plech a vytvarujeme po celé ploše. Potřeme makovou nádivkou z výše uvedených surovin, zakryjeme druhým plátem těsta . Navrch pak přijdou ozdoby za zbytků těsta , lístečky, kytičky, hvězdy a podobné tvary.
Povrch ještě potřeme máslem a v předehřáté troubě upečeme. V některých oblastech se hnětynka zdobila až po upečení ozdobami z máslového těsta, osmaženými a na koláč připevněnými malými špejličkami.
***
Na Sušicku se dodnes pečou hnětynky sice z dosti drahého, ale velice jemného a chutného těsta máslového. Dříve se nijak nezdobily, později se polévaly cukrovou polevou. Ještě později se objevila čokoládová poleva a dnes je vidíme nazdobené cukrovými kytičkami a lístečky, které vyrábějí dovedné ruce cukrářů.
Hnětynky
Propracujeme třicet dekagramů cukru, jeden kilogram hladké mouky, půl kilogramu másla, tři žloutky a trochu smetany a rumu. Zpracované těsto necháme asi hodinku uležet, pak rozválíme placku a z té formou vykrajujeme hnětynky, nejlépe ve tvaru květů. Ty pak upečeme do růžova a zdobíme podle své fantazie.
O posvícení se vlastně jedlo stejně slavnostně a dobře jako o poutích. Co nejvíce masa, které si dopřávali jen o svátcích. Pekl se i bílý sváteční chléb z posvícenské mouky, nejlepší, co hospodář měl a jako oko ji střežil. Po upečení tohoto chleba se v rozpálené peci ještě mohl upéct chlebovník.
Chlebovník
Kus uzeného masa se zabalil do zbylého chlebového těsta a zvolna se pekl. Maso zůstalo plné šťávy, část se jí vsákla do těsta a výsledek byl vynikající a sytý.
Na sytost jídla se hodně dbalo, ale při tehdejším způsobu života a nekončící dřiny nebylo divu.
Také se často místo husy, na kterou se každý nezmohl, zajímavým způsobem upravovala slepice.
Slepice v nudlích
Půl kilogramu domácích nudlí hodně širokých, půlka slepice. čtyři dekagramy rozinek a šest dekagramů másla.
Očištěnou slepici uvaříme tak, aby byla hodně měkká. Samozřejmě, že jí vaříme v osolené vodě, abychom pak vývar ještě mohli použít jako sytou slepičí polévku, stačí přidat zeleninu, nudle nebo vajíčko. Uvaříme v osolené vodě také nudle, samozřejmě v jiném hrnci než slepici. Tu rozporcujeme a vložíme do mísy. Potom omastíme nudle máslem, promícháme s rozinkami (dříve se sušeným ovocem) a navršíme na porce slepice. Zajímavé a chutné. Lze to v dnešní době vylepšit zapečením v troubě se sýrem.
Hnětynkami, o kterých zde již byla řeč, děvčata podělila své tanečníky na posvícenské zábavě a tu nejhezčí samozřejmě musel dostat ten děvčeti nejmilejší. Na Hlavňovicku dokonce děvčata, která šla na zábavu, své hnětynky různě po cestě schovávala, do kamení, do pařezů, zabalené do bílých šátečků. O půlnoci si pro ně došla, aby své tanečníky překvapila a podělila. Chasníci to věděli a dost často na děvčata číhali, aby jim hnětynky sebrali a mohli se vychloubat.
Čím déle u nás vlaštovky v říjnu prodlévají, tím déle u nás pěkné dny přetrvávají
Jestli sníh napadne v říjnu a kolik dní poleží, tak stálá bude zima
Sněží-li brzy v říjnu, bude měkká zima
Kolikrát v říjnů sněží, tolikrát v zimě sníh padati má
Spadne-li v říjnu listí, bude mokrá zima
Čím dříve v říjnu listí opade, tím úrodnější příští rok
Když v říjnu dlouho listí nespadne, tuhá zima se přikrade
Jestli má dub říjnu mnoho ovoce, bývá tuhá a dlouhá zima
Když dub v říjnu mnoho ovoce dává, tak je tuhá zima a hodně sněhu padá
V říjnu hodně žaludů a bukvic, oznamuje zimy víc
Když v říjnu táhnou ptáci ke stavení, bude tuhá zima
Říjen a březen rovni jsou ve všem
Je zajímavé, že v poválečném období, po odsunu Němců a příchodu nových osadníků do vsi se už posvícení v Dlouhé Vsi neslavilo. Zábavy ale byly poměrně časté, vždyť zde bývalo víc jak deset hospod. A nejvíce asi ve staré části vsi.
Tam byla jedna hned pod školou, do dnešního dne se tomuto jednopatrovému domu říká ,,Berovna“, tam měl svou hospodskou živnost rod Beerů. Pan Beer byl po válce zabit v místech, kde při silnici z Divišova po pravé straně svítí v aleji zbytek křížku. I když jej neustále někdo udržuje v přijatelném stavu a dává čerstvé květiny, vandalové se podepsali i na tomto.
Dalším místem, kde se čepovalo, byla ,,Hasičárna“, nynější kino. Hned ve vedlejším domku byla další osvěžována,ale bez točeného piva, zde se prodávalo jen lahvové.
Pak bychom došli až k již zmiňovanému zájezdnímu hostinci ,,U Hůdojc“ a pár desítek metrů od tohoto byla hospoda v místech, kde je křižovatka se směrovkou na Bohdašice a pomalovaný dům reklamou.
Od kina do vsi to bylo v místech, kde nyní bydlí Marešů, po válce se sem chodilo odevzdávat mléko a smetana.
Dalším hostincem byl dům,ve kterém bydlí Vaňků a pak hned restaurace ,,Na Růžku“, jež je v provozu dodnes.
V nové části to byl obecní dům, kousek od autobusové zastávky a je ještě na něm dobře vidět bývalý ozdobný hostinský štít.
Dalším hostinským domem, na který si pamětníci ještě vzpomněli, byla vyvařovna v místní továrně.
Měly teda tehdy ženské co dělat, než toho svého u korbele vlastně našly.
*********************
*********************
Potrestaná zloba
Kdysi dávno žil v Dlouhé Vsi jeden zámožný a velice lakotný a zlý sedlák. Jeho žena se k němu náramně hodila, zvlášť svou lakotou a snad byla ještě i víc zlá. Tito manželé měli doma na vychování malou dívenku, sirotečka, kterého jim přidělila obec na nocleh a stravu. Dívence bylo asi sedm let, ale musela zastat spoustu práce v hospodářství, na kterou si jinde najímali děvečku. Proč ale utrácet za děvečku, když je doma darmožrout.. Bývala, chudinka, někdy večer po práci celá sedřená, že jí ani jíst nechutnalo.
Sedlákovi se ale pořád zdálo, že na to, co ta holka sní, ještě pořád málo udělá. Bylo mu líto i toho chleba, který si někdy místo večeře s sebou brala do komůrky, kde ležela na starém slamníku a přikrývala se hrubým pytlem nebo koňskou houní. Jednoho dne se sedlák se ženou domluvil, že už toho mají dost vychovávat cizí dítě, že ji doma nechtějí a musí se jí nějak šikovně zbavit. Dlouho o tom nemuseli přemýšlet a v hlavách se jim vylíhl doslova ďábelský plán.
Druhého dne sedlák holčičce řekl, aby s ním jela do lesa, že potřebuje dojet pro nějaké dřevo a manželka, že chce udělat k obědu ostružinové knedlíky, tak by prý mohla nějaké ostružiny nasbírat. Byla ráda, že si při jejich sbírání oddechne od každodenní dřiny a tak radostně vyskočila na vůz. Netušila, že sedlák nemá dobré myšlenky a o ostružiny mu vůbec nejde. Jel daleko za ves, až pod vrch Sedlo, kterému říkali Héfe, Héfenstein. Tam ji v údolí plném bažin a křoví nechal u ostružin, aby rychle trhala, že zatím fůru naloží. Práskl do koní a odjel. Ne však nakládat dřevo, ale jel domů a ji v tom nehostinném údolí nechal.
Čekala na něho dlouho, několikrát ze džbánečku ujedla a zase jej doplnila, pak jej volala a nakonec se ho vydala hledat. Zabloudila však přesně tak, jak si to selka a sedlák přáli a naplánovali.
Zůstala sedět k smrti unavená, prochladlá a smířená s tím, že ji přes noc divá zvěř roztrhá. Seděla pod největším převisem kamenů, potichoučku se modlila. Pak se dala do pláče, bylo jí líto, že nemá maminku, že je na světě sama a nikdo ji nechce a nemá rád, jak by si to snad také za všechnu dřinu zasloužila. Z velkého pláče vyčerpáním usnula.
Přesně o půlnoci, vyšla za skály, pod kterou dívka seděla, krásná paní. Byla to lesní žena, ochránkyně a dobrá víla všech hodných lidí, které se dívenky zželelo, když ji večer slyšela plakat a naříkat. Odnesla si ji do své jeskyně a když holčička ráno otevřela oči, myslela si, že ještě spí, či snad v noci umřela. Okolo ní bylo jasné světlo, na mističce vedle postýlky z kožešin měla oříšky a ostatní lesní plodiny i s medem od lesních včel. Bála se i pohnout, aby to nezmizelo a tak zůstala ležet. Po chvíli se objevila víla se skřítky, uklidnila jí a vysvětlila, co se v noci stalo a jak se sem dostala. Vysvětlila jí, kde je a že zde může zůstat, než ji náhradní rodiče najde, k sedlákovi, že už ji nepustí, když je tak zlý. Divila se, že je mezi lidmi tolika zloby a nenávisti. Pak poslala skřítky, aby se podívali, zda nějakým hodným lidem neschází děcko v chalupě.
Vhodnou rodinu našli skřítci velice brzy a nedaleko od Sedla, ve vesnici Albrechtice. Hned pod lesem tam žil sice chudý, ale velice hodný muž se svou milou ženou. Nemohli mít děti a už se smířili s tím, že zůstanou sami. A tak jim víla jednou v noci holčičku odnesla před dveře, udělala šipku z květin pod strom, o kterém věděla, že skrývá poklad a zabušila silně na dveře. Políbila děvčátko pro štěstí a odlétla. Muž se ženou našli dívenku i odměnu od víly za její vychování. Peněz bylo dost a tak ještě mohli přidat na místní sirotky.
Na zlého sedláka z Dlouhé Vsi přišel šotek, který místo aby do hospodářství nosil, tak z něho odnášel. Nakonec sedlák tak zchudl, že musel statek prodat a ze vsi se odstěhovat.
Takhle to vypadá, když jsou lidé lakomí a zlí…
I na jednotlivé dny jsou pranostiky
Fouká-li vítr na Sv.Remigia (1.10) od východu, bude ještě teplý podzimek
Den Marie Orodovnice (2.10), první mrazíky
Den Svaté Terezičky (3.10) , nebývá bez vlažičky
Svatý František(4.10) zahání lidi do chyšek
Na Svatého Placida (5.10) slunce teplo nevydá
Když u nás vlaštovky na Pannu Marii Růžencovou (7.10) prodlévají, pěkné dny potrvají
O Svaté Brigitě (8.10) bývá mlha na úsvitě
Teplé září, zle se Svatý Diviš tváří(9.10)
Co v říjnu o Svatém Paulinu (10.10) zimy přibude, v lednu ji opět ubude
Září víno vaří a Radim (12.10)hrozny mačká
Jestli má Eduard (13.10) mnoho ovoce, bývá tuhá a dlouhá zima
Svatá Terezie (15.10) nasazuje zimní okna
Po Svaté Tereze, mráz po střechách leze
Opadá-li listí do polovice října, Svatý Havel (16.10) na poli zastaví práci a bude mokrá zima
Jaký den Havel ukazuje, taková se zima objevuje
Svatý Havel teplý, Svatý Marcel bílý
Suchý Havel oznamuje suché léto
Déšť na Havla, déšť na vánoce
Nalévá-li Havel, bude horké léto
Svatá Hedvika (17.10) do řepy medu ještě dává a nalívá
Svatá Hedvika medu zamíchá
Do Svatého Lukáše (18.10), kdo chceš, volné ruce měj, po Lukáši za ňadra je dej
Svatá Voršila (22.10) zimu posílá
Svatá Voršila, jíní nasila
Svatá Voršila, perličky nasula,ráno vstala, posbírala ani jednu nenechala
Svatá Voršila a Kordula větry pohnula
Když na Voršulu větr duje tuhou zimu ohlašuje
Svatá Voršila a Kordula, patronky větru jsou
Když na Voršulu a Kordulu větry dují, celou zimu nás navštěvují
Jak den Svaté Voršily začíná, tak nám i zima končívá
Studený říjen, studený Jan Kapistránský (23.10) zelený leden
Svatý Antonín (24.10) chystá kožich a mnoho teplých kožešin
Svatý Kryšpín (25.10) nese říjnový sníh
Šarlota ráda sníh či hroudy rozmetá(27.10)
Na šatlotu čekej sníh či jinou zimní slotu
Na Svatého Šimoniše (28.10) , přikluše k nám zima tiše
Šimona a Judy, zima je všudy
Šimona a Judy, zima leze z půdy
Šimona a Judy, sneste kožich s půdy
Šimona a Judy, tuhnou na poli hrudy
Šimona a Judy, buď je sníh či hrudy
Po Šimoně a Judy, naděj se sněhu všudy
SvatýŠimon a Juda počasí o vánocích ovládá
Kolikrát tohoto měsíce do Svatého Wolfganga (30.10) sněží, tolikrát v zimě sníh padati má
Jestli sníh v říjnu napadne do Wolfganga, kolik dní ležeti bude, tak bude stálá zima
Tak a to jsou říjnové pranostiky podle svatých. Jak je vidět, některé se vzájemně doplňují, jiné jsou stejné, ale najdou se i takové, co se navzájem vylučují.
Mezi říjnové zvyky a zábavy venkovského lidu patřila i takzvaná ,,Konopická“.
Na Šumavě se hojně pěstoval len nebo konopí, jež pak na podzim ženské ,,mědlily“ u ,,baráků“. To byly jámy , přes které byly hozeny dvě trubky, nebo tyčky. Přes ty se zavěsil len a postupně nad ohněm zahříval. V některých vesnicích se toto dělalo ve společných ,,pazdernách“.
Po vymědlení se pak slavilo zdárné ukončení této práce. Konopická byla napodobenina veselky, při níž měl ženich název,, konopák“ a nevěsta byla ,,konopička“. V naší vsi se prý začínalo u Nikodémů na půdě, později ve vikýři u Kopáčků, také i u Janečků, což byli velcí sedláci. Dění této slavnosti bylo dost individuální, ženich si musel nevěstu vykoupit, nebo zasloužit a bylo okolo toho spousta smíchu a taškařic. Končilo se v jedné z místních hospod dalšími taškařicemi a tancem. Při konopičkové polce se prý muselo vyskakovat co nejvýše, aby za rok byl dlouhý len. Když bylo příznivé počasí, zábava probíhala pod širým nebem a pamětníci určují jako toto místo louku naproti Obecnímu úřadu, kde nyní stojí dva rodinné domky a bytovky.
Na konci října a počátku listopadu se na Sušicku peklo v předvečer Všech svatých zvláštní pečivo. Říkalo se mu ,,dušičky“, podle dalšího listopadového svátku.
Dušičky
Na půl kilogramu polohrubé mouky potřebujeme pět dekagramů cukru, stejné množství droždí, jedno vejce, sůl, čtvrt litru vlažného mléka, vejce na potření, tuk na vymaštění a cukr na posypání.
Do mouky v míse přidáme kvásek a jako kterékoliv jiné kynuté těsto pořádně zamícháme, až se dělají bubliny. Necháme na teplém místě vykynout a potom na pomoučeném vále rozdělíme na stejně velké kousky. Vyválíme válečky a z každého utvoříme dvojitou tyčinku, tvar písmene S. Necháme ještě chvilku na pomoučeném a teplém místě nakynout a potřeme šlehaným vejcem. Upečeme v předehřáté troubě a hned po vyjmutí z trouby hodně pocukrujeme.
Ze stejného důvodu se v okolí Hlavňovic zase peklo podobné pečivo, které se však jmenovalo ,,ptáčci“. Snad ten název vznikl i proto, že ti stěhovaví již byli dávno v teplých krajích a lidé jim na dálku dávali najevo, jak moc se jim po nich stýská a jak se těší, až na jaře zase přiletí.
Ptáčci
Na půl kilogramu polohrubé mouky je potřeba 8 dekagramů cukru, tři dekagramy droždí, dva žloutky, dvanáct dekagramů másla, lžíce rozinek nebo sušeného sekaného ovoce, osminka litru mléka, sůl, vejce na potření a tuk na plech.
Do mouky v míse dáme vykynutý kvásek, cukr, žloutky, špetku soli a zaděláme těsto. Vpracujeme rozpuštěné máslo a necháme kynout. Pak těsto na vále rozdělíme na stejné kousky a vyválíme delší válečky. Uprostřed svážeme uzlík, jako tělíčko, kratší konec zmáčkneme prsty tak, že vytvoří zobáček. Na delším konci uděláme rýhy tak, že vypadají jako ocásek, Do hlavičky vsadíme dvě rozinky jako oči. Necháme ještě chvíli na vále kynout, potřeme rozšlehaným vejcem a v předehřáté troubě upečeme.
Kde byla rodina opravdu chudobná, upekli si takzvaná „zaječí ouška“, která již tolik rodinný rozpočet nezatěžovala.
Zaječí ouška
Jeden kilogram polohrubé, nebo ještě lepší bylo, hrubé mouky, jedno vejce, sůl, trochu tuku na pekáč a trochu mléka. Ze všeho připravíme nudlové těsto, to znamená i dost tuhé. Vyválíme tenký plát a rozkrájíme na čtverečky. Stočíme je do kornoutků s jedním růžkem prostrčeným otvorem uprostřed. Naskládáme na vymazaný pekáč, pokropíme mlékem a předehřáté troubě zapečeme.
Pokud někomu toto pečivo zbylo a hrozilo že ztvrdne, což se ale stejně v chudé rodině nemohlo stát, svařila hospodyně trochu mléka tak, aby bylo horké, zbylé pečivo jím navlhčila a hodně pocukrovala.
A tak jsme se plynule dostali k předposlednímu měsíci v roce a tím je zádumčivý a mlhavý listopad.
