Natřikrát pohřbený vévoda

Do světové historie se tento devítkou zakončený letopočet nezapsal žádnou zvlášť výraznou událostí, zato v kulturní oblasti nalezneme hned dvě: v Londýně poprvé vyšel nesmrtelný román Robinson Crusoe spisovatele Daniela Defoe a v německém Augspurku se narodil příští hudebník Leopold Mozart – otec nesmrtelného Wolfganga Amadea Mozarta. V rámci historie vimperské pak nastala již naznačená změna držitele celého panství, jehož jako dědictví po své zesnulé tetě, bezdětné kněžně Marii Ernestině z Eggenberku, nabyl kníže Adam František ze Schwarzenberku. Zde se ovšem zajisté sluší vysvětlit i oněch výše zmíněných dalších devět let, s nimiž historie oficiálně nepočítá: právě po tuto dobu totiž byla kněžna Marie Ernestina co vdova po zesnulém manželu Janu Kristiánovi z Eggenberku jedinou majitelkou vimperského panství, přičemž pocházela rovněž z rodu Schwarzenberků. Je tedy jisté, že již poslední předchůdkyni knížete Adama Františka kolovala v žilách schwarzenberská krev. Pojďme se však blíže věnovat jejímu synovci, neboť právě on je tu hlavní postavou a jeho tragický konec pak smutným výročím připadajícím na den zveřejnění tohoto vyprávění.

V roce svého bohatého dědictví, které vedle Vimperka zahrnovalo též Český Krumlov, Orlík, Netolice, Prachatice, Volary a další, měl tehdy devětatřicetiletý kníže Adam František (dále Karel Eusebius, nicméně těchto křestních jmen vesměs oficiálně nepoužíval) za sebou i před sebou velmi bohatou kariéru, spočívající především ve vysokých funkcích na císařském dvoře. V historických pramenech se objevuje jako císařský dvorní maršálek, tajný rada a nakonec nejvyšší podkoní – tedy skutečně nanejvýš významná a současně značně vytížená osobnost své doby. Kdože pak byl tehdy římským císařem a současně českým králem? Habsburk Karel VI., mimo jiné otec příští císařovny Marie Terezie, která jistě většině z nás utkvěla v paměti především známým počinem, v jehož důsledku jsme se v jedné etapě svých životů stali dětmi „školou povinnými“. Císař Karel VI. tu ovšem není vzpomínán nadarmo. Osud mu totiž, jak se za chvíli ukáže, přidělil velmi krutou roli v životním příběhu jeho nejvyššího podkoního. Ten se zásluhou nabytého majetku, tj. dědictví i dalších nákupů, stal bez nadsázky nejbohatším jihočeským velmožem a povedlo se mu nebývale rozšířit schwarzenberské dominium. Protože panství Český Krumlov bylo nadto v oněch dobách vévodstvím, ozdobil se ke všemu jako první příslušník svého rodu titulem vévody českokrumlovského. V zájmu náležité reprezentace svého vévodského dvora dal krom jiného razit zlaté dukáty s vlastní podobiznou. Jeho charakteristika by však vyzněla velmi jednostranně, pokud bychom si nepřipomněli, že již od mládí, kdy studoval ve Francii a Itálii, byl také velkým milovníkem umění a vedle toho i podporovatelem vědy. V jeho sbírkách např. nescházela díla barokních mistrů věhlasu van Dyckova či Rubensova. Na samotný konec pak ponechme velkou životní vášeň – Adam František ze Schwarzenberku byl náruživým lovcem.

Vimperskému panství se věnoval velmi důkladně. Zejména zámek prodělal za jeho éry řadu stavebních úprav – hovoří se tu zvláště o zřízení nových pokojů z klenutých chodeb v prvním i druhém poschodí zámeckého traktu proti městu, dále vybudování dvou klenutých prostor pro vozy v přízemí tamtéž. Na menší pokoje byl rozdělen i velký malovaný sál vedle bytu hejtmana. Právě tady někde byl dle všeho položen základ dnešnímu fantastickému objevu malovaných renesančních trámových stropů, po staletí ukrytých nad mladšími stropy barokními. Za velké štěstí je ovšem na druhé straně nutno považovat nesplnění původního nařízení z roku 1719, aby byl co zdroj stavebního materiálu zbourán a rozebrán sousední Haselburg. Jak je vidět, i doba barokní uměla myslet ryze pragmaticky, když vzácnou gotickou památku posuzovala výlučně z hlediska její praktické funkčnosti. K významným počinům pana vévody dále náležela podpora sklářství – např. popud k založení Kubovy Huti v roce 1728. Jakožto vášnivý lovec vydal již roku 1721 zvláštní nařízení k ochraně šumavských medvědů. Často a rád pobýval v místních lesích, a to i se svou manželkou, kněžnou Eleonorou Amálií z Lobkovic, rovněž zapálenou lovkyní, o jejímž střeleckém umění svědčí mimo jiné též trofeje na vimperském zámku. Jinak je však nutno dodat, že zmíněné manželství nepatřilo zpočátku zrovna k harmonickým, spíše bylo podle dobových zvěstí poznamenáno řadou roztržek a dokonce po určitý čas i vzájemným odloučením. Kněžna prý mimo jiné vzbouzela podezření z vampyrismu, což bychom sice dnes s úsměvem odkázali do oblasti lidových báchorek a laciných hororů, ovšem v dané historické době bylo na tuto tématiku pohlíženo s maximální seriózností, ba přímo by se dalo hovořit o módě.

Milí čtenáři,

ohlédneme-li se proti proudu času za všemi šlechtickými rody, kterým kdy náleželo vimperské panství, zjistíme, že prvenství co do délky držení tu jednoznačně náleží Schwarzenberkům. Tento prastarý, již ve dvanáctém století historicky doložený rod vlastnil jako poslední ze všech Vimperk plných 228 let, k nimž by, pokud bychom chtěli být puntičkáři, mohlo být připočteno ještě dalších devět. Přidržíme se však oficiální dějepisné interpetace a dnešní společné putování za významnou osobností započneme rokem 1719.

Do světové historie se tento devítkou zakončený letopočet nezapsal žádnou zvlášť výraznou událostí, zato v kulturní oblasti nalezneme hned dvě: v Londýně poprvé vyšel nesmrtelný román Robinson Crusoe spisovatele Daniela Defoe a v německém Augspurku se narodil příští hudebník Leopold Mozart – otec nesmrtelného Wolfganga Amadea Mozarta. V rámci historie vimperské pak nastala již naznačená změna držitele celého panství, jehož jako dědictví po své zesnulé tetě, bezdětné kněžně Marii Ernestině z Eggenberku, nabyl kníže Adam František ze Schwarzenberku. Zde se ovšem zajisté sluší vysvětlit i oněch výše zmíněných dalších devět let, s nimiž historie oficiálně nepočítá: právě po tuto dobu totiž byla kněžna Marie Ernestina co vdova po zesnulém manželu Janu Kristiánovi z Eggenberku jedinou majitelkou vimperského panství, přičemž pocházela rovněž z rodu Schwarzenberků. Je tedy jisté, že již poslední předchůdkyni knížete Adama Františka kolovala v žilách schwarzenberská krev. Pojďme se však blíže věnovat jejímu synovci, neboť právě on je tu hlavní postavou a jeho tragický konec pak smutným výročím připadajícím na den zveřejnění tohoto vyprávění.

V roce svého bohatého dědictví, které vedle Vimperka zahrnovalo též Český Krumlov, Orlík, Netolice, Prachatice, Volary a další, měl tehdy devětatřicetiletý kníže Adam František (dále Karel Eusebius, nicméně těchto křestních jmen vesměs oficiálně nepoužíval) za sebou i před sebou velmi bohatou kariéru, spočívající především ve vysokých funkcích na císařském dvoře. V historických pramenech se objevuje jako císařský dvorní maršálek, tajný rada a nakonec nejvyšší podkoní – tedy skutečně nanejvýš významná a současně značně vytížená osobnost své doby. Kdože pak byl tehdy římským císařem a současně českým králem? Habsburk Karel VI., mimo jiné otec příští císařovny Marie Terezie, která jistě většině z nás utkvěla v paměti především známým počinem, v jehož důsledku jsme se v jedné etapě svých životů stali dětmi „školou povinnými“. Císař Karel VI. tu ovšem není vzpomínán nadarmo. Osud mu totiž, jak se za chvíli ukáže, přidělil velmi krutou roli v životním příběhu jeho nejvyššího podkoního. Ten se zásluhou nabytého majetku, tj. dědictví i dalších nákupů, stal bez nadsázky nejbohatším jihočeským velmožem a povedlo se mu nebývale rozšířit schwarzenberské dominium. Protože panství Český Krumlov bylo nadto v oněch dobách vévodstvím, ozdobil se ke všemu jako první příslušník svého rodu titulem vévody českokrumlovského. V zájmu náležité reprezentace svého vévodského dvora dal mimo jiné razit zlaté dukáty s vlastním portrétem. Jeho charakteristika by však vyzněla velmi jednostranně, pokud bychom si nepřipomněli, že byl také velkým milovníkem umění a podporovatelem vědy. V jeho sbírkách např. nescházela díla barokních mistrů věhlasu van Dyckova či Rubensova. Na samý konec pak ponechme velkou životní vášeň – Adam František ze Schwarzenberka byl náruživým lovcem.

Vimperskému panství se věnoval velmi důkladně. Samotný zámek prodělal za jeho éry řadu stavebních úprav – hovoří se tu zejména o zřízení nových pokojů z klenutých chodeb v prvním i druhém poschodí zámeckého traktu proti městu, dále vybudování dvou klenutých prostor pro vozy v přízemí tamtéž. Na menší pokoje byl rozdělen i velký malovaný sál vedle bytu hejtmana. Právě tady někde byl dle všeho položen základ dnešnímu fantastickému objevu malovaných renesančních trámových stropů, po staletí ukrytých nad mladšími stropy barokními. Za velké štěstí je ovšem na druhé straně nutno považovat nesplnění původního nařízení z roku 1719, aby byl co zdroj stavebního materiálu zbourán a rozebrán sousední Haselburg. Jak je vidět, i doba barokní uměla myslet ryze pragmaticky, když vzácnou gotickou památku posuzovala výlučně z hlediska její praktické funkčnosti. K významným počinům pana vévody dále náležela podpora sklářství – např. popud k založení Kubovy Huti v roce 1728. Jakožto vášnivý lovec vydal již roku 1721 zvláštní nařízení k ochraně šumavských medvědů. Často a rád pobýval v místních lesích, a to i se svou manželkou, kněžnou Eleonorou Amálií z Lobkovic, rovněž zapálenou lovkyní, o jejímž střeleckém umění svědčí mimo jiné též trofeje na vimperském zámku. Jinak je však nutno dodat, že zmíněné manželství nepatřilo zpočátku zrovna k harmonickým, spíše bylo podle dobových zvěstí poznamenáno řadou roztržek a dokonce po určitý čas i vzájemným odloučením. Kněžna prý mimo jiné vzbouzela podezření z vampirismu, což bychom dnes s úsměvem odkázali do oblasti lidových báchorek a laciných hororů, ovšem v dané historické době bylo na tuto tématiku pohlíženo s maximální seriózností, ba přímo by se dalo hovořit o módě.

Adam František ze Schwarzenberka vlastnil vimperské panství třináct let, až do osudného úterý 10. června roku 1732. Toho dne doprovázel císaře a jeho družinu na hon v Brandýse nad Labem. Dnes už se nedovíme, jak mohlo dojít k tak tragické chybě, že se zkušení lovci rozmístili v křovinách kolem louky, na niž nadháněči štvali jeleny, do kruhu o zhruba šedesátimetrovém průměru, takže stáli navzájem proti sobě v pásmu účinného dostřelu svých zbraní. Můžeme se jen dohadovat, bylo-li navíc pouhou náhodou, že nejvyšší podkoní – českokrumlovský vévoda se nacházel právě naproti samotnému císaři. Každopádně je smutnou skutečností, že střela z panovníkovy pušky minula jelena, zato však smrtelně zranila vévodu, když mu vnikla do levého boku a prolétla napříč zažívacím traktem i pravou ledvinou. Nebýt toho, že císaři náleželo právo první rány, mohla nastat i opačná situace. Krutý los však padl na dvaapadesátiletého Adama Františka ze Schwarzenberka, který po dvanáctihodinovém utrpení na brandýském zámku, kam byl převezen, ve tři hodiny po půlnoci 11. června 1732 skonal. Jeho tělo bylo nabalzamováno a uloženo k věčnému odpočinku do schwarzenberské hrobky v augustiniánském kostele ve Vídni. Vnitřnosti a srdce byly uzavřeny do zvláštních nádob, z nichž první spočinula v další tehdejší schwarzenberské hrobce v podzemí kostelíka sv. Jiljí v Třeboni. Vévodovo srdce pak bylo pohřbeno ve farním kostele sv. Víta v Českém Krumlově, kde mimo jiné odpočívá např. i pan Vilém z Rožmberka. V krumlovském zámku je dodnes uchováván lovecký kabát se zakrváceným průstřelem, jakož i kulka, která připravila o život prvního majitele Vimperka z rodu Schwarzenberků.