Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
ČERVEN
Jako první letní měsíc a zároveň i měsíc letního slunovratu je na lidové pranostiky poměrně bohatý. Jeho jméno si dříve lidé vysvětlovali různě. Podle červenajících jahod, třešní, drobného ovoce, podle opálení nebo podle červíků, napadajících houby, či podle kvetoucích šípků. Jejich květy mají zvláštní růžově červené zabarvení. Nejvíce ale asi podle toho, že v červnu naše pra prabáby v červnu barvívaly látky zvláštním hmyzem, červcem. No, nevím k čemu bych se přiklonila, spíš bych věřila těm červivým houbám, ale kdo ví.
Chladný květen, červen vlažný, pro sýpky i sudy blažný
Červen stálý, prosinec dokonalý
Když je červen studený, sedlák krčí rameny
Když v červnu severní větry dují, tu se bouřky opožďují
Jestli červen mokrý bývá, obilí se málo urodívá
Pláče-li červen a neoschne žitko, ve zvěři bude řídko
Červen mokrý a studený, jsou pak žně zkaženy
Často-li se v červnu hrom ozývá, kalné léto přicházívá
Červnová večerní hřmění, ryb a raků nadělení
Co červen nedá do klasu, červenec nažene do času
Jak červen teplem září, takový je měsíc září
Je-li červen mírný, nebude v prosinci mráz silný
Jaká parna v červnu, takové v prosinci mraky
V červnu-li sucho bývá, hojnost vína se urodívá
Hřmí-li v červnu, zvedne se obilí
Nejznámější pranostiky, dodnes používané jsou k svátku Medarda, který je osmý den v měsíci. Souvisí s nástupem letního monzunu. Nejznámější si dodnes říkáme za deštivých červnových dnů.
Medardová kápě, čtyřicet dní kape
Když na Medarda prší, těžko se seno suší
Prší-li na Medarda i Prokopa, shnije mandel i kopa
Jaké počasí o Medardu bývá, šest neděl trvání mívá
Jaký den Medard zasvětí, taková bude senoseč
Jasný den na Medarda, tišší rolníkovo naříkání
Když se Medard rozvodní, prší čtyřicet dní nebo šest týdnů
Ale nejen Medard byl známým červnovým dnem. Slavívaly se takzvané ,,Letnice“, Svatodušní svátky, prostě svátek Jana Křtitele. Byla to tedy spíš oslava jeho narození, taková letní obdoba vánočních svátků a potřeba malého oddychu. Samozřejmě s tím oddychováním se to nepřehánělo, každý měl venku práce dost. Nebyly to tedy nijak honosné ani časově náročné oslavy, vždyť většinou leželo seno na lukách, byly třeba prohrnovat brambory, či jednotit řepa nebo mák.
Přesto si zejména mládež udělala čas na různé kratochvíle, plné tajemných zděděných obřadů a škádlení.
Před Božím hodem svatodušním sháněla chasa různé chrastí, loučky a stará košťata, kradla se někdy i košťata nová, jen aby toho bylo dost. Pak se stejně vše spálilo. Říkalo se tomu pálení čarodějnic. Někde se čarodějnice pálily už v dubnu na Filipojakubskou noc, jinde před Letnicemi, jinde před Janem Křtitelem, nebo Svatým Antonínem.
Dívky si uvily věnečky z heřmánku a musely je bez poškození prohodit ohněm. Heřmánek byl velmi ceněn pro svou léčebnou moc, víc si snad nejen kořenářky vážily květů černého bezu………před heřmánkem klekni a před bezem smekni……vystihuje snad vše. Tím, že věneček z bezu proletěl nepoškozen plameny, získal ještě větší léčivou sílu.
Pastevci se snažili na Boží hod vyhnat dobytek co nejdříve a dokonce soutěžili o to, komu se to povede jako prvnímu. Byli tací filutové, že raději ani nešli spát, aby náhodou nezaspali a tak si na návsi povídali nebo potichu zpívali. Ve Chmelné u Sušice byl dokonce zvyk vykoupení dojnic. Mužští poschovávali ženským stoličky a dížky, aby nemohly dojit a ještě místo jalovic a býčků vyhnali na pastvu dojné krávy. Ženské se pak musely za neuhlídání dobytka pěkně vykoupit a teprve pak jim je pohůnci přihnali zpět.
Některé proto raději celou noc vařily a pekly, aby ráno nebyly jako ospalkyně všem pro smích.
Který pastevec dokázal vyhnat dobytek jako první, dostal na celý rok právo nosit název ,,rosič“, protože vyhnal ještě za rosy. Druhý byl pak králem a třetí v pořadí biřic. Poslední nešťastník, který se zdržel a nevyhnal včas, dostal přízvisko ,,koza“, nebo ,,letnička“ a smáli se mu hodně dlouho. Však to také byla velká ostuda, proto se jí každý snažil vyhnout.
Ve Svojšicích takovouto ,,kozu“ vozívali od stavení ke stavení a za velkého hlaholu jí každá hospodyně polila studenou vodou, aby si to pamatovala a příště nezaspala. Při tom se koledovalo písničkou o vstávané koze a o vykoledované dárky se pak večer rozdělili, nebo propili či vydražili v hospodě.
Ve Strašíně se zase o Letnicích oblékli chlapci jako Tři králové a také chodili s koledou dům od domu. Že měli trochu jiné říkání, než v lednu je nad slunce jasné, ovšem koleda byla velice důležitá. Chodili na ní totiž nejvíce ti nejchudší a tak měli svátky také bohatší o nějakou dobrotu.
V Dlouhé Vsi svátky končívaly muzikou. Král, tedy druhý rychlý pohůnek, si vyvolil svou královnu, samozřejmě dívku jeho srdci nejbližší. Ta se ozdobila věnci z čerstvých květin a společně s ostatními hodnostáři chodili po vsi, zahráli a zatancovali. To ale už je víc než dvě stě let.
V noci z Božího hodu na pondělí kradla chasa sedlákům všechno možné nářadí, nákolesníky, těhlice,brány, chomouty, jařma nebo brány. Někdy se jim povedlo odtáhnout i celý žebřiňák, ten pak zavezli na mělčí místo v rybníce, samozřejmě opatrně, neboť to bylo o legraci a ne o tom, způsobit někomu škodu. Tam odmontovali kola, rozvěsili na vůz i s nářadím, které také donesli. Říkalo se tomu udělat koráb! Někde, například v Bílenicích se nářadí vytahalo na střechu, nebo rozvěsilo na vysoké stromy. Někdy se jim povedlo menší vůz smontovat na střeše stodoly a to pak bylo teprve pozdvižení.
V Dlouhé Vsi byl ještě ke všemu ten zvyk, že si sousedé navzájem prkny zatloukli dveře napříč tak, aby se nikdo z domu nedostal ven. Takže se opět hospodář musel vykoupit nějakým peněžním dárkem, aby se dostal z domu ven. Že se tak nejvíc dělo těm, co nebyli ve vsi moc oblíbení je nad slunce jasné. Mezi první a druhou nedělí po Letnicích se slavnou večerní pobožností slavila Nejsvětější Trojice a taktéž Boží tělo.
Však dodnes se používá věta, že je to ran jak o Božím těle. Střílelo se z hmoždířů, předovek a ze všeho možného, co měli kde ve které vesnici k dispozici. Na návsi pak stály čtyři malé oltáře, pěkně podle čtyř světových stran. Když se ozvala první vypálená a co největší rána, rozezněly se všechny zvony, zvonečky a cingrlátka po vsi a začala velká pobožnost.
Farář ve zlatém hábitu, ozdobeným drahými kameny vynesl z kostela opatrně Boží tělo. Všechna kolena přítomných vesničanů se pokorně ohnula k pokloně před svatou hostí. Nikomu nebylo divné, že by se chléb a víno proměnily v tělo a krev Boží. Nad touto svátostí klenula se uháčkovaná nebesa, která připravovaly ženy v zimních měsících a každá, jejíž kousek výtvoru se takto mohl předvést, byla na své dílo patřičně pyšná.
Nebesa nesli ti nejváženější a nejbohatší sedláci ze vsi, za nimi šli ostatní věřící se zpěvem a jásotem. Do všech světových stran se poklonili a hlásili oslavu plodů země, chleba a vína. U každého z těch čtyř oltáříčků na návsi se všichni zastaví, pomodlí, zazpívají a poděkují Bohu za svaté dary. Pak se opět střílí na oslavu.
Věnečky, které si mládež před Božím tělem uvije, farář takzvaně ,,dotýká“ pozlacenou monstrancí. Tento věneček je pak nepostradatelný a posvátný pro každého. Jeden se zavěsí v sednici na kříž, který visel nad stolem nad místem, kde seděl hospodář, druhý se vložil na trám a třetí se dával do truhly nebo do skříně proti molům.
Ono totiž, když někoho uhrane nečistý pohled, nezbude nic jiného, než ho takovým věnečkem obkroužit, aby se bolest do zubů, tváře, nebo kamkoliv jinam nevrazila.
Zrovna tak jako na otevřené rány se používalo ,,bartolomějské“ máslo, při vnitřních chorobách pomáhal jen Božítělový věneček.
Tak naše prabáby věřily a nebylo moci, která by je odradila od natrhání kvítí na tento zázrak. Věneček musel být z devatera kvítí, musel mít tři klásky obilní, žitný, ječný, pšeničný. Dubový lísteček, z jedliny kvíteček a z traviny sviteček. Pro tátu byl bílej, aby byl všem milej. Pro maminku z doušky mateří, z devatera kvítí musí se pak věnec víti. Pro děvče z pivoněk a planých růží, by jednou byla milá muži. Chlapci mají věnec voňavý, ze srdíčka, muškátu, aby jednou byli za tátu. Brotan je Boží dřevec, nejvoňavější má být chlapcův věnec!
Celé procesí procházelo po pěšince posypané čerstvým listím, jako bříza nebo voňavý puškvorec. Okolo byly zapíchané větve břízek a ty po mši hospodáři zapíchali do obilí aby se uvedlo, aby rostlo rovně a Pán Bůh jej od krupobití ochránil.
Nejen pole jsou ochraňována , ale i louky si pak žádají své. Tráva se nesekala v květnu jako nyní, ale až v červnu. Hospodáři si počkali, až bude voňavá, vyzrálá a zcela se ztratí odkvetlé pampelišky. Pak teprve šli sekat sena. Nejlépe se sušívalo mezi svátkem Svatého Antonína a Jana Křtitele.
Svatý Ján seče sám
Do Jána seno roste, po něm se ztrácí
To se nejen říkalo ale i dodržovalo. A louky ochranu potřebovaly notnou, aby se dobře sušilo. V předvečer Svatojánský upalují v některých vsích čarodějnice, někde jen pálí ohně. Říká se, že té noci se utrhne každá čarodějnice, aby své působiště obletěla, i kdyby na řetěze uvázaná byla.
V této kouzelné noci také pole a louky obchází i Svatojánský žnec, kterému není radno se pod srp dostat. Když se mu nepovede polem vypálit ohnivou brázdu, vypálí ji do těla opovážlivce, který se mu postaví do cesty. Nebo jej poznamená tak, že strachy zešediví a to jen proto, že se jej odvážil rušit nebo za ním slídit.
I selky ten večer čarovaly. Z věnečku o kterém již byla řeč, vytáhly klásky obilí, spletly z nich kropenku, do džbánečku nalily tříkrálovou vodu a se sluncem západem vyšly do polí. Těm pak požehnaly křížem a odříkaly motlitbu, jež měla obilí ochránit před čarovným žencem. Nesměly mluvit mezi sebou, i když se potkaly, nesměly jiného slůvka ze rtů vypustit mimo onu motlitbu, jen aby kouzlo neztratilo svou moc.
Právě proto se zapalovaly ohně na kopcích okolo vsí, aby se pole ochránily. Zde v Dlouhé Vsi bývaly zapálené ohně na kopci zvaném Hýbl, z německého Húbel, což je také kopec. Jen to vypadalo tak, že čeští hospodáři seděli na kopcích u ohňů, němečtí chasníci běhali okolo svých políček s pochodněmi a zaříkávali žence pokřikem. Svá políčka museli oběhnout dřív, než jim nad hlavou pochodeň zhasla. Pak byli zranitelní a běda, když jej potkali.
Ke svátku Svatého Jána, čili letnímu slunovratu se dochovaly i zajímavé pranostiky, dodnes známé.
Na Svatého Jána otvírá se létu brána
Na Svatého Jána nebývá noc žádná
O Svatém Janu Křtiteli i noc se na prahu prosedí
Na Jána jasně vozí se seno krásně
Čím dříve před Jánem hřiby rostou, tím dříve před vánocemi sněží
O Svatém Jánu když kukačka kuká, pěkný čas vykuká
Když svatojánek se leskne a svítí, bude pěkné počasí a můžeme do přírody na tanec jíti, když není viděti, budem v dešti chladnu seděti
Netřeba v červnu na Jána o déšť prositi, přijde jak začnem kositi
O půlnoci svatojánské ale nejen čarovný žnec a čarodějnice venku slídili. Také babky kořenářky s košíčkem obcházely svá místečka a trhaly bylinky. Každá se měla trhat v jinou denní dobu a tak se stávalo, že některé se musely trhat v noci. A ty o svatojánské noci natrhané měly nejen větší sílu, ale prý i kouzelnou noc. Babky měly napilno, aby vše zdárně obešly, museli mockrát ujít i několik kilometrů v tmavé noci. Než z domova vyšly, pokropily se svěcenou vodou, přežehnaly křížem a potichu říkaly zaříkávání, které je mělo od zlých bytostí ochránit.
Znaly dobře ta místa a věděly kde a co roste. Někdy jim na cestu svítil měsíček, to mohly trhat jiné bylinky, než když bylo zamračeno, nebo pršelo. Každá kořenářka byla se svým místem natolik obeznámena, že chodila krajinou tak, jako dnes lékárník lékárnou. Takové koření natrhané před sluncem východem o této noci, trhané rukou zabalenou v čistém bílém, dosud nepoužitém plátně, má kouzelnou moc. Doma se zabalilo do plátěných pytlíčků, které jsou ze stejného plátna, jako kterým se trhaly a ten pytlíček se pak nosil na holém těle. Nejlépe tam, kde trápila tělo nějaká nemoc. Pomohlo to prý od všeho trápení na světě. Nebylo prý nemoci, která by tomuto odolala. Koření bělmové sežralo bělmo, což býval dříve název obyčejného šedého zákalu, bradavičné zbavovalo bradavic, krtičné uzdravilo bolavý krk, neštovičné se pustilo do boje s neštovicemi. Stejná moc se přisuzovala koření proti nemoci kýchavé, srdeční či proti oubytím, ale i proti červům a podobnému neřádstvu. Co nezmohly tyto pytlíčky s čarovným kořením svatojánským, určitě zvládl devětsil kvetoucí brzy na jaře, nebo sedmilístek. Netrhaly se jen kořínky, ale i květy a v jinou dobu než listy a podobně. Každá kořenářka jako by měla podrobný kalendář kdy a co sbírat.
Ale neléčilo se v té době jen bylinkami. Velmi rozšířené právě u kořenářek bylo správné zaříkávání, nebo i různé čáry. Zkušené kořenářky pak léčily tak ,že nasadily nejen pití lektvarů, obklady a vykuřování, ale také, aby se pojistily proti případnému nezdaru, zaříkávání.
Jak se léčilo a zaříkávalo? Inu na bolení hlavy se doporučovalo balení do studených obkladů, na bolení v krku zase obklad z teplého másla.
Boule po uhození se zatlačila za pomoci lžíce a různého mumlání zaříkávání.
Na kašel se pilo ,,lepidlo“ ze sladkého piva, cibule a medu s křenem.
Horší bylo, když se někomu udělal lišej. Ten potíraly rosou z okna nebo spálily papírový kornoutek s modlitbou v hmoždíři a popel na lišej nasypaly.
Na nastuzení bylinkářka předepsala lázeň ze spařených senných strusek, mateřídoušky a ovsa.
Na opařeninu byl jednoduchý recept. Na bolest položily blánu z čerstvého vejce a nad ohněm držely tak dlouho, dokud to ten opařený vydržel.
Když někdo z nějaké neznámé příčiny otekl, nebo mu začalo něco hnisat a přidal se otok, přikládal se rozetřený bílek s kamencem, nebo citrónovou šťávou. Někdy posloužila pěna z čerstvě nadojeného mléka, jindy podmáslí nebo tvaroh. Ten se s trochou nastrouhané cibule s velmi dobrým výsledkem používá dodnes.
Při bolestech na prsou se přikládala křenová placka, při ,,ústřelu, houseru“ jak se ischiasu mezi lidmi říká, se používala také.
Při bolavých zádech od námahy se přikládaly baňky, nebo se napravovalo různým potřásáním a kroucením, šlapalo se na záda.
Rozpukané prsy po kojení se potíraly jelením lojem, psím nebo vepřovým sádlem.
Mimochodem psí sádlo se donedávna doporučovalo i jako výborný lék pro lidi slabé na plíce.
Na rýmu se pilo horké mléko s medem, horký čaj z bylinek, vdechovala se bylinková pára, jedl se slaneček, nebo silně osolený chléb se sádlem, ale nesměl se na toto jídlo nemocný dlouho napít, aby se neztratila ta správná účinnost.
Jakákoliv krvavá rána se vymývala arnikovým výtažkem ( arnika naložená do slivovice) nebo se ovazovala pavučinou. Jak to pak vypadalo, si asi umíte představit sami, samý hnis a otrava krve.
Při škrkavkách se jedla cicvárová semínka, nebo kostivalový kořen.
Na zlomeninu kostivalový kořen, listy, to podle ročního období a zpevnění končetiny pevným plátnem a klidem.
Na bolavé zuby to byly křenové kapky, rum nebo odvar šalvěje a beznadějný případ skončil u kováře a jeho kleští.
Při bolestech žaludku pomohla zeměžluč v čaji, Hofmanské kapky z lékárny nebo opět arnikové kapičky, ale jen velmi malé množství.
Dětem při bolení bříška dýchali do úst rozkousaný kmín, natírali břicho fenyklem a kmínem a dávali pít odvar z fenyklu a heřmánku.
Kdo měl červíky, dětské roupy, toho posadili do nočníku s teplým česnekovým odvarem a dostal topinku s česnekem nebo strouhanou mrkev.
Horší to však bylo při uhranutí. To nešťastníka omývali vodou, do níž se hodil uhlík zvednutý na Bílou sobotu při pálení ,,Jidášů“, nebo mu otřeli obličej podolkem nošené a zapocené ženské košile.
Bradavice se také mohly zaříkávat. Utáhli jí koňskou žíní, až se do ní zařízla, pomazali krví čerstvě
zaříznutého holouběte nebo vlaštovičníkem, zažehnávali kočičkami z Květné neděle a zaříkávali :
Zvoní hrana, nevím komu,
Bradavice hnedka slezte dolů.
Na ječné zrno se zase postiženému plivalo do oka a čím hustší ta slina byla, tím byla větší účinnost.
Čím nebezpečnější choroby se musely léčit, tím složitější čarování okolo toho bylo.
Při podezření na žloutenku nebo oubytě, pozorovali obličej a končetiny nemocného. Žloutenka byla jasná podle žluté barvy, ale většinou už bylo dost pozdě na nějaká opatření a oubytě,souchotě, čili tuberkulózu zjistili zajímavým způsobem. Přeměřila se délka rozpažených paží nemocného, pak výška těla a když se neshodovaly míry, tak měl pacient odbytě a ty se musely zaříkávat :
Oubytě stůjte tak tiše
jako voda v Jordáně
. u Pána Ježíše .
K tomu mě dopomáhej
Otec,Syn i Duch svatý.
Při mumlání tohoto zaříkávání omývali nemocné oubytním kořením, což byla komonice lékařská.
Podle pana řídícího učitele v Bílenicích se o žloutence například věřilo, že se ztratí, když se nemocný podíval do kalicha a při tom říká zaříkávadlo: ,,Chodily stříle stříleti po horách a dolách, potkala je Svatá Apolena a ptá se. Kam jdete stříle střílecí? My jdeme krev píti a kosti žráti, kosti lidem lámati. Vraťte se stříle střílecí, tomu člověku pokoj dejte a k tomu dopomáhej Bůh Otec,Syn i Duch svatý.“
Na škytavku bylo zase jiné zaříkávání : ,,Šla škytavka přes moře, potkala tam Řehoře. Řehoř se vrátil, škytavku ztratil.“
Někdo to musel říkat se zdviženými pažemi, jiný po odříkání vypil sklenici studené vody.
Zaříkávání zlodějů bylo méně obvyklé, ale bylo to celkem pochopitelné, neboť se tolik nekradlo. Lidé se báli Božího trestu, nebo pak prozrazení při zaklínání. Z ukradené věci, nebo něčeho co stávalo v její těsné blízkosti ,se vzala ta část, na kterou zloděj musel sáhnout. Zaříkávač pak tu věc nosil a pozpátku okolo kostela chodil, až došel ke kostnici. Tam věc položil a řekl : ,, Vy mrtví, přikazuji vám a zaklínám vás, skrze Svatou trojici, abyste tomu zloději nedali pokoj ve dne v noci, aby nic dělati nemohl, ani spáti, dokud mi nebude navráceno, co mi bylo ukradeno. K tomu mi dopomáhej Bůh i Matka a všichni svatí. Amen.“ Nesmělo se ale zaříkávání, které již skoro klatbou, říkat v neděli, čtvrtek nebo pátek.
Špatné také bylo, když hospodyně zjistila, že krávy najednou málo dojí, že je tedy zcela jistě neuhlídala a že jí je očarovala nějaká čarodějnice. A tak se proti tomu bylo nutné chránit. Prý takto: Krávy se podojili za pravého poledne, ani o minutu později nebo dříve. Mléko se rozdělilo na dvě půlky. Jedna se vylila na rozžhavenou plotnu a do syčícího a pálícího se mléka na rozžhavené plotně se tlouklo trnovými větvemi. Potom se do prahu, kterým se vcházelo do chléva, vyvrtal otvor a do něho se nalila druhá polovina mléka. A nakonec se tam natloukl až po hlavičku rozžhavený hřebík.
Když ale krávy dojily krvavé mléko (měly zánět vemene nebo se napásly na velkém množství přesličky), vlila hospodyně mléko do širokého pekáče a bodala do něho vidlemi, aby ztrestala čarodějnici a vyhnala jí ze chléva, ve kterém, jak se věřilo, byla někde schovaná, aby už neškodila lidem ani dobytku.
Tyto praktiky neprovozovaly ale jen babky kořenářky, ve větších vesnicích mezi místní léčitele patřil i kovář, jeho žena a pro radu se chodívalo i na faru. Ve městech pak radíval i mistr popravčí.
Když čtete popis zaříkávání, v první chvíli si pomyslíte, jak je to hloupé. Ano, něco opravdu zní nelogicky, ale najdou se i moudré věci, sice s jiným výkladem, ale v léčení se dodnes na bradavice používá vlaštovičník, na nastuzení pijeme bylinkové čaje a dětem se vaří čaj z heřmánku a fenyklu. Sice je to procedura bez zaříkávání, ale klidně si jej nyní můžete přidat, když už nějaká znáte. Možná vám bude divné, kde jsem k nim přišla. Hodně moc mi vyprávěla moje babička, ta to zase věděla od své a samozřejmě, když jsem přišla ke známým a měli doma někoho ze starší generace a viděli, co mě zajímá, měla jsem dveře otevřené, protože pro všechny babičky a dědečky je vzpomínání na mládí a dětství hodně důležité.
Ještě jeden významnější svátek v měsíci červnu je a to je svátek Svatého Petra.
Říkává se, že po tomto dni již nejsou bouřky kroupové, ale jen navlaží a hodně rostou houby. Dříve se ale i proti ,,Petrovým“ mračnům zvonilo a troubilo, protože tento den byl přelomový a bouřky hodně nebezpečné. Zaháněla se opět zaříkáváním a kropením svěcenou vodou proti větru.
Ten kdo zaříkával a nepovedlo se mu bouři zahnat, nesměl se před kroupami schovat a musel i v bouřce venku stát a zaříkávat stále, aby nebyl příčinou zkázy úrody. Zničení úrody obilí znamenalo pro všechny zimní bídu. Při bouřce se lidé modlili u ,,Hromničky“ celý růženec. Okna byla pevně zavřená, aby se, jak věřili, nezkřivila, nebo dům nenavštívil ,,Boží posel“, blesk, kterého prý otevřená okna velice lákala. Při bouřce nesměl nikdo ukazovat prstem, nebo mít ruku nataženou, aby mu do ruky neuhodilo.
A na doplnění bylinkového červnového čarování, nabízím ještě několik bylinkových předpisů, které bez obav můžete používat i v dnešní době.
Na migrénu pomáhalo i pomáhá jíst hodně kmínu, zvlášť při úporných bolestech. Nezřídka bolest hlavy souvisí s mírnou otravou zelenými bramborami, nebo v předjaří s konzumací brambor již naklíčených. Tyto i zelené brambory obsahují solanin a ten se usazuje na malém mozku, což způsobuje bolesti a závratě . Na tyto problémy je nejlepší brambory při vaření hodně okmínovat a nejméně tři dny po sobě vypít čaj z kmínu : Na půl litru vody dáme dvě lžíce kmínu a společně 8 minut povaříme. Přecedíme a postupně popíjíme.
Na chudokrevnost, která se přisuzovala nadměrnému pití kozího mléka, doporučovaly bylinkářky čaj z chudobek a petržele, protože chudokrevnost je vlastně nedostatek železa v krvi a tyto bylinky železo obsahují. Nebo se můžete na chudobkách popásat, udělat si z nich med, nebo je občas přihodit do jarní bylinkové nebo bramborové polévky. Nejen pomohou, ale jsou i na talíři velmi pěkné.
Na zácpu se zase doporučovalo vyprazdňování ve stejnou dobu každý den. Když to nepomáhá, snězte večer trochu špeku, nebo dvě jablka, což vydráždí k výkonu žlučník. Také můžete ráno nalačno vypít sklenku teplé vody
Na vyrážku se používal odvar z dubové kůry a janovce, nebo i propolis, který je v současné době opět doporučován i lékaři.
Při angíně a bolestech v krku se používaly obklady. Do plátýnka se zabalila jedna nastrouhaná cibule a dvě lžíce rozemnutého pelyňku pravého. Přiložit na celou noc na krk a k tomu popíjet odvar z heřmánku, řepíku a šalvěje.
Na močové cesty a ischias se popíjel čaj z truskavce, pýru, zlatobýlu a heřmánku spolu s březovým listím a vřesem. Po kapsách se nosily tři kaštany a pod polštář se dával kousek listu kapradiny. Ty kaštany se ale musely nosit celou zimu až do jarního slunovratu. A pak se roztloukly v hmoždíři a měly se vyšňupat jako prevence proti chřipce.
Proti průjmu se pil čaj z kostivalu a borůvek v poměru 1 : 2 , kostivalu více než borůvek. V půl litru vody deset minut povařit. Také je účinná opět dubová kůra jako čaj, neboť působí svíravě. A na průjem z prochladlého břicha byla a je nejlepší sklenka jalovcové, žitné, nebo jiného přírodního destilátu.
Průdušky se léčily čajem z podbělu, lipového květu, majoránky a cibule s květem černého bezu. Na prsa se přikládaly promašťující zábaly, nebo obklady z rozpařené cibule, tří lžic fenyklu a tří lžic anýzu. Vše se společně na jedné lžíci vody podusilo a přikládalo na průdušky na dvě hodiny, někdy i dvakrát, třikrát denně podle potřeby a ,, zahleněnosti“ pacienta.
Na hemeroidy, bič naší civilizace, se používal obkládek ze tří lžic strouhané mrkve, zabalený v plátýnku a přiložený tak na hodinu. Výměna je nutná po každých dvaceti minutách. Celý týden se konečník natíral mastí……….deset dekagramů vyškvařeného sádla, tři lžíce sekané cibule, tři lžíce strouhané mrkve a patnáct nasekaných olšových listů se společně povařilo a přecedilo………….tuto mast měla každá bylinkářka připravenou doma, neboť při přidání tří lžic rozemleté třezalky sloužila i jako výborné mazání na bolavé nohy.
Bylinky se také používaly proti nevítaným návštěvníkům z hmyzí říše v domovech, nebo sklepech či spížích.
Listy blešníku úplavičného, omanu hnidáku, či pelyňku černobýlu, zapálené na rozžhaveném uhlí otevřeného ohniště, ničí vši a blechy. Jakmile ale prý začnou bylinky hořet, je nutno okamžitě opustit místnost, kterou pak důkladně vyvětráme.
Jak na mravence? Snítky poleje obecné, routy nebo vratiče dejte na polici v kuchyni, nebo kde se více vyskytují. Trochu je předem promněte, aby více voněly.
Mouchy zase nesnášejí vůně máty, květů černého bezu, routy a pelyňku, které se mohou svázat do věnečku a zavěsit nad dveře. Také se dříve používal lepkavý kořen omanu pravého, který se zavěsil do oken.
Myši se vyhánějí vůní máty a vratiče.
Vosy odpuzuje dým ze suchých listů sadce konopáče.
Jak se chránit před zrnokazem? Stačí k luštěninám a mouce přidat několik bobkových listů.
Dá se koupit aromatický odpuzovač hmyzu. Víte co obsahuje? Ano, polej proti mravencům a blechám, brotan proti molům, levanduli s mátou proti mouchám a pro zpestření vzhledu několik žlutých lístků tulipánů a měsíčku zahradního.
Proč to píší? Jen jako příklad, že znalosti našich předků se používají i nyní, jen si toho nevšímáme, nevidíme tu zlatou pokladnici moudra, co nám zanechali.
Babiččin bezinkový ocet
Staré šumavské hospodyně připravovaly z květů černého bezu nejen kosmatice k obědu, víno na slavnost, limonádu pro děti, ale i léčivý a chuťově zvláštní ocet.
Do dvoulitrové lahve naskládáme oprané čerstvé květy až k hrdlu a zalijeme octem tak, aby byly všechny květy pěkně ponořené. Zakryjeme a zavážeme, třeba celofánem a necháme v chladu stát tak dva až tři týdny. Pak slijeme přes plátýnko do lahví a zazátkujeme.
Samozřejmě, že můžeme použít i sušené květy a to takto : Do dvoulitrové lahve nasypeme 10 dekagramů sušených květů, pokapeme čistým lihem a necháme několik hodin stát. Pak přilijeme litr octa a necháme zakryté asi den a noc. Procedíme, vymačkáme a uschováme v tmavé spíži. Při horečkách potíráme dlaně a chodidla, ale lze s ním i vařit, výborný je do salátů.
Z měsíce června se pomalu suneme do července. Dnešní děti mají prázdniny, na které se těší, řada lidí má vysněnou dobu dovolených, dříve bylo na venkově nejvíc práce. Nyní léto voní koupáním a sluncem, dříve bylo cítit potem těžké práce.
