Milí čtenáři,
nestává se často, aby člověk v průběhu sobotní procházky v lesích nad Vimperkem náhle zaslechl řinčení zbraní, bojový pokřik mužských hlasů a k svému úžasu za malou chvíli nabyl na malé pasece na Hájné hoře dojmu, že zabloudil do dávného středověku mezi zápolící rytíře. Poslední listopadové soboty se mi však právě tohle skutečně přihodilo. Jako první vysvětlení se celkem logicky nabízelo, že tu známé místní šermířské skupiny nacvičují třeba další pokračování letní úspěšné bitvy na Winterbergu, případně zde probíhá příprava k natáčení nějakého historického filmu. Pro druhou variantu mluvilo především jednotné stylové odění bojujících mužů, typem výzbroje i heraldickou symbolikou připomínající období křižáckých výprav – potýkaly se tu dvě výrazně barevně odlišené skupiny, z nichž první nesla červenou barvu s bílými kříži, zatímco druhou zdobily zelené kříže na černém podkladu. Skutečnost však byla zcela jiná, mnohem zajímavější a, jak se dále ukáže, pro Vimperk významnější, třebaže probíhala v naprostém utajení před veřejností. Vyzradit předem pointu všeho viděného by nicméně bylo přímo školáckou chybou, proto si dříve pojďme na chvilku společně zahrát na malou hodinu dějepisu a nahlédnout do skutečného středověku, abychom popisované tajemné akci dali správný historický rámec.
Téma už tu zaznělo: křižácké války, konkrétně pak tažení do Svaté země – Palestiny za účelem osvobození Božího hrobu z rukou nevěřících. Tím pádem už je milovníkům historie, jakož i všem, kdož dávali v blažených letech školní docházky v hodinách dějepisu pozor a něco si zapamatovali, jasné, že klíčovým místem zde bude jedno z nejstarších měst na světě – Jeruzalém, známý dnes zejména jako jedna ze stěžejních třecích ploch vleklého izraelsko palestinského konfliktu. Zastavme se tedy poprvé právě tam, a to konkrétně okolo roku 125 před naším letopočtem. Případná námitka, že v těch časech, ačkoli město jako takové existovalo již bezmála dva tisíce let, ještě zdaleka nelze mluvit o křižáckých válkách (neboť tu především nebyl ani sám Ježíš Kristus, o jehož hrob se mimo jiné vedly vzpomínané boje), je naprosto správná a logická. Přesto však nelze zmíněné období v našem vyprávění opomenout, protože právě z něho pocházejí první doložené zmínky o špitálu pro malomocné, nacházejícím se tehdy před hradbami Jeruzaléma. Tím se současně připomíná též prastará existence obávaného infekčního kožního onemocnění – lepry neboli malomocenství, které sehrálo zásadní roli při vzniku jednoho z původně špitálních a následně pak i rytířských řádů.
Druhé zastavení bude literárního charakteru. Nahlédneme-li do novozákonního Janova evangelia, najdeme v něm mimo jiné známý příběh o Ježíšově příteli Lazarovi, pocházejícím z Betanie poblíž Jeruzaléma. Jak praví biblická legenda, Lazar zemřel následkem nemoci a čtvrtého dne po pohřbu byl Ježíšem zázračně vzkříšen. Jeho příští osudy pak byly rovněž ovlivněny zázrakem, neboť po Kristově smrti byl pronásledován pro křesťanskou víru a spolu se svými sestrami Martou a Máří Magdalénou podle další legendy odsouzen k smrti na širém moři, kam byli všichni tři vysláni v lodi bez vesel a plachet. Božím přičiněním se jim však podařilo šťastně doplout do Marseille, kde se Lazar později stal biskupem a tamtéž i podruhé, tentokrát definitivně zemřel. Pro úplnost dodejme, že ve funkci biskupa údajně po nějaký čas působil i na Kypru. Ve všeobecné lidové povědomí vešel coby symbol nemoci a uzdravení – jeho jméno dodnes připomíná např. známé rčení, že nemocný „leží jako Lazar“, případně slovo „lazaret“, dnes již zastaralé pojmenování původně vojenské polní nemocnice, v některých případech dokonce nemocnice obecně. Pro nás je však nejdůležitější, že coby pozdější světec – sv. Lazar Jeruzalémský – se stal patronem nejstarší charitativní a humanitární organizace na světě, vojenského a špitálního řádu lazariánů. Ti za svůj znak přijali zelený kříž, neboť zelená byla už od dob starých Římanů barvou lékařství a zůstala jí podnes.
Nejstarší dochované prameny datují založení řádu, jehož oficiální název zní Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského, rokem 72 našeho letopočtu, z dalších pak vyplývá, že jeho působnost se v příštích staletích rozšířila ze Svaté země prakticky do celého světa. V prvé řadě se však lazariáni zcela zákonitě ujali jeruzalémských špitálů a leprosérií, takže historicky první křížová výprava (1095 – 1099) zde z tohoto hlediska nalezla, řečeno moderním jazykem, dokonalé zdravotnické zázemí. A právě do tohoto období spadá i přerod původně jen špitálnického řádu v řád bojový a rytířský, jehož příslušníci se po boku dalších řádů, jako např. johanitů neboli později maltézských rytířů, templářů, či německých rytířů účastnili bojů proti nevěřícím. Historie praví, že prvními lazariány byli výhradně ti, kdož se sami nakazili malomocenstvím (průběh nemoci totiž po nějaký čas umožňoval běžnou fyzickou aktivitu, tedy i boj), takže právě ona vzpomenutá choroba byla prapůvodní příčinou založení rytířské podoby zmíněného řádu. Platilo dokonce pravidlo, obzvlášť přísně dodržované např. templáři, že člen jiného řádu musel po svém případném nakažení leprou přestoupit právě k lazariánům. V boji byli rytíři svatého Lazara nejobávanějšími válečníky, neboť již neměli co ztratit a naopak v něm mohli najít čestnou smrt. Tolik z dávné historie, k níž zbývá doplnit, že od svého založení řád svatého Lazara existuje až dodnes a v průběhu často bouřlivých dějin neztratil kontinuitu s prvotním posláním, jež stále naplňuje po celém světě v těchto hlavních bodech: obrana křesťanské víry a úsilí o jednotu křesťanů, jejich podpora ve Svaté zemi, zachování principů a tradic křesťanského rytířství a samozřejmě charitativní a humanitární pomoc nemocným, postiženým, chudým a potřebným. Jedinou zásadní, a to veskrze pozitivní změnou je skutečnost, že řádu svatého Lazara se již ve světě téměř podařilo vymýtit malomocenství.
Malá hodina dějepisu skončila a na řadě je to nejdůležitější – objasnění neobvyklého tajného sobotního rytířského klání na Hájné hoře. Vysvětlení spolu se zasvěceným výkladem mi podal hlavní organizátor celé akce, vimperský důstojník soudobého rytířského řádu svatého Lazara, válečný veterán Milan Bártík, který se coby voják i civilní záchranář zúčastnil mnoha zahraničních válečných i humanitárních misí v nejrůznějších koutech světa. Dle jeho slov se v rámci nadnárodní aktivity s názvem Living history neboli Živá historie, sdružující prakticky po celém světě nadšence pro snahu o co nejvěrnější a nejvšestrannější rekonstrukce života zvoleného historického období, sešli ve Vimperku zapálení příznivci středověkých rytířských řádů. Zásluhou účastníků ze zahraničí se pak jednalo dokonce o setkání mezinárodního charakteru. Jak již bylo řečeno úvodem, celé akci výrazně dominovaly dvě barvy. Upřesněme tedy, že černá se zeleným křížem patřila právě vzpomínaným lazariánům, kdežto červená s bílým křížem byla barvou johanitů. Vedle nich přijalo pozvání i několik rytířů, kteří se nehlásí k žádnému řádu, ale plně ctí zásady a principy Living history.
Páteří setkání byli členové projektu Lazarus, což je sdružení zabývající se rekonstrukcí bojové jednotky řádu svatého Lazara z dob bojů ve Svaté zemi. Posláním tohoto projektu je co nejdokonaleji rekonstruovat organizaci, výstroj, výzbroj a vybavení dle dochovaných a doložených pramenů i řádových zdrojů. Nejde tu však jen o samotnou bojovou činnost, ale též například o duchovní život, špitální činnost, dobové obřady, společný výcvik, výrobu výstroje, ošetřování výzbroje, přípravu tehdejší stravy, dobové stolování, táborový i společný řádový život a především řádové chování. Zachována je dobová struktura a hierarchie řádového uskupení. Dodržuje se striktní ustrojovací kázeň, a to jak odění válečného, tak civilního. Velkou devizou, ale především ohromným závazkem je skutečnost, že celý tento projekt byl oficiálně schválen přímo samotným vedením České jurisdikce Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského, konkrétně jeho nejvyšším představeným – samotným velkobailivem Českého velkobailiviku Prof. Dr. Alešem Blumou.
Zajímavé bylo tím pádem především srovnání uvedené akce s obvyklou praxí skupin historického šermu. Začneme-li výstrojí, dojdeme k závěru, že v případě naprosté většiny šermířů je tato z odborného hlediska vedle dobové věrnosti leckdy i pestrou směsicí, v níž se nejednou potkávají různá vzájemně nesourodá období, což laický divák nepozná, neboť vše v rámci příjemně vzrušující podívané vnímá obecně jako historický kostým. Stoupenci Living history oproti tomu přísně hledí na každý sebemenší detail, takže je např. vyloučeno, aby si rytíř z XII. století navlékl přes drátěnou košili ještě kovový pancíř či plechové rukavice, případně použil dobově neodpovídající helmu, meč nebo štít. Posuzuje se dokonce například každý steh, šev, či kvalita materiálů jak u válečných, tak i civilních oděvů zúčastněných.
Samostatnou kapitolou jsou i vlastní bojová utkání. Běžný historický šerm bývá obyčejně z tohoto hlediska prakticky vždy jen pouhým inscenovaným divadlem, v němž je vše předem, ne-li zcela do všech podrobností, pak aspoň rámcově promyšleno, připraveno a nacvičeno. V rámci uskupení Living history se naopak vždy vede opravdu skutečný tvrdý boj, v němž absolutně neexistují žádné pevně dané scénáře či „filmované“ rány. Jeho výsledek, ať již v případě jednotlivců, skupin, formací či celých šiků nikdy není předem stanoven. Neexistují takřka žádná omezující pravidla, je dovoleno téměř vše. Jen samotná výstroj a výzbroj účastníků váží 30-50 kilogramů. Třebaže jedinou výjimkou z autenticity replik historické výzbroje je povinné otupení sečných a bodných zbraní, nejednou dojde i k vážným zraněním. Všichni zúčastnění jsou sice skvělými přáteli, ale v bojových rekonstrukcích vzájemně, jak se říká, neznají bratra, bijí se s plným nasazením. Proto je například vždy předem informována záchranná služba, pokud není fyzicky přímo na místě. Mezinárodně se pro tuto neobvyklou aktivitu vžil pojem „Free Fight Fencing“, což lze přeložit jako volný šermířský boj. Často bývá označován za poslední adrenalin mezi extrémními sporty a válkou.
Na Hájné hoře v tomto duchu proběhly bojové střety na otevřeném prostranství, v lesním porostu, na cestě, v rovinatém terénu i ve svahu či na blízkém kopci. Poté byl zahájen rytířský turnaj na připraveném kolbišti. Mezi disciplíny tu patřilo například klání lehkooděnců i těžkooděnců, boj o hradisko, apod. Zápolilo se jako vždy bez rozdílu váhových kategorií, výšky nebo věku. Omezení se nevztahovalo ani na spektrum výzbroje, takže každý bojovník mohl do turnaje nastoupit se zbraní, kterou sám uznal za nejvhodnější pro danou disciplínu. Nejčastěji se jednalo o meče, štíty, sekery, kopí, tesáky, bojová kladiva, bojové kyje, bulavy (palcáty), dýky, atd … Utkávali se tu jednotlivci i formace. Na závěr pak byl připraven boj za tmy při pochodních.
Samotným zápolením však, jak se ukázalo i ve Vimperku, setkání nekončí. Sotva totiž bojem znavení rytíři svlékli zbroj a popřáli si potřebného odpočinku, zasedli, tentokrát převlečeni do neméně dokonalých replik dobového civilního ošacení, k slavnostní hostině. Pravda, k dokonalé stoprocentní stylovosti by zajisté mnohem více přispěla nějaká autentická středověká hradní hodovní síň, ale i v prostorách restaurace na Hájné hoře bylo nač se dívat. Zásady Living history vylučují, aby se na stole nacházelo jakékoli moderní nádobí, takže všichni zúčastnění jedli dřevěnými lžícemi z dřevěných vyřezávaných misek a pili z historických pohárů a korbelů. Své si vytrpěli vyznavači kuřácké neřesti, neboť se jí po celou dobu hostiny museli vzdát, a to nejen proto, že nepřipadalo v úvahu, aby se na stole vyskytoval popelník. Jistě to však nenesli obzvlášť tragicky, vždyť jedním z odvěkých charakteristických znaků řádového života je sebekázeň a odříkání.
Zbývá dodat, že popsané setkání milovníků oživlé historie poctil svou návštěvou i komtur Jihočeské komendy Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského, dr. Pavel Čermák z Českých Budějovic, takže společně s domácím Milanem Bártíkem měla celá akce vedle účastníků, kteří se do rolí členů řádu pouze příležitostně v rámci své záliby stylizují, též zastoupení dvou skutečných novodobých řádových rytířů. Akci rovněž navštívila řádová dáma Vlasta Moravcová a nescházel tu pak ani skutečný řádový kněz P. Miroslav Martiš, který se po celou dobu staral o duchovní stránku setkání, včetně požehnání před bitvou, modliteb před jídlem, křesťanských konzultací v průběhu slavnostního večera a mnoho dalšího.
