Duchovní slovo P. TOMASE
„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“.“ (První kniha Mojžíšova, kapitola 3, verše 1-13)
Když Bůh stvořil lidi, tak jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Učinil z lidí správce nad Jeho stvořením a vtiskl jim do srdce touhu po Sobě. V katechismu se dočteme, že „Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá.“
Ale touha člověka být Bohem se vyhrotila v postoji, že se člověk chtěl a stále chce postavit na Boží místo. Pak už nejde o to, směřovat k Bohu, protože Bůh nás přitahuje, ale jde o likvidaci Boha, protože si myslíme, že ho nepotřebujeme. Ještě, že existují vánoční svátky, které v kdekterém srdci opět odkrývají zaprášenou touhu člověka po Bohu, byť má nejrůznější podoby a u mnohých je vesměs krátkodobá. Díky Bohu za to.
Jezulátko je pro mnohé jen panenkou v pohádkových jesličkách; pro křesťany je Bohem, který se stal člověkem, aby nám byl blízko. Bezmocné nemluvně každého z nás vyzývá k tomu, abychom opustili svou adamovskou pýchu – ta pýcha, která nám našeptává, tak jak to líčí starodávný příběh Evy a hada: „Jakže, Bůh vám něco zakazuje? Nebojte se, nic se vám nestane, Bůh ví, že v den, kdy překročíte Jeho přikázání, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. Nastoupíte na Jeho místo a už ho nebudete muset poslouchat.“
Stále platí, že Ježíš Kristus přichází na svět, Emanuel, tj. Bůh s námi, ale mnozí ho nepotřebují. Žijí v iluzi, že si vystačí sami. Nepotřebuji záchranu, protože nevnímají, že cesta adamovské pýchy je klam, že tato cesta nikam nevede než do temnoty, daleko od světla. I tyto Vánoce nás náš narozený Spasitel vyzývá k tomu, abychom Ho nelikvidovali z našeho života, z veřejného života, ze světa. Vždyť jediné co si Bůh přeje je, abychom odhalili svou skutečnou lidskou důstojnost, která spočívá v tom, že jsme svobodné děti Boží, které ničemu neotročí. Bohužel křesťanské pojetí svobody stojí diametrálně proti svobodě, jak jí běžně vnímáme v naší společnosti. Ježíš by nám to postupně vysvětlil, kdybychom po Vánocích nad jesličkami nevypnuli světlo, ale nechali se Jím oslovit i v další části našeho života.
K tomu nám žehnám +.
P. TOMAS
