Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
DUBEN
Je měsícem kvetoucích dubů, jív a voňavých fialek. Podle starého římského kalendáře byl duben druhým měsícem v roce. Od té doby patrně pochází i jeho jméno apríl, protože to je odvozeno od slova aprilis-aperire, což je latinsky otvírání, tedy otevření přírody slunci a novému životu.
Karel Čapek jej ve své knize nazval požehnaným měsícem zahradníků.
,,Ať si jdou milenci a básníci s velebením máje do háje, v máji stromy a květiny jen kvetou , ale v dubnu vyrážením oko pohladí….“
Rychle se střídají sněhové a dešťové přeháňky se slunečním vyjasněním. V nížinách rozkvétají petrklíče, devětsil a již zmíněné fialky a ve vyšších polohách začíná slézat sníh a objevují se první sněženky nebo hlaváčci jarní. V dubnu prý zápasí zima s létem a každou chvíli zvítězí někdo jiný. Proto časté střídání počasí, proto někdy sněží a svítí sluníčko zároveň. Prostě bláznivý měsíc, začínající nyní i bláznivinami lidí…vyváděním aprílem.
Dubnový sníh trávu rodí
Dubnový sníh pole hnojí a déšť požehnání přináší
Nechť si duben lepší bývá, ovčákovi hůl zasněžívá
Když duben laškuje, bývá mnoho sena a obilí
Mokrý duben slibuje dobrou sklizeň
Jak hluboko v dubnu namokne, tak hluboko v máji vyschne
Hodně-li v dubnu vítr věje, stodola se naplňuje
Jasný měsíc v dubnu škodí květu stromů
Když se ozve v dubnu hrom, chyť si kámen nebo strom
Bouřky v dubnu zvěstují dobré léto
Kam se nese první bouřka tam ostatní za ní táhnou
Je-li v dubnu teplý déšť, hojné požehnání jest
Studený a mokrý duben plní sklepy a sudy
Co duben našetří to květen spálí
Je-li duben pěkný,bude květen ještě lepší
Jak prvně zahřmí, fialky více nevoní
Toto poslední rčení je ale hodně tajemné, viďte. Přímo jako nějaká botanická záhada. Pokud by existovala ještě další podobná rčení, asi by neměli zahradníci za chvilku co prodávat, protože by po první jarní bouřce museli zavřít krámy. Jakpak kytička bez vůně… Jaký účinek by ale mohl mít blesk nebo hrom na vůni květin? Samozřejmě že asi žádný, jen každou bouřku provází déšť, někdy i kroupy. A tak se květ před deštěm uzavře a nevoní a také kroupy ji dost poškodí. V tom asi bude ta pravda předků.
Proměnlivé dubnové počasí je i příčinnou toho, že se pořekadla váží i k jednotlivým dnům.
Nejvíc ke dnu Svatého Jiřího.
24.4
Ondřej mosty staví, Jiří je odplaví
Když na Jiřího mráz, bude oves i pod křovím
Mrazy neuškodí co po Jiřím chodí
Jak hluboko před Jiřím namokne, tak hluboko pak vyschne
Pršelo-li před Jiřím, bude po něm ještě více
Do sucha zaseti do Jiřího dobře, do mokra pro obilí hrob
Před Jiřím sucho, po něm mokro
Je-li na Jiřího krásně bude po něm ošklivo
Jasný Jiří pěkný podzimek
Přijde-li před Jiřím bouře, bude dlouho za kamny dobře
Na Jiřího rodí se jaro
Jiří s teplem, Mikuláš s pící
Na Sv.Jiří vylézají hadi a štíři
V dubnu bývalo ve městech hojnost trhů, kde mohli pak hospodáři prodat dobytek, který měli k tomuto účelu připravený, nebo si naopak přivést domů nové dobytče. Tehdy, když byl přiveden nový kus domů, musel se dobře pokropit odpředu dozadu svěcenou vodou, aby řádně dobytče prospívalo a užitek dávalo.
V nižších polohách Šumavského podhůří se již koncem dubna vyháněl dobytek na pastvu a tak jej při prvním kroku z chléva hospodyně opět kropily tříkrálovou svěcenou vodou, aby prospíval, nemoci nechytal a krávy pak dobře dojily. V horní krajině Šumavy zavěšovali hospodáři dobytku na krk zvonce, aby se neztratil v houštinách. Staří pastevci uměli zvláštním způsobem uhodnout kolik je hodin, kdy mají hnát dobytek k večernímu dojení. Měřili prý délku stínu bosými chodidly a při určité délce byl pak čas zahánět.
Duben je i měsícem velikonočních svátků. Ty jsou sice ,,pohyblivé“, někdy vyjdou na březen, ale duben je na běhání s pomlázkou vybaven lepším počasím.
Čas velikonoc, to je celkem známý pojem na vesnicích i ve městech. Křesťané si připomínají podstatu své víry, umučení a později i zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V kontrastu s veselým koncem masopustu přichází půst, doba odříkání, absence zábavy, která začíná šest týdnů před nedělí po prvním jarním úplňku.
Ale ví vůbec dnes někdo jen tak z hlavy šest názvů nedělí, které velikonoce předcházejí? To už asi málokdo. První nedělí byla Černá. To se ženy i muži odívali do tmavého roucha a většinou už pak tak chodili po celou dobu půstu. K jídlu se pražil naklíčený hrášek, pučálka , a po vsi chodívala maškara, která do domů házela zrnka hrachu, aby byla dobrá úroda. Pražná neděle voněla praženým obilím a podle toho staroslovanského pokrmu dostala i své jméno. O Kýchavné neděli se říkalo, že kolikrát tento den kýchnete, tolik let budete ještě na světě. Jistě se našli koumáci, kteří si pomáhali různým kořením, aby přírodu ošidili. Když nastala Družebná, Družná neděle, scházeli se chlapci s dívkami a společně pojídali koláče ,,družbance“, které byly zdobeny různým mazáním. Děvčata je upekla a pak nabízela mládencům, kteří jim nebyli lhostejní. Když si od ní koláč vzal, bylo jasné, že náklonnost je vzájemná. Na Smrtnou neděli se zahalovaly kříže látkou a vynášela se smrtka, symbol zimy. Většinou skončila v řece a byla vyprovázena říkadly, nebo písněmi. Například :,,Plav zimo, plav, víc se nezastav….“. Volání sílilo, když se smrtka zachytla o nějaký kořen. Ale protože po jarním tání bylo vody dost, podařilo se jí vždy odplavit do nedohledna.
Neděle, kterou se otevírá ,,pašijový týden“, se jmenuje Květná, podle palmových květů, které vítaly Ježíše v Jeruzalémě. V ten den se světily v kostele kočičky. To byla starost dětí a ty se předháněly, kdo bude mít kočičky nejhezčí. Hospodáři je pak šli zapíchnout na pole, aby nepotlouklo, na louky, aby se chránily též před kroupami a za obraz či trám, aby ochránily stavení před blesky. Také na Šumavě i na Chodsku polykali tyto kočičky všichni, kdo věřili, že je ochrání před bolestmi v krku.
Hlavními a dodnes známými dny pašijového týdne předvelikonočního byly Škaredá středa, n, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční a Velikonoční pondělí.
První neděle po velikonocích je Bílá …
A které další dubnové dny dodnes slavíme?
Noc májová, Filipojakubská
Dalším významným dnem v dubnu, lépe řečeno nocí, je noc Filipojakubská. Noc ze 30.dubna na 1. května.
Tomuto období přelomu dvou měsíců se přikládala veliká čarovná moc. Byl to velmi perný den pro všechny pohůnky, čili pastevce, kteří měli na starost buď obecní dobytek, nebo dobytek nějakého sedláka. Připravit se na tuto noc, plnou čarodějnic a jejich kejklů, to už byla zodpovědná a velmi těžká práce.
Každý si třeba musel uplést nový a důkladný pohůnčí bič. Bič s krátkou rukovětí, zcela jiný, než se používá k pohánění koní nebo povozu. Ten totiž musí být hodně dlouhý a pružný, to aby dosáhl až ke koňským uším a při pořádném švihu hvízdne jako píšťala. Tak tím se pak práská nad hlavou koním i sobě jen tak pro radost.
Na hovězí dobytek je zase jiný, tím se práská dozadu a při zemi, že jsou to rány,jako když vystřelí. Musí být pevné a krátké bičiště, pevný je i řemínek a konec návleky, kterou je připevněný k bičišti.
Pro parádičky a na chlubení jeden před druhým, mají pohůnci na biči i šnodlík, ozdobný konec. Bez něho by prásknutí nebylo prásknutím, ale jen pouhým cvaknutím. Šnodlík dodal parádu i zvuk!
Chlapci si takto vyšnořené biče připravovali už dlouho dopředu, aby se pak 30. dubna po klekání rozléhalo práskání bičů po celé vesnici. To mělo za úkol vyděsit a vyhnat čarodějnice, poletující okolo vsi. Do klekání musel být dobytek zahnán, podojen i nakrmen, celý dvůr musel být zameten, aby nezbylo nikde ani jedno stébélko slámy nebo sena, se kterým by čarodějná baba mohla provozovat nekalé čáry. Na hnojiště byly zapíchány větve z trnek a břízek, jen aby se nedalo použít stéblo odsud. Před chlévem je celý práh pečlivě zakryt co nejhustším drnem se zelenou travičkou, který nesmí čarodějnice překročit, dokud všechnu trávu nespočítá. No a mezitím začnou kohouti ohlašovat nový den, bez kouzel a čarodějné moci a ona musí co nejrychleji odletět. A to se ještě všelijak zajišťovaly dveře petlicemi, aby bylo opravdu jisté, že se dobytku nic nestane a nebude očarován.
V některých vsích ale místo práskání bičem zapalovali ohně, které měly celou vesnici ochránit před čarodějnými rejdy. Někde se jich zapalovalo víc, pěkně do kruhu, což prý bylo účinnější, zapálila se stará košťata a obíhalo se s nimi okolo polí, luk a vesnice do kruhu. Jinde zase pálili rovnou v ohni napodobeniny čarodějnic.
Dnes opět ve vsích hoří ohníčky, sedí u nich mládež s nějakým dobrým pitím a hlídá postavenou májku. Tyto ověnčené břízky je třeba uhlídat před mládenci z okolních vesnic, aby jí nepodřízli, protože pak má celá vesnice velkou ostudu a je okolním celý rok pro smích, jací jsou tu hlídači.
Tento zvyk u nás zůstal zachován díky vítání máje u Májové zábavy. Chlapci přinesli do hospody mezi tancující ,,máječek“, tedy okrášlený stromeček barevnými pentlemi a cukrovím. Ten potom dražili mezi děvčaty a která dívka ho získala, tu pak po zábavě doprovodili s muzikou až před dům. To byla pro každou velká čest, ovšem každá si jí nemohla dovolit, neboť dražba byla dost finančně nákladná. Není tedy divu, že se jí zúčastnila jen bohatá děvčata z velkých usedlostí.
Na Hlavňovicku, nedaleko Petrovic, přinesl máječek k muzice zvolený mládenec s družičkou. Při první písničce šla děvčata pro chlapce, ti po tanci museli u máječku zaplatit a bylo tam zapsáno jméno každé tanečnice. Pro druhý tanec šli chlapci pro dívky, ty také zaplatily a opět se zapsalo jejich jméno. A tak to šlo celou zábavu. Která měla nejvíce zápisů, mohla si máječek odnést domů a všichni ji vyprovázeli domů. Na návsi se ještě hrálo a zpívalo, mládenec děvčeti odnesl máječek až pod okno a děvče za to všechny pohostilo. Každá z těch, co byly družičkami a máječek spolu s mládencem k tancovačce přinesli, se jej snažila vyhrát. Když se jí to nepovedlo, považovalo se to za ostudu. Ještě větší ale byla ostuda, když máječek vyhrálo děvče z jiné vesnice.
Později se pak z tohoto zvyku rozvinula již hodně známá tradice stavění májek dívkám pod okno. Je dostatečně známá i kvůli písničkám, které se o tomto zpívaly. Někdy před chalupami, kde bylo v rodině víc děvčat stávalo i několik májek a na každé byl pak připevněn lísteček se jménem té, které májka patřila.
Stavění májů uprostřed návsi se traduje již víc jak sto let a dodnes se staví takové, že vydrží nejen celý měsíc, jak to správně má být, ale i celý rok, jak mnohde vidíme! Někde ale opravdu nevydržel ani tu jednu noc, podařilo se ho někomu podříznout, nebo se pak na konci máje vydražila, rozštípala a vydražené peníze se propily buď v hospodě ,nebo na místě, kde dřív stávala, udělali táborák a pilo se tam. Také se stávalo, že se peníze schovaly a propily a protančily se na příští zábavě.
Koncem dubna se také na Šumavských vesnicích slavily první poutě v roce. Zpočátku chodila ,,poutí“ velká procesí v čele s knězem, nesoucím kříž. V průvodu byli neseni svatí, kterým byl zasvěcen kostel, ke kterému se pouť konala. Praporce v čele průvodu se vesele třepotaly, pozlacené křížky se už z dálky leskly jako ze zlata, jak byly k tomu svátku vyblejskané a děti spolu s předříkávačem se modlily růženec. Předříkávač měl za úkol udržovat správnou náladu a tak modlení prokládal zpěvem náboženských písní.
Ministranti nesli svíce, pacifikál s ostatky svatých a také jejich sošky. U každého kříže či kapličky se procesí zastavilo, lidé se nahlas pomodlili, poseděli, pojedli a zase putovali dál.
Když poutníci dorazili do vsi, kde se pouť konala, rozešli se po mši ke svým příbuzným a známým, kde již byli k obědu očekáváni, nebo do místní hospůdky, na dobrý pouťový oběd. Samozřejmě, že se tam nepoměli tak dobře jako ti u domácích. Tam v lepších rodinách mívali pečenou husu se zelím na kmíně, jak ji známe i my, nebo husu v šouletu či s podpoušťkou, nebo na zázvoru.
