Emil Kintzl: Ať už přestanou blbnout
„Nestůj jako prkno! Kolena k sobě, ruce k tělu! Jéééžiš, jak to držíš ty hůlky?“ To je moje dětská vzpomínka na Emila Kintzla, který se mě a mé podobně ‚nadané‘ spolutrpitele, jako dítka školou povinná, snažil jako instruktor lyžařské školy naučit sjet kašperskohorský Lišák, aniž bychom zabili sebe, nebo kohokoliv kolem. Stovky žáků to naučil, možná jich bylo víc.
Je neuvěřitelné, že tenhle vitální, energický, aktivní člověk, který sedí naproti mně a který rozhodně životem nechodil „umetenými cestičkami“, dnes slaví životní jubileum s takovou číslicí na začátku…
Emil Kintzl se narodil 23. února 1934 v Praze, ale v pěti letech se s rodinou odstěhoval na Šumavu, do Sušice. Představovat ho dlouze nemá smysl, za dobu, kterou tu s rodinou žije, je asi jen málo těch, kteří by jej neznali. A nejen na Šumavě.
Už prostý výčet toho, co vlastně byl a je, je úctyhodný – sportovec tělem a duší, učitel, kotelník, zase učitel, muzikant, ochotník, milovník šumavských hor a kopců, legenda šumavského ‚lyžení‘, zakládající člen Horské služby na Kašperských Horách, dlouholetý člen Klubu českých turistů (jak sám říká, s manželkou Naďou patří k vůbec nejstarším značkařům, protože se značkařským vercajkem už si to po lesích štrádujou padesát let), fotograf, autor publikací, dopisovatel novin časopisů (a je toho určitě ještě mnohem více), ale především pozitivní energií prostoupený optimista se srdcem vrostlým do Šumavy… Jeho elán, zdraví, sílu a vitalitu by mu mohli závidět leckteří čtyřicátníci.
Jako sportovce jsme zvyklí ho vídat na Otavě, kterou jezdí od roku 1957 a dovede ji ‚nazpaměť‘, na kole po většinu roku (žlutý trikot) , na lyžích – no samozřejmě!, jako turistu v šumavských lesích…
Je mimo tohle všechno také velmi zábavným společníkem, protože v jeho vyprávění ožívá nejen stará Šumava, ale hlavně příhody a příběhy, kterým čas nic neubral na zajímavosti a vtipu.
Nejen o našich hvozdech jsem si s Emilem Kintzlem povídala v Žihobcích, po jeho besedě o počátcích šumavského lyžení, začátkem února. S humorem sobě vlastním komentoval tu dobu, kdy dámy jezdily na lyžích v sukních, pánové v cylindrech a co bylo dál….
{gallery}susice/2014/2_unor/ski_beseda/{/gallery}
Kdy jste poprvé vy stál na lyžích?
„Vlastně hned jak jsme přijeli do Sušice. To mi bylo asi pět. takže…. noooo…. něco málo let už to je,“ směje se.
A k Horské službě jste se dostal ve kterém roce?
„To bylo v sedmapadesátém, když se to konečně dostalo i k nám na Šumavu, tak já byl jeden z pěti zakládajících členů na Kašperkách.
Už tu není, z nás už jsou veteráni a ubývá nás, ubývá. Dnes tu práci dělají profesionálové na Zadově, Kvildě, na Prášilech (to tak namátkou ti co jsou tak nejblíž). My jsme skončili po revoluci. Ale bylo to fajn, hlavně o kamarádství, my jsme byli takoví nadšenci obětaví, že jsme chodili pěšky, cvičili jsme a chtěli jsme bejt platný.““
Na snímcích jsme viděli Šumavu téměř ještě nedotčenou. Takovou si už dnes spíš představujeme. Vy jste ji takovou zažil, vlastně se dá říci, že jste ji svým způsobem objevoval a dobýval. Jak Šumavu vidíte vy dnes?
„Šumava je taková jsou si ji příroda udělala a taky jak jí někteří lidé ‚pomohli‘. Těšili jsme se na Národní park, který hlásal, že se Šumava stane zelenými plícemi Evropy, pak srdcem Evropy, teď to bude divočina Evropy. Každý má na to jiný názor. Já mám ten, že Šumava by měla být víc zelená, i když té malé divočině by se asi nikdo nebránil.
Ale když je to naopak, tak je to podle mě špatně, a to si myslí i většina obyvatel, kteří tady dnes žijí. Vadím jim politické spory, vadí jim to, že každý Pražák je chytřejší než šumavák, který dělá celý život v lese.“
Ti, kteří o Šumavě rozhodují a znají ji jen z kalendářů, by měli by jít od ‚zeleného stolu‘ mezi šumavské lidi…
„Ale oni je nechtějí poslouchat, i když by měli. Bojí se že uslyší co nechtějí – lidi, co tu žijou těžko shání práci, pily zmizely, o lesní dělníky není zájem, to radši pozveme Ukrajince a harvestory a když se sem nějaký ten koník vrací tak je spíš atrakcí, no ale zaplať Pán Bůh za něj.
A takové ty hlasy, že návštěvníci nejvíc touží po divočině, to si myslím, že není pravda. Divočinu si užíváme všichni, s naší vládou a těmi nahoře “
Jednou jste říkal, že cestu na Luzný a Modrý sloup už jste značil několikrát. Co říkáte s odstupem času na loňské manévry kolem zpřístupnění cesty luzenským údolím?
Těšili jsme se a věřili…
„Ona to není jen loňská komedie, ona trvá už dvacet let a není to nic překvapujícího že mezi námi existujou lidi, kteří mají radost z toho když zkazí radost druhým. Je to všechno zlý úmysl pro pitomost v administrativě. A stojí to peníze. Já sám už jsem cestu na Luzný značil třikrát. Naposledy „oficiálně“ údolím. A týden před otevřením přijde papír, že je všechno špatně. Bohužel je vidět, že Šumava není záležitostí lidí kteří tu žijí, ale politikum, slouží jako rukojmí. V ostatních parcích se nic podobného neděje (Krkonoše, Jeseníky). Zase jsme unikát.
Cesta na Luzný byla přístupná do zabrání Sudet (1945-49), pak byla zavřená, po sametové revoluci zase asi 2-3 roky přístupná, možná ani tak dlouho ne, a pak se to všechno zase zvrtlo. Chodívalo se přes kopec pěšinkama, zatloukali jsme značky (ty se pak samozřejmě zase musely sundat) a dole pod námi po lesní cestě jezdila auta. Sami ochránci kteří byli nahoře se mnou říkali – tak to vidíte, my se tu plahočíme a dole si jezdí v autech.
Lidi tam stejně chodí a budou chodit, to nikdo neuhlídá, proč taky. Žádnou škodu nedělají. Proč tedy to všechno kolem?“
Co vám dělá na Šumavě letos radost?
„No letos jí moc není, tedy té zimní, co se týká sněhu který není, sezóna je mizerná. Ale co mi dělá radost, tak je třeba to že se nynější vedení parku snaží Šumavu trochu víc otevřít lidem. Snaží se zpřístupnit dosud „utajená“ místa, ale jak dlouho jim to vydrží… Záleží zase na tom, kdo, nebo spíš jaký člověk, je ministrem, která politická strana ho dosadila a jak jí bude podléhat a tak dále a tak dále… Naše politika, to je džungle. Ta by nahradila všechny divočiny ve všech národních parcích, nejen v našem.“
Co byste poradil vedení Národního parku?
„Ale to není ani tak o radě. Je to o rozumu. Národní park mi nevadí, myslím si ovšem, že Šumava by byla schopná života i bez národního parku. Kdyby se mladí učili. Od těch, kteří na Šumavě a hlavně v šumavských lesích strávili život – staří a zkušení lesníci, kteří skutečně v lese žili a ne do něj jezdili auty, ti o něm věděli nejvíc. Les byl v pořádku, lidi do něj mohli chodit….Co bylo třeba chránit se taky chránilo (Boubínský prales, šumavská jezera a další). Ale budiž – národní parky jsou v módě, ale tak ať patří národu.“
A co byste přál Šumavě?
„Přál bych jí, aby byla hezká, aby tu žili hezcí lidé, aby konečně ustaly ty žabomyší války, nesmyslné boje o to jestli někde někdo něco porazí, jestli se někdo někam přiváže… ať neblbnou, to otravuje. Nejsem vědec, mám svůj selský rozum a vidím, že tady nejde o Šumavu, ale o peníze. Tak ať už to konečně skončí a Šumava je zase takovou, jakou bývala. S lidmi kteří tu žijí a kteří se o ni chtějí starat.“
Když jsem vyjmenovávala, co všechno jste dělal nebo děláte – na které období svého života vzpomínáte nejradši?
„Na všechno vzpomínám rád. Všechno mi něco dalo. Za bolševika, když jsem nemohl študovat, tak jsem víc makal, pak najednou to zase šlo a ze dne na den se z vozitele uhlí stal učitel, potom krásná léta na šumavských školách se vším co k tomu patřilo.
Ale i v té Okule s lopatou – to byl zase trénink – tam mě to sice děsně štvalo, ale vydržel jsem to a díky tomu jsem přičuch‘ tady k těm starým pohlednicím a k historii Šumavy vůbec. Takže vlastně „straně a vládě za to dík, že byl ze mě kotelník“… Já to bral s humorem, protože život je na …. a ještě se trápit?“
Pane Kintzle, děkuji za Váš čas a odpovědi a za výlet do staré, sněhem bohaté a nadšenými lyžníky křižované, Šumavy.
Dovolím si Vám také popřát, za redakci www.sumava.eu k Vašemu jubileu, které jsem si raději ověřovala, protože se mi zdálo, že si přidáváte.
„No jo, je to tak, doba kdy jsem měl krásný hustý vlasy je dávno pryč,“ směje se oslavenec.
Přejeme Vám pevné zdraví, které podpoří váš elán, trvalý optimismus, spokojené rodinné zázemí, sportovní nadšení a ať máte ze Šumavy ještě dlouhá léta radost.
Andrea Staňková
Ke gratulaci se přidává i starosta Sušice Bc. Petr Mottl:
„I já si dovolím se připojit a popřát Vám všechno nejlepší, opravdu železné zdraví a trvalou pohodu. Děkuji Vám za vše a vážím si toho, co jste pro šumavský sport a turistiku, a vůbec pro Šumavu jako takovou, udělal.“
—————————————————————————————————————————————————————————-
Fotografie 1-9 jsou z knížky Učitel na Šumavě – Emil Kintzl vypráví Jaroslavu Soukupovi.
(J. Soukup – filmový režisér, scénárista a producent, na Šumavě točil například Jak ukrást Dagmaru nebo seriál Policie Modrava)
—————————————————————————————————————————————————————————-
Výstavu fotografií z archivu Emila Kintzla z historie lyžování na Šumavě, si můžete v Muzeu Lamberská stezka v Žihobcích prohlédnout až do 11. dubna:
