Začal svatý týden
Moji milí přátelé, včera byla Květná neděle a dnes začíná Svatý týden. Velikonoce mají v církevním světě největší význam z celého roku. Dnes se tyto zvyky vytrácejí a je to škoda! Nová generace přichází o mnoho krásného a důstojného.
Snad jen na velikonoční pondělí vyrazí s pomlázkami, aby vyšlehali co nejvíce děvčat a dostali co nejvíce barvených vajec a taky, no co si budeme povídat, něco ostrého k napití…
Tak vypadají Velikonoce v dnešní době. A jaké bývaly ty v době mého dětství? Úplně jiné! Jen něco málo z mých vzpomínek:
Začnu Květnou nedělí. Já, jako nejstarší z dětí jsem byla pověřena tím, že jsem musela přinést náruč „kočiček“. Ještě dnes vím, z kterého keře jsem je ukořistila. Většinou, když byly Velikonoce téměř koncem dubna, kočičky už byly rozvité natolik, že se mi nelíbily.
Ale pod lesem byl takový menší keřík, rostl v mokřinách a tomu se „kočičky“ rozvily později, takže byly krásně bílé a zdobila je ta hnědá slupka okolo.
Udělali jsme z nich několik svazečků a odnesli je do kostela posvětit. Kluci, ti si upletli z proutí a kočiček dlouhé, jakoby pomlázky, někdy do nich nastrkali jalovec. Kostelník už na ně čekal před kostelem a ty dlouhé pomlázky jim usekával.
Co to vlastně znamenalo – svěcení kočiček? To se dělalo na památku příchodu Ježíše do Jeruzaléma, kde ho lid vítal palmovými ratolestmi.
Doma se pak svazek posvěcených kočiček zastrčil za kříž, tatínek odnesl několik proutků na naše políčka, aby nám poskytovala dobrou úrodu a my, děti, jsme je zastrkovaly ke každému křížku u cesty.
Pondělkem začínal Svatý (také tzv. Pašijový) týden. To se většinou ve všech domácnostech uklízelo, někde i bílilo. Přípravy na Velikonoce, bývaly mnohem větší, než na vánoční svátky. Na Zelený čtvrtek se muselo uvařit něco zeleného (špenát, i z kopřiv), Přestaly zvonit zvony ty „odletěly“ do Říma. To na vzpomínku Poslední večeře Ježíše s apoštoly, kde ho zradil Jidáš. Na Veliký pátek se dodržoval přísný půst! Mládež místo zvonění obcházela domácnosti s řehtačkami a klapačkami, to nahrazovalo zvonění. Každý den, až na Bílou sobotu dostali koledníci výslužku. Nemohu popisovat vše, jen to jak to chodilo u nás doma. Symboly těchto událostí můžete vidět v každém kostele nebo i v přírodě, na obrazech Křížové cesty, mají 14 zastavení. Od zatčení Ježíše, po týrání, kdy nesl kříž, pod kterým několikrát upadl, pak ukřižování, uložení do hrobu a zmrtvýchvstání.
O Velikonoční neděli nás starší poslala maminka do kostela v Rejštejně, svázala nám do uzlíčku bochánek, rozříznutý na tolik dílů, kolik nás žilo v domácnosti (osm dětí, babi s dědou a maminka s tatínkem). 12 osob! Také tam přidala 12 vajec, barvených v cibulových slupkách, naťukla je na špičce. To proto, že se vše odnášelo do kostela posvětit, aby se svěcená voda dostala do všech částí v uzlíku. Doma bylo vše rozdáno a snězeno, přitom se celá rodina modlila.
Na Bílou sobotu mše nebyla, to jsme šli do kostela, kde ležel ukřižovaný Ježíš a věřící mu líbali jeho rány.
A znáte symboly Velikonoc? Patří k nim Kříž (ukřižování Ježíše), beránek (oběť Ježíše za spasení světa), svíce „Paškál“ (oheň – vítězství), velikonoční vajíčka (symbol nového života)…
Bylo by toho mnoho na povídání ze vzpomínek, tak možná zase někdy příště…
Všem přeji pohodové svátky velikonoční, prožité v pokoře a ve víře „v lepší časy“, kdy se tyto svátky se opět stanou tradičními a nebudou jen konzumními.
Vaše Marie Malá
Marie Malá se narodila 18. března 1939 v německé rodině v podružním domku na Předních Paštích, v jedné z dnes již zaniklých osad kolem vrchu Křemelná nedaleko Rejštejna na Šumavě. Otec ještě před jejím narozením odešel na vojnu a na Šumavu už se nikdy nevrátil. Krátce se s ním setkala až v dospělosti. Ve válce umřeli oba Mariini strýcové. Toto neštěstí postihlo snad každou chalupu v kraji. Marie vyrůstala s maminkou a jejími rodiči. Všichni pracovali především u sedláků na okolních statcích. Na jaře 1943 se rodina přestěhovala k zámožnému sedlákovi do Svojší na protějším kopci, kde maminka našla nového muže a spolu přivedli na svět sedm dalších dětí. V roce 1947 se přestěhovali do statku v nedalekém Jelenově. Marie byla svědkem válečného utrpení, když na vlastní oči viděla pochod smrti – židovské ženy, které nocovaly na Svojších v hasičské zbrojnici nebo zbědované válečné zajatce procházející vesnicí. Na konci války zažila i příjezd amerických vojáků. Především však byla svědkem poválečného odsunu německého obyvatelstva, s ním spojených dramatických událostí a pohnutých osudů starých šumavských rodin, příchodu nových osídlenců z východu a totální devastace regionu včetně kompletní likvidace celých vesnic. Její rodina byla šťastnou náhodou odsunu ušetřena, a Marie tak na Šumavě prožila velmi tvrdé, ale šťastné dětství a mládí. Později se usadila v Sušici, kde žije dodnes. Svým rodným krajem se často toulá, pátrá po památkách po někdejším domově a píše o něm zajímavé knihy.
