Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
SRPEN
Představte si, že srpen měl ve starořímském kalendáři jméno sextilis, tedy šestý, protože rok začínal na jaře Římský senát chtěl nějakým způsobem vzdát hold císaři Oktaviánovi a udělili mu jméno Augustus, čili vznešený. Na jeho počest pak byl pojmenován jeden z měsíců a to právě srpen, protože se jeho původní jméno těžce vyslovovalo.Většina evropských národů tento název stále používá, u nás se však vžil název srpen, podle slova srp, tedy značí žně a práci na poli. Ony totiž polní práce na Šumavě začínají opravdu později, než jinde, kde mohou začínat se žněmi na červencovou Markétu. Ale to je pro Českou republiku příznačné, kopců je tu dost a tak není divu, že vznikl tento název.
Srpen je i jeden z nejteplejších měsíců v roce, je i sušší, než červenec. To zvlášť naši předci poznávali na jindy stále mokré a deštivé Šumavě. Snad také proto má srpen skoro nejvíc pranostik za celý rok.
Srpen je nejkrásnější měsíc v roce
Co červenec neusmaží, srpen nedopeče
Co červenec neuhlídá, v srpnu neuteče
Co srpen nedovaří ani září neusmaží
V srpnu nelze slunci tolik věřit
Půlnoční větry v srpnu nosí stálé počasí
V srpnu když půlnoční vítr věje, bez deště slunce hřeje
Fouká-li v srpnu severák, bude dlouho pěkně tak
Když je v srpnu ráno hodně rosy, mají z toho radost vosy
Rosí-li v srpnu hodně tráva, pěkné počasí se očekává
Když jsou v srpnu velké rosy, zůstane pěkné počasí
Srpen k zimě hledí, proto vodu rád nám cedí
Když v srpnu naprší, než se oběd dojí, vše slunce vysuší
Mlhy na lukách, potocích a řekách zvěstují trvalé počasí
Když v srpnu hodně hřímá, bude na sníh bohatá zima
Když pálí srpen, bude pálit i víno
Srpen zpočátku-li hřeje, zima se pak dlouho sněhem skvěje
Moc hub srpnových, mnoho vánic sněhových
Nejsou-li v srpnu hřiby, nebude v zimě sněhu
I když ze strnišť už fičí, horko nás ještě ničí
Jsou-li v srpnu hory kalný, budou v zimě mrazy valný
O VODNÍKOVI
Ještě v dobách, kdy se lidé řídili místo předpovědi počasí v rádiu těmito moudrostmi, znalostmi přírody a pozorováním změn v okolí, žil ve Volšovech u přívozu mladý převozník s manželkou. Byl šťastný, i když neměl hory zlata, pytle peněz…..Měl svou práci, kterou měl rád, malou chaloupku a v ní krásnou ženu se dvěma caparty. Denně děkoval Bohu za své štěstí a za lásku, která mu byla dopřána. Netušil, že to již dlouho trvat nebude a z něho, veselého a usměvavého chlapíka se stane morous a nerudla, jaký široko daleko v kraji nebyl.
Jednoho dne se totiž až k jeho přívozu dostal vodník. Jedno jestli přišel po proudu od Annína, nebo proti proudu od Sušice. Jisté ale je, že se do mladé převozníkové zamiloval až po uši. Jeho zelené srdíčko plálo horoucí láskou tak, že se div voda z řeky nevypařila. Nadbíhal jí, jak jen mohl, pentličky líčil, na perly a bohatství lákal. Nebylo mu to pranic platné, žena se jeho nabídkám jen smála a dál si s mužem užívala šťastný život.
Počkal si tedy jednou, když v řece prádlo máchala a jednu zahnal až nad hlubokou tůňku. Když se pak pro ni natahovala,stáhl ji k sobě do svého království. Marně mladý převozník u vody svou ženu volal, marně děti pro maminku plakaly. Ale i když vodník ženě nabízel všechny poklady, které ve vodní říši měl, spousty zlata, říčních perel i hrníčky s dušičkami, nepochodil. Žena plakala ,kudy chodila, že z toho málem Otava byla slaná a vodníčkovi z nešťastné lásky pukalo srdíčko. Denně své slzy ze břehu přidávala i převozníkova rodinka a tak vodník zjistil, že vše si nelze koupit a i kdyby přinesl všechny poklady světa, její lásku nezíská. Nakonec z toho byl ještě více nešťastný než jeho milovaná. Vydal se tedy na poradu za jedním zkušeným a starým vodníkem do Sušice na Fuferna. Všechno mu pěkně vysvětlil, se svou nešťastnou láskou se ostýchavě svěřil. Řekl i o obrovské lásce těch dvou lidiček, která se žádným způsobem nedá zrušit, že je mocnější, než všechna kouzla světa, ale pověděl i o svém svědomí, které mu nedá spát, i když není člověkem. Starý vodník si to všechno se zájmem poslechl, ale nechápal. Vždyť lidé jsou jen divní tvorové, kteří znečisťují vodu a byli tedy od toho, aby je vodníci topili a duše dávali pod hrnečky…..Poradil ale nešťastníkovi návštěvu staré kořenářky kdesi v lesích u Kašperku.
Vodníček bloudil po lesích víc jak týden, až skoro celý vysušený zaklepal u bylinkářky na dveře. Ta věděla hned, co ho přivádí, strčila mu nohy do mísy s vodou a pustila se do vaření nějakého lektvaru. Prý až bude některý pátek velká voda, přesně v pravé poledne musí dát ženě všechno vypít, při tom nesmí ani jeden promluvit a že se uvidí. S těmito slovy ho vystrčila ze dveří.
Nevěděl vodník, co si o tom má myslet, moc už nedoufal, ale na velkou vodu netrpělivě čekal. Trvalo to dost dlouho v suchém létě, mezitím se převozník chtěl sám utopit a do vodní říše odejít za ženou. Vždy ho však voda vynesla sama na břeh, i když skočil do největšího víru co se v řece otáčel. O děti se mu starala v Nuzerově vdaná a bezdětná sestra a jeho již na světě nic netěšilo. Svůj žal utápěl v kořalce a pak v noci na břehu řeky vykřikoval.
Když se pak jeden páteční den řeka rozvodnila, skočil do největšího proudu vody. Jaké ale bylo jeho překvapení, když ho voda opět vynesla na břeh i s jeho dávno oplakávanou ženou.
Děti měly zase své rodiče pohromadě, ale u řeky už nezůstávali. Odstěhovali se pryč od řeky, někam až na horní Šumavu. A vodníček? Odešel, snad proti proudu, nebo proudu, když ví. Snad si našel svou vodničku a byl také šťastný, pro své nevodníkovsky dobré srdéčko by si to jistě zasloužil.
A jestli se Pátečku tak říká kvůli této pověsti, to vám neřeknu, protože to nevím…..
Hřmí-li v srpnu, do osmi dnů bouřka je, hojná úroda a množství deště následujícího roku
Šedá mlha je v srpnu nezdravá
Teplé a suché léto srpnové přináší mírný podzimek, tuhou zimu a nejlepší vínko z vinohradů
Potí-li se Dominik, bude Marek ještě v kožiše
Parno na Dominika zvěstuje tuhou zimu
Je-li od Petra do Vavřince parno, bývá dlouho v zimě studeno
Jaké je počasí na Vavřince, takové trvá několik dní
Na Vavřince první podzimní den
Vavřinec, první podzimec
Vavřinec ukazuje jaký podzimec nastupuje
Na Vavřince povětří krásný, bude podletí suchý a jasný
Na Svatého Vavřince slunečnost, vína hojnost
Vavřincův déšť, myší úroda
O nanebevzetí jasno(15.8) před východem slunce, nastane požehnaný podzimek
Prší-li týden po Svatém Rochu, bramborů každý den trochu
Když na Rocha prší, je pěkný podzim
Od Svatého Bartoloměje již slunce tolik nehřeje
Bartoloměj svatý odpoledne krátí
Den Bartoloměje jest pravidlo celého podzimku
Jaké počasí po Bartoloměji, takový celý podzim
Pěkně-li o Bartoloměji, na pěkný podzim máme naději
Krásně-li o Bartoloměji, nenadarmo se vinaři smějí
Pěkně-li na Bartoloměje čas, je z lisu kvas
Máme-li na Bartoloměje střídavé počasí, máme střídavý podzim
Sucho na Bartoloměje, mrazivé zimy naděje
Na Bartoloměje moc mraků, v zimě pak moc sněhu
Bouří-li na Bartoloměje, bouří po něm ještě více
Hřmí-li o Bartoloměji, je podzim dlouhý a pěkný
Po Bartoloměji studený rosy, nechoďte ráno bosí
Svatý Bartoloměj všemu hlavu zlomí
Bartolomějské větry ovsy lámou
O Bartoloměji jelen do řeky naplije, žába se do ní vymočí, ta zjedovatí a již se v ní ten rok nelze koupati
Do tohoto dne, do svátku Bartoloměje, tedy do 24. srpna, se snažili i sedláci z vyšších poloh mít úrodu pod střechou. Také se v této době slavily dožínky, nebo obžínky, dovazná, dosečná, ale ono se tomu snad v každé oblasti na jihozápadě Čech říkalo jinak. Ale slavilo se všude. Byl to trochu oddech po hrozném závodě s počasím, aby nepotlouklo, nezmoklo nebo se obilí jinak neznehodnotilo. To by pak celou rodinu čekal v zimě hlad a bída.
Někde to bývala velká sláva, hodně se slavilo na jihu, okolo Krumlova. Tam se majiteli panství donesl se zpěvem a muzikou velký věnec a slavilo se několik dní, podle toho, jak byl majitel štědrý. Ale to znáte jistě ze starých filmů.
Zde na Sušicku se po poslední sklizni nechal na poli hodně velký snop, ,,manda“, svázaný z více druhů obilí. Pro ten se na samý konec přijelo s vozem ozdobeném chvojím a vyzdobenými koňmi všelijakými mašlemi a třásněmi. Byl-li hospodář opravdu velký sedlák, přišli na dvůr usedlosti i muzikanti, poseděli okolo snopu se ženci a všichni si zazpívali a zatancovali, aby i příští roky byla úroda dobrá. Poděkovali Bohu za to, že nepotlouklo, že pole jejich ochránil a za slunečného počasí sklidili.
Tu máte sedláče, tu máte věnec
už jsme vám požnuli všechen váš oves.
Tu máte, selka, tu máte kytku,
že jste nám vařila dobrou polívku.
Tak zazpívali na závěr a předali snop, nebo věnec. Samozřejmě, čím větší sedlák, tím větší věnec, ale i tím větší sláva. Sedlák musel všechny pohostit, aby měli sílu i na sklizeň v příštím roce.
Ono se zdá, že se na vesnicích neustále něco slavilo. Ale oni oslavou nejen odpočívali, ale hlavně tím děkovali přírodě, všem svatým, které ctili, za to, že mají co jíst. Před jídlem bývalo zvykem se pomodlit a pokorně poděkovat i za sebeprostší stravu, která byla na talíři.
Dnes se do popelnic hází zbytky, někdy i celé bochníky chleba, za to by byl tehdy člověk označen za neznaboha a možná i kamením vyhnán z vesnice.
Pak už se čas klonil i podle pranostik k podzimu.
Fouká-li na Bartoloměje z Moravy, vorej si sedláčku pomali, fouká-li z Čech, pak si s oráním pospěš
Svatý Augustin, dělá z tepla stín
Kol Svatého Augustina odchází teplo, bude zima
Jak teplo o Augustinu, tak studeno na Kateřinu
O Svatém Augustinu odcházejí pryč teplé dny
Stětí Svatého Jána, přestávají venku parna
Když na den stětí Jána prší, velkou zkázou trpí ořechy
Tak to jsou pranostiky, o kterých se zmiňují kronikáři již v polovině patnáctého století.
Pokrmy z mouky byly pro naše předky základním pilířem sice chudé, ale svým způsobem pestré stravy. Brambory dost dlouho nikdo neznal a tak se vařilo z obilí. Do různých placek z mouky se přidávalo různé koření, náplně bývaly zeleninové, zelné, bylinkové a tak nakonec jedli ještě zdravěji než současná generace.
Když byla neúroda, nebo Bůh dopustil a kroupy obilí potloukly, muselo se v zimě i na jaře hodně s moukou šetřit a tak se různě nastavovala hrachem, nebo vikví a jinými luštěninami. Jako nejsvátečnější a nejzajímavější pečivo se o dožínkách u těch chudších hospodářů podávaly takzvané ratolesti.
Ratolesti
Z deseti dekagramů hrubé mouky, jednoho vejce, špetky soli a másla na smažení bylo toto pohoštění nejen chutné, ale hlavně vzhledově jedinečné. Z uvedených surovin se připravilo těsto jako na nudle, vyválely se slaboučké placičky a z těch se nakrájely dlouhé pruhy. Při jedné straně se nakrájely jako třásně a pak se opatrně namotaly na dobře očištěné březové větévky. Osmažily se na másle a pak je hospodyně nastrkala do jakéhosi připraveného stojánku a vrcholek ozdobila rudou stuhou.
Machury
Půl kilogramu polohrubé mouky, padesát gramů tuku, dvacet gramů droždí, padesát gramů cukru. Pak ještě čtvrt litru mléka, jedno vejce, cukr na posypání, máslo na pomaštění a do pekáče, skořice, cukr, jablka.
Z droždí, cukru,,lžíce mouky a trochy mléka uděláme kvásek. Do mouky v míse přidáme ostatní, včetně zkynutého kvásku a vlažným mlékem zaděláme těsto. Necháme kynout, potom rozválíme a rozkrájíme na větší obdélníky nebo čtverce. Měly by být několikrát větší než buchty. Poklademe je pokrájenými jablky, posypeme cukrem a skořicí a dobře uzavřeme. Klademe je do vymaštěného pekáče a necháme ještě trochu zkynout. Pomastíme a v předehřáté troubě upečeme. Mají mít tvar cihličky. Hned je pocukrujeme a dají se jíst teplé.
Bouďák
Opět si připravíme půl kilogramu polohrubé mouky, mléko sůl, tuk na plech. Do mouky se špetičkou soli přiléváme postupně mléko a dobře vypracujeme těsto. Na těstě se mají tvořit puchýře a má být hladké jako miminkovský zadeček. Pak lehce rozválíme, přeneseme na pomaštěný plech a v předehřáté troubě upečeme. Podáváme k polévkám, drobíme do bílé kávy či mléka.