Fotoarchiv Zamek II.

Čtvrtek 19. leden 2012 10:19

Milí čtenáři,

loňského léta jsme na těchto stránkách společně podnikli cestu proti proudu času, přesněji řečeno jednu z mnoha, jaké nám štědře nabízí nejvýraznější krajinná dominanta našeho města a současně nejstarší pamětník jeho bohaté historie – zámek, nástupce původního gotického hradu (http://www.vimperk.eu/vimperk-pod-kulturne-historickym-drobnohledem/vimperk-v-behu-staleti/3028-po-stopach-tajemstvi-vimperskeho-zamku.html).

Vydejme se teď, na počátku nového roku, opět po stopách jeho dalších tajemství a zkusme naslouchat ozvěnám dávno utichlých dějů, jimiž ty mlčící prastaré zdi kdysi žily. Ostatně neuvidíme poprvé, že mlčí jen zdánlivě a mají naopak mnoho co říci každému, kdo se o jejich příběhy upřímně zajímá. V současné době se však, bohužel, před všechna historická tajemství dere zcela jiné, nejpalčivější, neboť spojené s žhavě aktuální otázkou: jaké další osudy náš zámek čekají? Kdo se stane jeho příštím majitelem a jakou budoucnost mu připraví? I tomu, koho nechávají chladným samotné dějiny a z nich plynoucí nevyčíslitelné kulturní hodnoty, musí přece být okamžitě jasné, že kam oko pohlédne, tam zámecké budovy volají po zcela základních opravách. Komu pak jde navíc i o záchranu zmíněných hodnot, která by zde měla, chceme-li se právem počítat mezi kulturní bytosti, být věcí neoddiskutovatelně prvořadou, tomu musí přímo srdce krvácet nad tím, jak vlivem celkového chátrání mizí mnohé vzácné pozůstatky minulosti v nenávratnu. A nekráčí tu jen o samotnou stránku estetickou – nezapomínejme, že nejednou plnila současně vyšší funkci, neboť právě jejím prostřednictvím naši předkové odedávna předávali budoucím generacím mimo jiné též svá závažná poselství, když např. často do navenek pouhých ozdůbek dokázali důmyslně zakódovat důležitá sdělení. Není vyloučeno, že i my se v rámci naší výpravy staneme svědky něčeho podobného.

Nemohu si na tomto místě odpustit vzpomínku na jednoho dnes již nežijícího pana profesora dějepisu ze strakonického gymnázia, který všem generacím studentů prošlých jeho rukama říkával: „K historii patří i to, co se odehrálo před pěti minutami.“ Nejeden -náctiletý studentík se tehdy jen nechápavě usmíval … hloubku té myšlenky člověk plně pochopí teprve tváří v tvář odkazům minulosti, a to zejména na základě potřeby a schopnosti skládat si věci do vzájemných logických souvislostí a vazeb, odhalovat principy a příčiny všeho, co se děje, včetně toho, co se na první pohled může jevit zcela banálním. Nejednou pak dojde k zákonitému závěru, že mnohé na tomto světě by se mohlo odvíjet jinak, pro člověka příznivěji, kdyby se více a důkladněji zajímal o myšlení a konání svých předků. Ctít historii a její odkazy znamená přece ctít člověka jako takového se všemi za staletí vytvořenými hodnotami a náležitě si vážit i času a prostoru, který je mu na této zemi vyměřen a vymezen – a to rozhodně není málo, obzvláště pak v dnešním světě, který bývá často stále více obrazem skutečností přesně opačných, v nichž se člověk nejednou stává pouhou bezvýznamnou účetní položkou. Jsem si samozřejmě plně vědom toho, co se mi možná v této chvíli už nejeden čtenář v duchu chystá vytknout a snad mne přitom i považuje za naivního: ideály jsou jednou věcí, ekonomická stránka druhou, a to momentálně rozhodující. Alfou i omegou pro zdárné naplnění všeho, co tu bylo vyřčeno, je především dostatek potřebných nemalých finančních zdrojů, které v daném případě zoufale scházejí. Jak smutným paradoxem se za takových okolností jeví mnohokrát prokázaná skutečnost, že v tomto státě protekly a, jak co chvíli plyne z mediálních zpráv, stále protékají nejrozmanitějšími podvodnými „tunely“ do ztracena částky mnohem astronomičtější nežli ta, jíž by bylo zapotřebí k záchraně vimperského zámku. Problémem jistě není obecný nedostatek peněz, jako spíše způsob nakládání s nimi, přesněji řečeno špatná volba financemi disponujících hlav a rukou. Ale to už bychom se nacházeli ve zcela jiných sférách a já určitě v žádném případě nechci naši slíbenou pouť na samém počátku stočit do odporných politických rovin – nevydáváme se, ač by toho bylo nanejvýš zapotřebí, čistit stoky a přehrabovat nekonečné bahno.

Pojďme na zámek!

Tentokrát se zastavíme na druhém nádvoří a navážeme tak vlastně i na nedávno skončivší Rožmberský rok. Jak známo, jeho ústřední postavou byl pan Petr Vok z Rožmberka, od jehož úmrtí loni uplynulo rovných čtyři sta let. Setrvejme ještě na chvilku s tímto proslulým renesančním velmožem, posledním potomkem i vladařem svého slavného rodu. Připomeňme si jej jako spravedlivého soudce, jímž se stal jednoho loňského pozdně letního večera právě na druhém nádvoří vimperského zámku v podání zapáleného vimperského ochotníka Františka Suchého.

Zde tedy pan Vok v rámci společného představení divadelního spolku Bouček a šermířských skupin Berit a Artego vynesl jeden ze svých fiktivních rozsudků, který již navíc, jak vidíme, byl vykonán. Je však historickou zajímavostí, že ve Vimperku došlo k skutečné události, na jejímž základě byl poslední Rožmberk pro změnu sám roku 1579 předvolán ke komornímu soudu, a to nikým menším nežli císařem Rudolfem II. (ano, tím, jehož tak nezapomenutelně ztvárnil Jan Werich v nesmrtelné dvoudílné komedii o císaři a jeho pekaři). Důvodem byla čtyři roky stará záležitost (jak vidno, už tehdy si soudnictví dávalo slušně načas), již nám zachoval pečlivý archivář a kronikář Václav Březan. Vimperský hejtman Jan Černý z Vinoře zažaloval Petra Voka za to, že “ … pán léta 1575 ve čtvrtek, den sv. Matěje, na sladovně před zámkem Vintrberkem z oust v uši před dobrými lidmi k němu, Janovi Černýmu, promluvil mezi jinou řečí tato slova. „Brals mi z mé sladovny obilí a dals je nositi k sobě domův!“ – etc. … “ Dnes už nezjistíme, zda se pan Vok skutečně dopustil v daném případě vůči svému úředníkovi křivého obvinění a veřejné urážky na cti, neposoudíme, zda hejtman byl poctivým člověkem, či naopak na slovech jeho pána něco bylo, ale, jak pan Březan dále píše, k soudu nakonec nedošlo. Je ovšem obecně historicky prokázáno, že jednou z příčin téměř permanentního nedostatku peněz a z něj plynoucí zadluženosti pana Voka bylo i falšování účetních dokumentů obtížně kontrolovatelnými úředníky, kteří čas od času zjevně přelévali rožmberské finance do vlastních kapes. Že se tu přímo vnucuje srovnání s dnešní dobou, jmenovitě nekalými praktikami, o nichž už v samém úvodu padla zmínka? Inu, zůstává na čtenáři, jak s předkládanými informacemi naloží a jakých dějinných paralel se dobere. Pokračujme však v našem zámeckém putování, a to opět trochou nezbytné historie.

Deset let před svou smrtí, konkrétně roku 1601, prodal Petr Vok pod tíhou nedostatku financí vimperské panství Volfu Novohradskému z Kolovrat – šlechtici, který již dříve dosáhl spříznění s Rožmberky sňatkovou politikou, když provdal svou dceru Marii Magdalénu za Jana Zrinského ze Serynu, Vokova synovce. Bylo by jistě zajímavé, ba přímo fantastické moci vidět, v jaké podobě pán z Kolovrat své příští sídlo koupil, ale není těžké učinit si o tom aspoň živou představu. Vezmeme-li v úvahu, že Vimperk se v předchozích, tedy rožmberských rukou nacházel bezmála půl století, není pochyb o tom, že Vilém z Rožmberka zakoupil od svého švagra Jáchyma z Hradce roku 1554 stále ještě nefalšovaný gotický hrad, snad jen s „prvními vlaštovkami“ přestavby pány Malovci z Chýnova. Pod vlivem svých cest do Itálie, kde již mohl na vlastní oči spatřit rozkvetlou krásu renesanční architektury, se vším všudy na hony vzdálenou drsným šumavským podmínkám, pak dozajista zatoužil po něčem podobném i v mezích domácích možností. Důvodem ke změnám byla i skutečnost, že …. ostatně dejme opět slovo panu Březanovi, který v rámci roku 1557 píše o jakési události, která se stala “ … v pondělí po vigilii sv. Tomáše na Vintrberce, kde tehdáž pan vladař s paní kněžnou, manželkou, i paní mateří, panem bratrem a pannou sestrou před morovým povětřím obývatia dvůr svůj jmíti ráčil.“ Zmínku o tom, že z důvodu „nakaženého povětří na Krumlově„ byl dočasnou hlavní rezidencí pana Viléma z Rožmberka právě Vimperk, pak najdeme v Březanově kronice i o tři roky později. Je tedy zcela pochopitelné, že předposlední rodový vladař ještě před tím, nežli Vimperk postoupil mladšímu bratru Petru Vokovi (k čemuž došlo roku 1565), své sídlo náležitě zvelebil a významně rozšířil. Rožmberskými dobami se obecně datují první kroky postupného přerodu hradu v zámek, z nichž nejzávažnější představuje výstavba části, kterou dnes nazýváme dolním zámkem. Prameny nám potvrzují, že se zde nacházel mimo jiné i zámecký pivovar – ostatně zrovna výše vzpomenutý, kronikářem zaznamenaný incident pana Voka s hejtmanem Janem Černým je toho dokladem.

Pan Volf Novohradský z Kolovrat byl ve své době velmi významnou osobností, zastávající vysoké státní funkce. Vimperk zakoupil jako dvorský sudí Českého království, o dva roky později se stal nejvyšším českým zemským sudím a naposledy působil coby nejvyšší komorník království koruny české, a to až do své smrti roku 1609. Tehdy zdejší panství zdědil jeho syn Jáchym, císařský rytmistr, rada a komorník. Právě on pojal myšlenku navázat na dosavadní rožmberské stavební úpravy a přístavby, k čemuž navíc svérázně přispěl dramatický běh událostí. Počínaje rokem 1618 opět zavířily Evropou válečné bubny a měly nepřetržitě dunět plné tři desítky let ve jménu boje dvou vzájemně nesmiřitelných náboženských vyznání – protestantského a katolického. Válka, která vstoupila do dějin jako třicetiletá, přinesla spousty utrpení i obyvatelům Vimperka. A tu je zapotřebí dodat, že Jáchym Novohradský z Kolovrat, který na jedné straně již roku 1613 osvobodil město z nevolnictví a daroval mu mnohé výsady, kteréžto na jeho popud potvrdil i sám císař Matyáš, se tentokrát neprojevil ve zrovna příznivém charakterovém světle. Dnes by nicméně opět nepřekvapil, jen by se mu dostalo nálepky politického turisty a zařadil by se po bok mnoha sobě podobných. Přikláněl se totiž střídavě tu k českým stavům, tu k císařským podle toho, která válčící strana zrovna měla navrch. Není tedy divu, že na pánovo bezpáteřnictví nakonec doplatilo bezmála totální zkázou i jeho sídlo a své si užili též obyvatelé města pod ním. Na podzim roku 1619 sem přitáhl proslulý válečník ve službách českých protestantských stavů, hrabě Petr Arnošt z Mansfeldu, a částečně odčinil svou čtyři měsíce starou porážku od císařských v bitvě u Záblatí. Dobyl a značně pobořil vimperský zámek (možná by bylo v zájmu vystižení dobové reality vhodnější hovořit spíše stále jen o jakémsi kříženci hradních a zámeckých prvků), obsazený do té doby vojskem generála Buquoye. Jáchym Novohradský z Kolovrat se tak ocitl před nutností rozsáhlých stavebních rekonstrukcí. Ty se odehrály v letech 1622 – 1624 a přinesly opět výraznou přestavbu i přístavbu. Areál dolního zámku se mimo jiné rozrostl o renesanční arkádovou lodžii, již dnes příznivci vimperské kultury dobře znají jako zámecké arkády, součástí horního zámku se pak nově stal tzv. kolovratský trakt, dnešní sídlo městského muzea. A právě k němu zamíříme své kroky, abychom po nezbytném historickém úvodu konečně učinili zadost hlavnímu tématu společné cesty. Vyšli jsme si přece opět po stopách zámeckých tajemství.

Pohledem z brány, jíž kdysi končil původní gotický hrad, na dnešní v pořadí již druhé zámecké nádvoří máme kolovratský trakt v celé jeho kráse jako na dlani. Bystrému oku pak neuniknou už odtud nápisy a znaky na fasádě pod okny mezi jednotlivými oblouky. Doporučuji však současně pozvednout zrak i výše, konkrétně až pod střešní římsu, kam zavítáme v řadě následujících snímků. Dříve si však připomeneme, že památkou na téměř třicetiletou éru vlastnictví Vimperka pány z Kolovrat …

… je i tato jejich erbovní orlice na špici věže zámeckých arkád. A můžeme se navrátit zpět na druhé nádvoří, …

… neboť tam, na kolovratském traktu, se s orlicí setkáme rovněž, a to v takovémto provedení – s iniciálami Jáchyma (zde po latinsku Ioachima) Novohradského z Kolovrat nad hlavou …

… a v římských číslicích vyvedeným letopočtem 1624 po stranách. A teď už, obrazně řečeno, pozdvihněme oči pod dříve vzpomenutou střešní římsu, neboť tam nám doboví štukatéři připravili zajímavou podívanou a současně nejednu záhadu. Zásluhou fototechniky ovšem samozřejmě nemusíme stát na nádvoří s pozvolna trnoucím krkem od neustále zakloněné hlavy a navíc k oku přiloženým dalekohledem, neboť ze země bychom na všechny podrobnosti a detaily nedohlédli. Celý pás pod římsou je totiž pln symbolů upomínajících na dobové, především válečné události.

Hned první reliéf zleva nám slušně zamotá hlavu otázkou, oč tu vlastně běží. Podle všeho o jakousi pokrývku hlavy, která v sobě však s patřičnou dávkou fantazie nese možná již starověké prvky. Jde v umělcových představách o válečnou přilbu? Ale stejně dobře by mohla být jen pouhou maskou nebo kápí … nu, pojďme zatím dále …

Koho představuje či co symbolizuje mezi všemi jinak pouze věcmi tato jediná lidská hlava, ke všemu jakoby ležící na jakési roušce? Byla snad uťata a je tady v kontextu všeho dalšího obecným symbolem lidského utrpení? Možná jde o některého z křesťanských mučedníků? Zkrátka další záhada, okořeněná ke všemu smutným nepřehlédnutelným faktem, že tu koná své zhoubné dílo nemilosrdný a hlavně neúnavný zub času …

Přináší rozuzlení dosavadních záhad třetí plastika – pokrývka hlavy, velmi podobná té první, otočena k ní čelem a doplněna tentokrát již i zbraní, jež svým charakterem, zejména zakřiveným ostřím připomíná cosi mezi šavlí a tesákem? Vezmeme-li v úvahu, že první tři vyobrazení znatelně vybočují z další již jednotně ucelené řady, nabízí se např. hypotéza symboliky střetu pohanského světa s křesťanským či barbarského s kulturním, fungující tu potažmo coby obecná alegorie odvěké konfrontace základních kategorií dobra a zla. Obě záhadné a rozhodně svým vzhledem bezmála exoticky působící masky (neznajíce přesnějšího vysvětlení, nazývejme je tak – ostatně kdož ví, zda nebylo autorovým záměrem zdůraznit i známou skutečnost, že zlo často neukazuje svou pravou tvář) možná nehledí jedna na druhou, nýbrž jsou zaměřeny právě na člověka mezi nimi … další pokračování všeho, nač se nám nedostává odpovědi, ponechávám na čtenářově fantazii, vědom si možnosti, že se ve svých vývodech i fatálně mýlím.

Po záhadném počátku už přichází řada plastik upomínajících na žhavou současnost doby svého vzniku. Představují se nám totiž vesměs detaily výzbroje bojovníků z třicetileté války … zde např. kyrys.

Kompletní obrnění pravé paže se štukatérům do vyhrazeného pole vešlo pouze naležato a ke všemu i ono mírně vybočuje z řady, neboť se zdá být starším nežli další vyobrazená zbroj. Jen zásluhou přiblížení optikou fotoaparátu si pak můžeme povšimnout zajímavého detailu, který by nám pohledem z nádvoří bez dalekohledu unikl: ramenní část je ozdobena rožmberskou růží – pan Novohradský z Kolovrat tu tedy dal vzpomenout na předchozí majitele panství.

A tady už máme věrně vypodobněnu slavnou pappenheimku – přilbu těžkého jezdectva, která dostala své jméno podle německého generála Gottfrieda Heinricha Pappenheima, velícího katolickým jízdním jednotkám mimo jiné i v tragické bitvě na Bílé hoře.

Jiným typem přilby za třicetileté války byl tzv. sturmhaub, jehož používali především pěší lancknechti, ale nepohrdlo jím ani jezdectvo. Pro její charakteristický štítek, chránící bojovníkův zrak před slunečním oslněním, se této přilbě dostalo též přezdívky kačer.

Není mým záměrem uvádět zde kompletně veškerou vyobrazenou výzbroj, která se místy i v některých typech opakuje. Jak je však vidět, opomenuta nebyla ani válečná obuv – jezdecká bota s ostruhou.

Jízdnímu vojsku bezpochyb náležely i tyto bambitky v pouzdrech.

Celkem dvakrát se setkáme s motivem zkřížených mečů.

Předposlední pole celého pásu pak přináší další záhadu, k jejíž hloubce navíc přispívá ještě výraznější působení již vzpomenutého zubu času, jenž vrchní část plastiky nenávratně poškodil. Není vyloučeno, že bychom byli mnohem blíže identifikaci záhadných předmětů, kdybychom věděli, co se kdysi nacházelo na místě, které dnes už jen obdélníkovými obrysy naznačuje, že se tu cosi odtrhlo a spadlo. Opět musí přijít ke slovu nejedno „možná“ … jde o nějaké drobné součástky válečné výzbroje, o nářadí nebo jakési řemeslnické či cechovní symboly? Jaký význam skrývá dobře čitelná dvojka na prostředním předmětu, možná náhodou, možná záměrně namířeném směrem k staršímu zámeckému křídlu, postavenému na původních gotických hradbách?

Celkový pohled na dílo zkázy, jakou způsobuje na jinak krásné renesanční fasádě všudypřítomná vlhkost v součinnosti s mrazem, je skutečně nanejvýš skličující a podněcuje k mnoha smutným otázkám. Zkusme se od nich odpoutat pohledem na vrchní krajní okno kolovratského traktu před zámeckou kaplí sv. Josefa, které tvoří, jak nám ukáže i příští snímek, spolu s podobným oknem na protějším konci budovy výjimečnou dvojici v celé řadě.

Zbývající čtyři okna uprostřed totiž jsou, jak je jistě dobře vidět, jen v rámci souměrnosti a pravidelnosti naznačena, ve skutečnosti neexistují. Osmdesátá léta minulého století, v nichž probíhala poslední úspěšná rekonstrukce zámeckých fasád, tu přinesla velmi zajímavý objev.

Odkrytím mnoha vrstev letitých nánosů vnějších barev, jichž se za staletí této zámecké budově dostalo, vyšlo najevo, že ona čtyři neexistující okna byla původně dotvořena stylem iluzorní malby. Hned druhé okno zleva je toho důkazem – vidíme tu na zdi namalovaný okenní rám i tímtéž způsobem detailně propracované dobově stylové zasklení drobnými šestiúhelníkovými tabulkami. Celá malba však byla s velkou pravděpodobností už při svém znovuobjevení poškozena a následně se pak na ní podepsalo i čtvrtstoleté působení povětrnostních vlivů. Přesto můžeme z okna ještě dnes dobře vyčíst malířovu snahu o co nejdokonalejší iluzi odlesku oblak plujících idylicky modrou oblohou. V dobách, kdy barvy byly ještě živé, musel být jistě výsledný efekt naprosto dokonalý. Pohlédněme však na další okno …

… a tady k svému úžasu zjistíme, že se jím na nás navíc kdosi dívá. O existenci této záhadné postavy, jakož ostatně i samotné domalbě oken bychom však nejspíš museli předem vědět, aby nás běžným letmým pohledem z nádvoří napadlo něco takového tu hledat. Hravě si to můžeme ověřit návratem k zimnímu záběru od svatojosefské kaple – všechna čtyři okna budí spíše dojem, že z nich novodobí fasádníci po skončení svých prací zapomněli odstranit ochranné zakrytí, nebo je prostě neumyli. Teď ovšem stojíme před dalším z fantastických tajemství našeho zámku: kdo to po staletí shlíží z nejvyšších oken kolovratského traktu na druhé nádvoří?

V jednadvacátém století nejsme odsouzeni k pouhým pasivním povzdechům nad tím, že barvy dávno vybledly – máme možnost oživit je v libovolné míře prostřednictvím počítače, …

… ba pokusit se toutéž cestou odstranit ze záhadné tváře stopy drobných rámečků zasklení, odbarvením a zesvětlením se oprostit od všech momentálně rušivých prvků okolí a podobiznu pak barevně co možná autenticky vyladit. Další pokusy už by byly jen nepatřičně pozměňujícím zásahem do práce dávného malíře, kterou takto pohřbil čas. I popsaná úprava však bohatě postačuje k tomu, abychom nakonec mohli vyslovit domněnku, že se tu s velkou pravděpodobností jedná o bytost ženského pohlaví, třebaže její pravou tvář už nikdy detailně nespatříme.

Podobné překvapení přináší rovněž další z oken …

… a my si podobným postupem tentokrát potvrzujeme, co se dalo očekávat, …

… že totiž druhou postavou bude muž.

Poslední ze čtveřice falešných oken je opět prázdné … Kdo je tedy ona záhadná dvojice, po téměř čtyři sta let už nehybně sledující proměny vimperského zámku? Jako nejlogičtější se určitě jeví úvaha, že by mohlo jednoduše jít o samotného pana Jáchyma Novohradského z Kolovrat a jeho manželku Katharinu Rebmann von Rottenweil. Spolehlivé prameny, které by to s jistotou dokládaly, však zatím nejsou k dispozici, takže závěrem naší dnešní procházky nezbývá než konstatovat, že jsme opět jen nahlédli do dalšího ze zámeckých tajemství, které, podobně jako ta letní, i nadále čeká na své rozluštění.