Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
KVĚTEN
V Dlouhé Vsi je kostel zasvěcený Svatému Filipu a Jakubu. Pouť se zde tedy vždy slavila a slaví doposud hned první neděli v květnu. Výjimku tvořila léta v komunistickém režimu, neboť ten žádal bouřlivou oslavu prvního máje a naše ženy chtěly péct koláče. Pouť tedy byla proto posunuta o jeden týden a slavila se až druhou neděli květnovou .
Tím, že do vsí vždy o poutích přišlo hodně hostů, postupně podnikavci začali využívat k prodeji přebytků z hospodářství, objevily se stánky s keramikou, hospodářskými potřebami, drobnými i většími zvířaty a tak se v blízkosti kostela velmi čile obchodovalo.
Postupem času se přidávali různí kejklíři, , , světští“ s mořskou pannou, kouzelníci a kartářky i s horoskopy. Byly k mání různé hračky, pro mlsálky něco na zub, nebo i šátky a pak samozřejmě perníková srdce! Stále přibývaly atrakce, houpačky, střelnice, až se z poutí stalo jedno velké tržiště jaké známe dodnes.
Květen a jeho „dobroty“
Husa v šouletu
Asi tři pořádné hrsti hrachu se uvařily tak, aby byl pěkně měkký. Stejné množství velkých krup se uvařilo stejným způsobem a nechaly se dobře okapat. Pak se jedna velká cibule zpěnila na husím sádle, položily se kousky husy, která byla potřená prolisovaným česnekem, osolilo, okmínovalo, podlilo se horkou vodou a dusilo, až maso pěkně změklo. Pak se vyjmulo, přidal se hrách a kroupy, okořenilo majoránkou a pak v pekáčku společně s husím masíčkem zapeklo do červena.
Ono se dříve nejedlo tak moc jako dnes, aby se husa snědla k nedělnímu obědu celá. Hospodyně z jedné husy udělala tolik jídel, že jednu husu jedla početná rodina i celý týden, všichni se zasytili a každý den měli jiné jídlo.
Mimo již známe recepty, se uchovaly i jiné způsoby úpravy husího masa. Tento užitečný pták se na Šumavě hojně pěstoval, nejen pro maso, ale pro „peroutka“ na vymetání pecí z husích křídel, pro peří na mašlovačky a peří do polštářů a peřin. A řeknu vám, kam se hrabou moderní deky z jakéhokoliv materiálu na pravou peřinu z prachového peří! Nebyly alergie, protože se lidé pohybovali v přirozeně prašném prostředí a od malička mezi zvířaty.
Ale vraťme se k jídlu a husám!
Především se stahovaly z kůže, snad po židovském způsobu, jak se tenkrát říkalo. Tu pak rozkrájenou škvařily společně se sádlem a vzniklou směs studenou mazaly na chleba a pokrájely cibulí, nebo „ šnytlíkem“ (pažitka). Teplá směs se jedla s bramborovým knedlíkem a čerstvým kysaným zelím.
Velká kůže z husího krku se nadívala různými nádivkami a jedla vařená s lepenicí, to jsou šťouchané brambory se zelím, nebo pečená s bramborem. Mnohdy se jen přikusoval chleba a máčel se ve výpeku.
Obrané kosti, nebo zbytky kůže a masa poskytly velice chutnou a sytou polévku.
Droby se podávaly dušené na paprice, nebo na zelenině s cibulí a různými přílohami.
Pro zábavu i poučení (k pouti…)
Sedlák na pouti
V Sušici bývala a dosud je velká a slavná pouť začátkem září. Tam jít znamenalo se nejen dobře pobavit u komediantů, ale také dobře nakoupit do hospodářství. Hospodyně chodívaly spolu s dětmi poutí s knězem a hospodáři pak došli sami, až měli vše doma v pořádku, aby byl dobytek zajištěný a tak podobně.
I vypravil se do Sušice i jistý sedlák z Dlouhé Vsi a nechtělo se mu jít kolem řeky, bál se vodníka. Potřeboval nutně koupit nějaké nářadí a chtěl navštívit příbuzné ve městě. Už je dlouho neviděl a těšil se na setkání s nimi i na dobré pouťové pohoštění. Aby mu po cestě vytrávilo, posilnil se již doma a ještě si na cestu vzal plachtičku domácí pálenky.
Vinou pití, na které nebyl zvyklý, trochu si popletl cestu, minul odbočku, kterou se pohodlně do města chodilo a dostal se na Šibeniční vrch. Tam se na šibenici ve větru komíhali tři oběšenci. Jak byl rozjařený pálenkou a tím, že už má město na dohled a že přes své bloudění už skoro došel k cíli, začal mrtvé popichovat a volat na ně. Zval je na tancovačku a na pouťový oběd. Rázem hrůzou vystřízlivěl, když mu odpověděli, že nemohou dolů, ale aby jim nezapomněl přinést cestou domů výslužku.
Byl z toho tak vyděšený, že ani moc nenakupoval, u příbuzných seděl jako morous, až se divili, co se s ním stalo. Vždy s ním byla spousta legrace a teď seděl a jen koukal jako kakabus a stále tvrdil, že mu nic není, ať ho nechají být. Mysleli, že má nějaké starosti o kterých se mu nechce mluvit.
Večer se velmi brzy zvedl, Chtěl jít domů jinudy a nechtěl jít za tmy. Ale ať dělal co dělal, nohy ho neposlouchaly a samy se obracely k šibenici, kam ho pak stejně zavedly. Oběšenci na něho již čekali. Celou výslužku, co od příbuzných dostal, jim položil i s uzlíkem k nohám a doufal, že jej nechají odejít, když jim co chtěli přinesl. Jenže najednou všichni seskočili na zem a chtěli , aby si s nimi zatancoval, když je k tanci ráno zval. Marně prosil a přemlouval. Popadli ho za ruce a začali se s ním točit okolo šibenice stále rychleji a rychleji. Už ani nevěděl kde a s kým je, jak se jmenuje, sotva se mu nohy pletly. Myslel si, že je s ním konec. Pak si vzpomněl na radu své babičky, přežehnal se křížem a začal prosit o pomoc Otce, Syna i Ducha svatého. Sevření mrtvých povolilo, vítr utichl a oběšenci vyskočili zpět na šibenici. Pod tou zůstal sedlák celý bez sebe ležet až do rána. Když šli okolo lidé na pole, mysleli, že je po něm. Ale když s ním pohnuli, probral se a plný hrůzy jim vypravoval co se s ním v noci dělo. Neměli důvod mu nevěřit, protože mu té noci zbělely všechny vlasy hrůzou. Aby byl klid, dali pak mrtvé ze šibenice pohřbít a již nikdy je nenechávali přes noc viset, aby nečisté síly nad nimi neměly moc a lidi nepokoušely. Celý kopec pak nechali radní vysvětit a odsloužit na něm mši svatou jako díky za záchranu sedlákova života.
Název měsíce května je znám a používán teprve necelých 180 let! Poprvé je užil známý tvůrce novodobé češtiny Jungman. Občas se tento název používal i ve školách, ale dlouho přetrvával původní Máj, Május. Je to měsíc lásky, květů a rozvíjení již zakvetlých poupat. I v květnu se pomalu rodí nový život, nová mláďata, například májová koťata vždy patřila k těm nejhezčím. Zrovna tak jako březnová zaječata a králíčata…
Na počasí je ale květen stejně nespolehlivý a rozmarný jako duben. Vždyť ve vyšších polohách se dá najít zbytek sněhu v místech, kam se tak sluníčko neopírá. Tento měsíc zvláště zemědělce a zahradníky straší přízemními mrazíky, ranním chladnem, ledovými muži. Těm se u nás na Sušicku říká „zmrzlíci“. Jeden den je plný slunce a láká nás ven jako včelky na rozkvetlé šeříky, druhý den smutně prohlížíme omrzlá kvítka ovocných stromů.
Sníh v máji hodně trávy.
Studený máj, v stodole ráj.
Chladno a mlhy v máji, hojnost ovoce a vína dají.
Není-li květen příliš studený ani mokrý, naplňuje sudy a stodoly.
V máji vlhko, chladno, bude vína na dno.
Suchý březen, mokrý máj, bude humno jako ráj.
Mokrý máj, chleba dost.
V máji nemá pastýřovi uschnout hůl.
Májová vlažička, poroste travička, májový deštíček, poroste chlebíček.
Májová kapka lepší než dukát.
Na mokrý květen přijde suchý červen.
Je-li máj zahradníkem, není stodol milovníkem.
Filipa-Jakuba mráz, obilí je plný klas.
Když máj vláhy nedá tak se červen předá.
V květnu hrom se ozývá, v červnu zřídka mrholívá.
Roj, co se v máji rojí, za fůru sena stojí, po Sv.Jáně ani za vodu ve džbáně.
Svatá Žofie, políčka zalije.
Pankrácova pohoda, vinohradů výhoda.
Urbanovo setí a Havlovo hříbě za moc nestojí.
Dlouhá Ves, jak už bylo řečeno, mezi Nuzerovskou Stráží a Platořským vrchem leží. Ale nejen tyto kopce shlíží na údolí s vesnicí. Na severu je to starobylý Svatobor, na jihu se za Slunečním vrchem, dnes Suchoperkem, ukrývají Ždánovské vrchy s hadem Kašperkem a z východu to všechno střeží bývalé sídlo Keltů Sedlo. Ale i jiné kopečky tady máme. Hýbl, což je z němčiny kopec, pak Stupno, jinak řečeno Paraple a „Lída“. Je to kopeček nevelký, s lesním porostem a o tom vám teď chci povídat.
Na Lídě
Nad Dlouhou Vsí najdete kopec s lesíkem. Rostou tam borovice, smrky a sem tam objevíte i krásnou vzrostlou jedli s chuchvalcem jmelí na vrcholku.
A právě na tomto krásném místě s výhledem do kraje se před mnoha lety scházela dcera bohatého sedláka ze vsi, se synem chalupníčka z Bohdašic. Místo jejich tajných schůzek bylo ukryto před zvědavými zraky hustým křovím a bylo vybráno tak, že bylo stranou od všech cestiček a pěšinek, které tudy vedly. Lidunka, jak se děvče jmenovalo, doma tajila svou lásku, jak jen mohla. Dobře věděla, že její otec by jí nikdy nepožehnal, že jen doma všechny týrá a nutí k poslušnosti všemi způsoby. Matce bylo sice trochu divné, že děvče tak často chodí do lesa na maliny, jahody nebo šišky, ale myslela si, že chce od despotického otce na chvíli odejít a mít klid, nebo si chodí s ostatními děvčaty zadovádět a tak mlčela.
Podezřelé jí všechno začalo být , až když si všimla, že Lidunka má nezvyklou chuť k jídlu a zástěrka se jí přes břicho podezřele napíná. Uhodila tedy jednou na dceru s otázkou a ke své hrůze zjistila, že by zanedlouho měla být babičkou.
Bylo jí to dost divné, žádný z místních chlapců za dcerou nedochází, ani o pouťové zábavě s nikým netančila tak často, aby se dalo o někom uvažovat. Chtěj nechtěj se plná obav svěřila svému muži. Ten ji za to div nepřizabil holí, že děvče víc nehlídala. Jak byl rozparáděný, rozběhl se za dcerou do lesa, kde zrovna byla na borůvkách. Zde je našel oba, přitulené k sobě pod nejvyšší jedlí v lese. Tolik zlých slov okolní stromy snad do té chvíle niky neslyšely a co padlo ran těžkou sukovicí na nebohé mladé lidi , ani neviděly.
Nešťastná Lidunka prosila otce o slitování nad jejich láskou, ale zbytečně. Plačíc se skláněla nad svým milým a prosila Boha o pomoc. Její hoch ležel v mechu celý zkrvavený a potlučený, protože se nechtěl a nemohl prát s otcem své dívky. Ten se ale znovu rozmáchl, že i dceru ztrestá za její chování a za to, že si nevzala bohatého a starého, kterého jí sám vybral, že se spustila se žebrotou, jak hocha nazýval. Chtěl ji i slovy na věky proklít, že chuďase si vybrala, ublížit tak, že postižené děcko jí předpoví…
Než však stačil první slůvko celé z úst vypustit, ozvala se hrozná rána a kousek od něho se země otevřela. Z díry pak vylétlo několik čertů, milého sedláka i s holí popadli a v pekelné díře s ním zmizeli. Od té doby v kopci je prý schována brána do pekla a jen dvakrát v roce je otevřená. Na Svatého Mikuláše, který si prý tam čerty k sobě vybírá a jeden květnový den, právě ten, kdy se tento příběh před lety stal.
Že si tenkrát nejen Liduška s milým oddechli, svatbou zpečetili svou lásku a na statku bez sedláka v klidu hospodařili je myslím si jasné. A vy už také teď víte, proč se onomu kopci říká „Lída“
Ono o Dlouhé Vsi se toho ve starých knihách moc najít nedá. Pátrala jsem a hledala alespoň nějaké zmínky. Píše se o době vzniku, o ztrátách panství, o plavení dřeva, ale z novější doby, například pře druhou světovou válkou toho moc nenajdete. Našla jsem pouze tento zápis:
„Tato vesnice skládá se ze dvou částí, Staré a Nové Dlouhé Vsi. V Nové Vsi je asi 81 domů, většinou již zděných. U starších domů jsou společné studny, u novějších jednotlivé pumpy. Tradiční zaměstnání v lese a na lesním hospodářství založený průmysl dřevařský je dnes reprezentován několika dřevařskými podniky. V místě samém je továrna na sirky, firma Schell, která zároveň zásobuje Starou i Novou Dlouhou Ves elektrickým proudem.
Ve Staré Dlouhé Vsi je 165 domů, většinou dřevěných a malých. Mezi nimi vyniká z bývalé tvrze vzniklý zámek, různého stavitelského slohu, s přilehlými hospodářskými budovami a bývalým pivovarem, ze kterého se do dnešních dob zachoval pouze sklad piva. V zámku jsou nyní umístěny rozlehlé kanceláře státní lesní správy a byty lesních úředníků i hospodářského dělnictva.
I kostel je zde velmi starý, je o něm zmínka v knihách již roku 1384. Zasvěcen je Filipu a Jakubu. Původní lokálie povýšena na faru 1854 a hned ta je postavena na místě zrušeného hřbitova. Z jiných budov vyniká velká a výstavná Schulvereinem postavená sedmitřídní německá škola. Při nové silnici byl v roce 1932 – 1933 postaven obecní dům, ve kterém jest umístěn chudobinec, německý útulek pro děti a četnická stanice. Vedle poštovního a telegrafního úřadu krčí se ve Staré Dlouhé Vsi malá česká škola.
Autobusové spojení jest se Sušicí, Rejštejnem a Kašperskými Horami. Sídla státních obvodních lékařů jsou v Sušici a Hartmanicích. Sem také děti docházejí do měšťanských škol. K samotné obci druží se ještě osady – Bohdašice, které mají 44 domů, Platoř s 24 domy, Divišov mající 18 domů, se stejným počtem jsou to ještě Janovice. Dlouhá Ves i s osadami čítá 1939 obyvatel, z toho 102 Čechů a 1805 Němců. Převládá náboženství římskokatolické.
Rozloha obce je 1332, 86 ha, zbytek jsou pastviny a lesy. Rolnictví je zde chudé a zaměstnává se jím asi čtvrtina obyvatelstva. Při poslední statistice dobytka bylo zde napočítáno 31 koní, 619 krav a volů, 97 vepřů, 31 ovcí a 270 koz. Ovocného stromoví je málo. Půda je zde bohatá železem, jak ukazují četné vodní prameny, a v roce 1925 byla dokonce nedaleko staré silnice kašperskohorské nalezena tuha. Staří vrstevníci vypravují, že dříve se tam objevovala. Tak jako krajina, i obyvatelstvo je chudé. Zaměstnáno je ve zdejší továrně, ale z větší části hledá zaměstnání v Sušici i jinde. Úspory drobného lidu úrokují tři místní německé peněžní spolky. Okresní konsum německý, Konsum Svornost a Reifeinsenka. Jinak obyvatelstvo soustředěno je v několika spolcích. Češi zde mají Národní jednotu Pošumavskou, Němci mají dva sbory hasičské, spolek vysloužilých vojínů, spolek Němců v Čechách, dělnický spolek německý Kulturwerband, spolek tělocvičný a jiné jim podobné. Sbor továrních hasičů firmy Schell vlastní zvukový biograf.
Obecní zastupitelstvo čítá 24 členů, obecní rada 8 členů. Blíže kostela je pomník 70 padlým ve světové válce. O dvou legionářích z místní obce zmiňují se i různé brožury o bojích za samostatnost. Turistickému ruchu prospělo by velmi vydláždění okresní silnice vedoucí ze Sušice do Dlouhé Vsi.“
Tak tohle je citace z knihy, která vlastně sloužila tak trochu jako turistický průvodce. Jak vidíte, život zde nebyl žádný med a oba národy, které zde společně žily, neměly se soužitím žádný problém, ovšem jen do doby nástupu Hitlera, ale to už je zase o něčem jiném. Takže tolik tedy nalezená informace o této vesnici.
Na Šumavě i v Pošumaví mívaly o před hodně a hodně lety hlavní slovo babky kořenářky. To byly vlastně všechny, které svůj um v zacházení s bylinami využívaly ku prospěchu lidí i zvířat. Jejich znalosti byly opředeny mnoha zkazkami a tak nebylo divu, že se jich někdy lidé báli. Ovšem, když bylo zle, nezbylo nic jiného, než přemoci strach a jít o radu nebo pomoc požádat. Bylinky, koření proti bolení, nálevy, obklady, to všechno kořenářky znaly a nejen to, ale měly výborné pozorovací schopnosti, většinu lidí a jejich domácí poměry znaly a hlavně, nevyhýbaly se ani konzultacím s vysokoškolsky vzdělanými doktory, pokud samozřejmě takový v okolí někde byl, nebo s ním přišly do styku. A tak samozřejmě se vším lidé nejdřív běželi ke kořenářce, která pak za svou pomoc dostala nějaké to vajíčko, brambory a za velkou pomoc i slepici. Horší pak bylo, když babka viděla, že na problém nestačí a bylo nutno dojet pro doktora nebo veterináře. Ti bývali o hodně dražší, jejich doprava byla delší, většinou se pro ně muselo do města a hlavně, platilo se jim penězi, na ruku a ne zrovna malé částky na tehdejší poměry.
Před hodně, hodně desítkami let se udála jedna historka, kterou kdysi mému strýci vyprávěl jeden starýsušický veterinář, otec jednoho sušického lékaře. Slyšel to tehdy od svých kolegů, jako návod, jak v těchto případech postupovat.
Jednou přijel jeden sedlák z pole s koňmi domů a když je odstrojil, všiml si, že jeden z nich není v pořádku. Třásl se, nechtěl žrát ani pít, byl vyděšený a stále se rozhlížel. Srdce mu bušilo a stále se jeho stav zhoršoval.
Sousedé radili všechno možné, sedlák všechno vyzkoušel, včetně toho co znal sám, ale kůň na tom byl čím dál hůř. Mluvilo se o uřknutí, hejkalech a různých bytostech, Kůň byl jako člen rodiny a pro sedláka drahá bytost a tak nakonec zavolali kořenářku, která bydlela asi dva kilometry od vsi na polosamotě zvané Tři prdelky. Tato opravdu existuje a tak se na mě za to slůvko nezlobte!
Kořenářka přišla, koně pořádně prohmatala, což bylo přítomným mužským k smíchu, protože koňům mužští rozumí líp, ale sedlák doufal, že alespoň něco poradí. Bylinky, mazání, cokoliv, jen aby o koně nepřišel. Poradila divnou věc a tak už sedlák na nic nečekal, babku poslal pryč a jel pro veterináře. Kůň si lehal a vypadal jako v posledním tažení. Zvěrolékař přišel, koně vyšetřil, vyhnal všechny čumily ven a mezi čtyřma očima se sedláka zeptal, co se dělo a co mu babka poradila. Nezdálo se mu totiž, že by koni něco zvláštního bylo. Nález byl velmi malý, na tak obrovské potíže co kůň měl. S léčbou, kterou kořenářka navrhla kupodivu souhlasil, prý jeho otec dělal s koňmi něco podobného. Vzal sedlákovu propocenou a umaštěnou čepici a koně důkladně a dlouho třel a vytíral po srsti. Začal pěkně u nozder a postupoval dále, vracel se a stále na koně jemně a konejšivě hovořil. Koni se pomalu srdce zklidňovalo a tak veterinář předal čepici sedlákovi, nechal si královsky zaplatit a odešel.
Hospodář pokračoval v tření koně další hodinu, kůň se pomalu uklidňoval, netřásl se, vstal a za hodinu už se napil a sežral hrstičku trávy. Celou noc u něho sedlák ležel a pospával, jen aby cítil každičký jeho pohyb. Ráno byl kůň v pořádku, ale nechali jej ještě ten den v klidu v ohradě, aby se řádně vzpamatoval. Po nemoci již nebylo ani památky. Jestli šlo o nějaký šok, nebo to bylo z horka, či byl jiný problém, už nikdo nezjistil ani nezjišťoval.
Jisté bylo, že kořenářka poznala oč jde a navrhla nejlepší, nejjednodušší a zřejmě i nejlacinější řešení, jen ji nikdo neposlechl a tak to sedláka stálo nemalý peníz.
