30.listopadu:
Rozloučení listopadu bylo od samého rána skutečně impozantní …
29.listopadu:
Ani dnešek zatím kromě slunečného počasí a lehce namrzlých střech ničím nepřipomíná loňské adventní bílo … Není ostatně divu – nahoře ukazoval už ráno teploměr rovných deset nad nulou, kdežto v nížinách i pět opačným směrem. Stále více mizející inverze už, jak je vidět mírně nalevo od svítícího Mářského vrchu, dovolila, aby se na jejím okraji svými světly v dáli přihlásily i do té doby utopené Strakonice.
Také svatovojtěšský kostelík už má oproti minulému týdnu výrazně větší rozhled na sever … 🙂
28.listopadu:
Není advent jako advent … Tomu, kdo by si jej třeba představoval více nabílo, mohu nabídnout malou vzpomínku na ten loňský, …
… neboť přesně takhle vypadal Vimperk v tento čas zrovna před rokem.
Letošní poslední listopadové pondělí se oproti tomu probudilo do stále ještě pozdně podzimních barev, …
… které ovšem vbrzku naprosto stejným způsobem prozářilo sluníčko. Tady si sice teprve posvítilo do lehce zamlžených boubínských lesů, ale hned je tu příležitost pocvičit si pozorné oko vyhledáním rozhledny, o níž tu byla v souvislosti s Homolkou, odkud se právě díváme, řeč již minulý týden – konkrétně 22. listopadu … 🙂
27.listopadu:
Silný noční vítr nejen dokonale zamíchal oblačností, ale též přinesl další oteplení, takže včerejší úvaha o případně pocukrovaném vrcholku Boubína, jak dokládá i dnešní ranní pohled od Nahořan, vzala zasvé …
První adventní neděli bychom si z teplotního hlediska klidně mohli splést s předjařím, ba přímo počínajícím jarem … Nicméně nezapomínejme, že je stále ještě podzim, takže očekávání sněhu, i když by nás na Šumavě touto dobou dozajista po mnoha letitých zkušenostech nepřekvapil, je vlastně svým způsobem předčasné …
V noci je každá kočka černá – praví známé rčení, které ostatně začíná platit hned v okamžiku setmění. Pro správné vychutnání prvního adventního večera tedy jistě není důležité, jaké počasí panuje venku, nýbrž je rozhodující, jaká nálada se rozlévá v našich duších … 🙂
26.listopadu:
Ještě krátce po půlnoci bylo možno zásluhou již mizející mlhy, jež se od předchozího odpoledne stále převalovala vimperským dolíkem, zahlédnout z kopců takhle hru světel i Velký vůz nad městem, …
… které se pak opět probudilo do slunečného rána, třebaže s poněkud rozpačitým startem a zřetelnou změnou počasí na obzoru.
Ta se nejvýrazněji projevila (jak také jinak) odpoledne na Boubíně, kde se právě díváme z nižšího patra rozhledny alpským směrem, …
… ovšem zcela bez Alp, které jsou ponořeny pod ženoucí se frontou.
Totéž pohledem ze samého vrcholu věže, …
… odkud je dobře pozorovatelný jihozápadní směr nasouvající se oblačnosti, …
… která se však vimperské straně zázračně vyhnula. Pro úplnost dodejme, že tu drobně poletovaly sněhové vločky, zatím valnou měrou po dopadu tající. Nebylo by ale ničím divným, kdyby se vrchol Boubína zítra probudil obílen vedle námrazy i souvislým popraškem.
Dnešek se každopádně loučí ve zcela jiném světelném duchu, nežli v jakém započal, …
… po tradiční podvečerní slavnosti na náměstí je vše připraveno k uvítání zítřejší první adventní neděle.
25.listopadu:
I nadále se potvrzuje, že dlouhé listopadové inverzní období je podle všeho ve finále, i když dále ve vnitrozemí si, jak se zdá, stále ještě užijí mlhy dosyta.
Spatřit údolí pod Hochsteinem (a samozřejmě též vyšším Dachsteinem) po dlouhé době zase téměř dočista vymetené je poslední dobou skutečným unikátem.
Ani tentokrát neponechal Boubín mou návštěvu bez pozoruhodné prémie: na této straně, tj. za Bobíkem a Knížecím stolcem, se mi ještě atmosférické zrcadlení v takovém rozsahu zachytit nepodařilo. Zcela vlevo se na samém obzoru nachází nejvýchodnější alpská dvoutisícovka Klosterwappen (2076 m) – v pohoří Schneeberg cca 70 km od Vídně. Pozorné oko tu dnešního rána mohlo již před východem slunce zachytit cíp zrcadlení a od něj až k dalšímu hřebenu – Schwarzauer Gippel (1605 m) – pokračující rozhraní atmosférických pásů různých teplot, jejichž zásluhou právě fata morgana v dané výši vzniká. V lesním průseku nalevo od Knížecího stolce je pak celý jev ještě zřetelnější.
Šumava a vyšší partie se již mohou těšit z pěkného počasí, takže i Vimperk snad zažije až do blízkého frontálního přechodu …
… nějaký ten vydařený slunečný den.
Nebyl by to však svatý Petr, aby si navzdory všemu výše předpokládanému nepřisadil odpoledne malým žertíkem …
… v podobě slušné porce nové mlhy …
24.listopadu:
Jako mávnutím kouzelného proutku se hustá mlha včerejší noci zvedla a okolo půlnoci už se nad Vimperkem zase klenulo hvězdné nebe. Podle meteorologů je inverzní období konečně na ústupu, což dnešního rána potvrdil i rozhled z Boubína, ukazující ještě výraznější změny nežli v úterý. Východním směrem pak čekala opět jedna z lahůdek – za Bobíkem se náhle objevil prazvláštní cár prozářené mlhy, ačkoli do východu slunce zbývala ještě nejméně půlhodina …
Zvětšení a přesunutí onoho neobvyklého mlžného útvaru přes špičku Bobíku bylo otázkou několika minut … jako by se tu přes vrchol plazil jakýsi záhadný, okolí pozorující tvor, připlouvající snad ze dna zbytku inverzního moře v dáli …
Ponecháme-li stranou fantazii a nasloucháme strohé vědě, můžeme od přítomného meteorologa Romana Szpuka vyslechnout odborný název oné půvabné chvilkové Bobíkovy ozdoby – „lacunosus“, tedy speciální a poměrně vzácný druh mraku s otvory uvnitř. Pro úplnost snad ještě dodejme, že zatímco startovní teplota ve Vimperku představovala minus pět stupňů, na nejvyšším místě české Šumavy se teploměr tímtéž číslem přehoupl nad nulu … 🙂
O tom, že už se snad inverze opravdu loučí, svědčí dočista vymetená volarská kotlina, zřetelný pokles mlžné hladiny v alpské oblasti, …
… jakož i v opačném směru na obzoru pás po dlouhé době opět viditelných Brd. Uvidíme tedy, čím nás překvapí nadcházející adventní období, …
… na něž už je Vimperk čerstvě připraven – velký vánoční strom na náměstí byl právě vybaven osvětlením k sobotní podvečerní slavnosti.
23.listopadu:
Dnešní vlezlá ranní mlha patřila bezesporu k nejprotivnějším ze všech, které Vimperk poslední dobou zažil, protože v součinnosti s mrazem uchystala řadu nepříjemných překvapení řidičům i chodcům. Mnozí by s velkou pravděpodobností raději uvítali místo nebezpečné ledovky na silnicích i chodnících sníh a jen málokdo by asi uvěřil, že stačí doslova nepatrně povyběhnout výš, aby se člověk navzdory vší situaci mohl pozdravit se sluncem a jeho zásluhou vnímat mlhu zcela jinak …
22.listopadu:
Zkušenosti zvolna končícího měsíce by skoro sváděly k hypotéze, že úterky jsou téměř pravidelně vyhrazeny ústupu inverze. Meteorologové i klimatologové by se samozřejmě takovému zobecňování zcela zákonitě vysmáli – ale je každopádně pravdou, že ještě předevčírem bylo možno vrchol Kleti přirovnat k plující ponorce, kdežto dnes už zmíněný kopec vítal ranní slunce v celé své kráse … 🙂
Také rakouské Alpy, ačkoli zrovna jejich směrem se inverzní moře stále drží, jsou prokresleny zjevně o něco podrobněji, než tomu bylo doposud, což nelze připsat k dobru jen slunečním paprskům.
Zkušený Vimperák ví, že nejdůkladněji si prohlédne Boubín z Homolky. Dobrým dalekohledem pak musí zákonitě spatřit i vršek rozhledny, z níž je naopak nejen Homolka, ale zde např. i vesnička Výškovice k vidění jako na dlani.
„Svatý Vojtěch na kopečku, Svatá Máří v dolině, … “ zpívá se v známé lidové písničce, jejíž autorství bývalo původně připisováno dokonce Janu Nerudovi, a právě pohledem z Boubína si skutečně můžeme výškový rozdíl obou zmíněných obcí lehce ověřit. Nad kostelíkem sv. Vojtěcha se dnes ovšem, třebaže tento se skutečně nachází na kopečku, momentálně neklene obloha, nýbrž opět slušná porce inverzní oblačnosti směřující do vnitrozemí – tedy mimo jiné i tam, kam nás dále vede vzpomenutá písnička : “ … počkej na mne, má panenko, až já půjdu z Volyně.“ … 🙂
21.listopadu:
I když jsme zaznamenali celkově zřetelné oteplení, přece jen se v časných ranních hodinách dokázal ve vyšších polohách udržet i mrazík a svými kouzly nám připomenout, že jeho čas teprve v plné síle přijde …
20.listopadu:
Jakmile inverze poklesne, má vimperské noční osvětlení značně usnadněnu práci prozradit, ve kterých místech se tam dole město nalézá … dnešního rána se navíc přihlásily i z mlhy vysvobozené stožáry mobilních operátorů, jakož i zcela vpravo Mářský vrch.
Touha spatřit na vlastní oči boubínské zázraky tentokrát přilákala na rozhlednu nebývalé množství návštěvníků, takže situace chvílemi připomínala generálku na tradiční silvestrovské jízdy …
Hlavním lákadlem byl celkem pochopitelně východ slunce, ale starý lišák Boubín zase jednou všechny převezl, …
… neboť ten pravý „bonbónek“ uchystal jinde. Obloha nad krásně zřetelnými Alpami věstí nemalé změny a s nimi spojenou velkolepou podívanou … 🙂
Také nad Vimperkem se pozvolna cosi chystá …
Sluníčko začíná razantně proměňovat barvy na obloze, …
… která postupně stále více zlátne.
Stožáry známé větrné elektrárny tentokrát stojí až na čestnou výjimku po kolena v inverzní oblačnosti, …
… nad niž už se od západu nasouvá další, tentokrát vrchní pás. Jako právě se vynořivší ponorka působí na obzoru špička Kleti se svým charakteristickým stožárem … 🙂
Zdá se, že ostrůvky šumavských i dalších vrcholů přitahují mračna dolů jako nebeský závěs, …
… za nějž se úspěšně ukrylo sluníčko. Lze dodat jediné – změna počasí nás nemine a nebylo by nic divného, kdyby si v průběhu příštího týdne Boubín zopakoval, a to možná i ve větším rozměru, situaci ze 7. – 9. října …
19.listopadu:
Už v totálně opět zamlženém Vimperku se dalo čekat, že kdesi výš se přece jen zase objeví na obloze hvězdy – stalo se až na Kubovce, odkud po celou cestu k boubínským schodům zářil též stále více ubývající měsíc. Tolikrát už právě tohle schodiště vedlo do světa zázraků … a přece mne Boubín zase dostal čímsi naprosto nečekaným …
Bylo předem jasné, že inverzní oceán opět zaznamenal výrazný příliv, ale že se nad ním odehraje tahle ohnivá bitva, by s velkou pravděpodobností hádal málokdo …
Slunce stále ještě není venku …
Těžko říci, k čemu tuhle nebeskou fantazii přirovnat … snad k výbuchu podmořské sopky …
Teprve teď nastává okamžik východu původce vší té krásy …
I proslulý temelínský oblak snad ustrnul v úžasu …
Ani stokrát a pokaždé jinak viděné Alpy dnes nejsou hlavním magnetem, …
… jen člověka napadne, jak to vše musí být asi vidět z Velkého Javoru …
Právě takovéto situace odhalí obecnou nedokonalost digitálních fotoaparátů, které se oproti klasickému filmu mnohem hůře vypořádávají s dynamickým rozsahem viděné scény … na druhé straně by ovšem bylo značně riskantní pohlížet takhle slunci tváří v tvář pouhým okem …
Rozloučení s boubínskou rozhlednou …
… dnes bylo opravdu těžké.
Sestup pak už nad Kubovkou znamenal návrat do inverzní reality – dodejme však, že nikoli bez osobitého kouzla …
I nejvýše položená železniční stanice v Čechách se tvářila zcela jinak nežli časného rána …
18.listopadu:
Zásluhou mírného oteplení se včerejší bílá krása již nezopakovala – námraza se udržela jen při zemi … takhle se do ní ještě za ranní tmy podepsal rozsypanými zářivými perličkami na boubínské cestě měsíc …
Na věži šest stupňů nad nulou a mrazivý vítr – chtělo by se říci, že vlastně nic nového … jenže tentokrát oproti předchozím dnům vytrvale fičelo od západu a s inverzní oblačností se začaly chvílemi dít pravé divy …
Cáry roztrhaných mračen vířily v démonickém tanci kolem šumavských vrcholů, …
… na severní straně pak v jednom vzácném okamžiku dokonce vznikl dojem, jako by se z hlubin inverzního oceánu …
… chystala vynořit nějaká bájná podmořská nestvůra …
Vzdušné vlnobití dosahovalo stále větších výšek – snad coby pozdrav zrovna vycházejícímu slunci, …
… které dnes našlo v inverzní přehradě na obzoru skulinku ještě dříve, nežli se přehouplo přes samotný vrchol.
Zajímavé oblačné úkazy probíhaly i na straně, odkud vše přicházelo … pokračuje snad Šumava na západním obzoru pásem neznámých, dalekých, přízračně dýmajících sopek … ?
Sluneční zásah jako vždy vnesl do všeho nezastupitelné kouzlo …
Kdo si sem dnes vyšel za Alpami, se sice pohledu na ně nedočkal, ale i tak určitě nemusel litovat …
17.listopadu:
Ještě časně zrána se zdálo, že dnešek bude jen další jednotvárnou kopií včerejška … ale hustá mlha se tentokrát zvedla jako divadelní opona, aby odkryla fantastické jeviště, na němž si podával ruce mrazík se sluncem. Člověk by v první chvíli řekl, že někde nedaleko se určitě musí popásat i kůň svatého Martina … 🙂
V tradičním dilematu, zda se na to vše podívat shora či zdola, se opět vyplatila druhá volba …
Šumavské Hoštice pohledem od Škarezu, …
… kde se mimo jiné nabízela i takováto ranní mrazivá geometrie …
Všude, kam ještě sluníčko nedosáhlo plnou silou svých paprsků, zazníval tenhle dialog dvou ročních období …
Bobík od Lštění, čili Sv. Vojtěcha …
I tahle stinná paseka ještě za chvilku roztaje, ale přece jen už je doslova ve vzduchu čas, kdy bílá barva nabyde nad podzimními vrchu …
16.listopadu:
Středeční ráno nám ukázalo, že pěkné počasí, které by se bylo po včerejšku dalo očekávat, nebude žádnou samozřejmostí …
Ani vysoko nad městem nemělo statečně bojující sluníčko lehkou práci …
… a kolem poledního už bylo možno jen konstatovat, že hustá inverzní mlha se po krátkém projasnění opět ujímá vlády.
15.listopadu:
I nadále trvá teplotní model posledních dnů, kdy člověk z pěti i vícestupňového vimperského mrazíku stoupá do zřetelně vyšších teplot – dnes konkrétně na věži finálních osmi stupňů nad nulou. Neodmyslitelným společníkem je tu ovšem opět silný ledový vítr, který údaje teploměru výrazně pocitově zpochybňuje … na druhé straně ale krásně čaruje na západní obloze s mraky, věštícími brzký východ slunce.
Vše výše popsané je logickým důsledkem ústupu nedávných silných inverzí, z nichž už se krom samotné Šumavy osvobodilo i její vnitrozemské předhůří … první stopy nalezneme téměř až u hranic na obzoru, opticky blíže k Alpám, od nichž nás ovšem dělí stovky kilometrů.
Zajímavější pohledy se však dnes naskytnou opačným směrem … takhle např. již vykukují z daleké inverzní oblačnosti špičky temelínských věží se svým nezbytným parním doprovodem, …
… zatímco v popředí se nezapře vzpomenutý mrazík, který dokonale nabílil louky a pole v nižších polohách.
Ještě jeden známý pohled směrem k hranicím …
… a honem zpátky, konkrétně do sluníčkem stále více zlaceného Vimperka, Výškovic, Vacova, …
… Nahořan , Svaté Máří včetně nedalekého Mářského vrchu …
… a konečně i Šumavských Hoštic, Včelné nebo Škarezu. Tam všude sice ještě lehce tahá mrazík za uši, ale protivná inverze už je daleko za horami, takže si dnes a snad i v příštích dnech můžeme zase užívat krásného počasí … 🙂
14.listopadu:
Co jiného může člověka při pohledu na tyhle dodnes krásné pamětnice dávné vimperské minulosti napadnout, nežli tolikrát již vyslovený známý povzdech: „Kdyby tak ty zdi uměly promluvit … “ ? Pomyšlení na to, co všechno za více než pět set let, po něž tu stojí, ze svých skalnatých výšin viděly a zažily, kolika navždy pro nás už utajenými příběhy jsou možná opředeny, je skutečně fascinující …
13.listopadu:
Zatímco ve Vimperku se i v okamžicích nejintenzivnějšího poledního sluníčka, které provázelo celou druhou listopadovou neděli, dokázala udržet na odvrácených svazích jinovatka, nahoře ukazoval teploměr ještě krátce před západem slunce devět stupňů nad nulou.
Je však zapotřebí dodat, že zdánlivou teplotní idylku opět výrazně kořenil silný ledový vítr, …
… takže sotva se slunce rozloučilo a zvolna se přiblížil čas, který naši předkové trávívali mimo jiné třeba držením „černé hodinky“ u rozehřátých kamen, kde se tak báječně naslouchá nejrozmanitějším příběhům (škoda, že dnešní mladá generace snad už ani netuší, o jaké nenahraditelné kouzlo se neznalostí této tradice připravuje), …
… nadešel okamžik pospíšit též mrazivým večerem k domácímu krbu.
Málokterá podívaná se vyrovná neopakovatelné hře živých plamenů, a to pak obzvláště, jsou-li nám do té míry nakloněni bujně skotačící ohniví skřítkové, že nás nechají třeba na zlomek vteřiny přihlížet svému rozpustilému rozhovoru … 🙂
12.listopadu:
Takhle jsme náš zámek po ránu už dlouho neviděli …
11.listopadu:
Dnešní noc měla všechny předpoklady být výjimečnou (pro toho, kdo ji takovou chtěl vidět) – datum složené ze tří jedenáctek se potká jednou za sto let, k tomu zrovna úplněk a lákavý příslib jeho kouzel na vrchní straně inverze, případně alpských štítech … Jenže člověk míní, … inverze se už včerejšího večera začala výrazně zvedat, přišlo severovýchodní proudění, noční obloha sice úplněk zprvu nezapřela, ale taktéž nakonec spolehlivě ukryla. Nepříznivý vývoj původně očekávané situace ovšem není důvodem vzdát plánovanou cestu … a Boubín své věrné odměňuje. Když už se úplněk neukázal na věži, vynořil se v celé kráse o něco níž mezi stromy – skoro by se chtělo říci, že jej náš šumavský velikán ukrýval pod svou mlžnou čepicí … 🙂
Ani z věže však nebyl noční pohled, třebaže do samé mlhy, marným …
Být nahoře sevřen mrznoucí mlhou a ledovým vichrem nepatří zrovna k optimistickým vyhlídkám, ale … vydržet – to je, oč tu běží. Pak se i tam, kde by nebylo očekáváno, …
… objeví slunce …
… a aspoň na malý okamžik ukáže svou sílu.
Svatý Martin také nebyl očekáván v plné síle, ale i on se tady nahoře, pomineme-li slušný mráz, aspoň symbolicky bíle připomněl, …
… díky čemuž nakonec vlezlá zima porazila sebe samu vlastní krásou …
… a člověku se odtud ani nechtělo.
A tady už je zcela jasné, kde podle všeho končí vítězné území svatomartinského sluníčka … možná jen zatím (?) …
10.listopadu:
Být dnešního rána o trochu větší zima, už by se zdálo, že zítřejší sv. Martin přece jen pomalu probouzí svého bílého koně …
Vezememe-li však v úvahu, že ve vyšších polohách se i navzdory okolní teplotě stále činí přízemní mrazíky, nějaké to překvapení pro optimistické meteorology možná přece jen není vyloučeno – ostatně nejspolehlivěji se k tomu jako vždy vyjádří Boubín … 🙂
9.listopadu:
I když se hustá noční mlha na chvilku zvedne (často jen proto, aby se za okamžik vrátila v ještě hustším provedení), stále ponechává na obloze dostatečné promítací plátno známým vimperským světlům …
8.listopadu:
Těžko popsat vzrušující napětí, jaké se člověka zmocňuje pokaždé, když si cestou vzhůru klade otázku, co asi dnes starý kouzelník Boubín vytáhne ze svého bezedného klobouku … 🙂
Nejúžasnější je především vědomí toho, …
… že nic z momentálně viděného se už vícekrát v této podobě nezopakuje, …
… neboť vše je tu dílem naprosté jedinečnosti. Však už staří Řekové nadarmo neříkali, že nevstoupíme dvakrát do téže řeky, …
… k čemuž dodávám, že ani na tentýž Boubín … 🙂
7.listopadu:
Dnešní ranní mlhu bylo možno bez přehánění charakterizovat v souladu s lidovými rčeními jako tu, která se dá krájet, či v ní není vidět na krok. Tím překvapivější byla skutečnost, že se v průběhu dopoledne náhle zvedla a uvolnila prostor blankytné obloze, jaké jsme bezmála již odvykli … Svého vysvobození se tak dočkal např. i slavný královský hrad Kašperk.
6.listopadu:
První listopadová neděle navázala na výrazné sobotní oteplení. Za takových okolností se vždy dají očekávat zajímavé výjevy na obloze, …
… za nimiž je ovšem momentálně nutno vyběhnout nad inverzní hladinu, nejlépe pak k zastižení okamžiků před východem slunce, které se dnes přihlásilo napřed krásnými krepuskulárními paprsky.
Původním záměrem sice bylo především důkladně si prohlédnout z Boubína včera navštívená „Prsa Matky Boží“, tedy oba Ostré, ale po dlouhou dobu upoutávala oko přesně opačná strana, čemuž se jistě nelze divit …
Ostatně pohled původně zamýšleným směrem se stal nejzajímavějším teprve po východu slunce, které jen potvrdilo, že, viděno z Velkého Ostrého (1293 m), vychází touto dobou přesně nad Boubínem. V daném okamžiku už stihlo pozlatit na obzoru zleva Jezerní horu (1343 m) i zprava Panciř (1214 m), jen oba Ostré uprostřed zatím stále zůstávají ve stínu boubínské špičky, dosahující do fantastických dálek.
Slunce se dočkal též Velký Javor (1456 m), jakož i Poledník (1315 m), jehož rozhledna září v ranních paprscích těsně vlevo od nejvyšší šumavské hory.
Ve velmi krátké době ovšem výrazně přibylo vrchní oblačnosti, …
… která začala vytvářet velmi zajímavá seskupení, ba přímo obrazce nad Dachsteinem a jeho alpskými sourozenci.
Jistě netřeba dodávat, že hlavní zásluhu na všem měl opět silný vítr, …
… který mimo jiné nasunul též silnější pás inverze do vnitrozemského údolí pod oběma Ostrými …
… a jednu chvíli působil dojmem, jako by se snažil vysvobodit zpod oblačného moře Vimperk.
Vytrvalé jihovýchodní proudění se ovšem postaralo o to, …
… aby dnes sluníčko nedostalo šanci nahlédnout do nižších poloh. Cestou ze Solné Lhoty do Sklář …
… a dále již kousek nad Vimperkem se to dokonale potvrdilo …
5.listopadu:
Dnešní výpravu na jednu ze šumavských hraničních hor – Velký Ostrý – by bylo možno nazvat též výletem po stopách opery. V 17.století, tj. v dobách, kdy zdejší kraj náležel k tzv. královskému hvozdu, prý žil ve Vlčí strži mezi Malým a Velkým Ostrým myslivec, který uměl přímo zázračně střílet. Svým ojedinělým střeleckým uměním ovšem vzbouzel podezření, že je ve spolku s ďáblem, pročež byl vězněn a vyslýchán v Domažlicích. O dvě století později se údajně stal jedním z inspiračních zdrojů (dalším byla např. stará šumavská pověst o divokém nočním pekelném honu), na jejichž základě zkomponoval slavný německý skladatel Carl Maria von Weber svou romantickou operu Čarostřelec …
V kteroukoli denní dobu upoutá náš pohled ze skalnatého vrcholu především nejvyšší hora Šumavy – Velký Javor (1456 m). Nalevo od něho pak lze za příznivých okolností spatřit pás alpských velikánů …
Jak již bylo řečeno, Velký Ostrý (1293 m) má nižšího bratra – Malý Ostrý (1266 m), takto viditelný přes zmíněnou Vlčí strž.
Skalnaté vrcholy obou horských bratří, společně pro svou vzájemnou polohu i tvar nazývaných „Prsa Matky Boží“, zdobí velké dřevěné kříže – zde na Velkém Ostrém …
… a zde na Malém.
Prochází tudy též státní hranice s Německem … pohled na obzor prozrazuje, že vleklá inverze v nejen českém vnitrozemí stále trvá.
Pravověrný Šumavák ovšem nesmí zapomenout především na Boubín (1362 m) . Jeho silueta odtud dominuje východnímu obzoru, a to v poněkud nezvykle špičaté podobě.
Třebaže se dnes na obloze odehrávají nejrozmanitější proměny, Alpy si vedle majestátního Velkého Javoru stále zachovávají slušnou viditelnost …
Od samého rozbřesku je tu až nezvyklé teplo …
Zpáteční cesta míří do Vlčí strže …
Nejrozmanitějších hlubokých skalnatých roklí a strží jsou tu ovšem spousty, takže je docela těžké rozhodnout, která z nich by byla příhodnější kulisou pro strašidelný noční výjev ze vzpomenuté opery pana Webera … 🙂
4.listopadu:
Už před východem slunce nenechávala vedle teploměru, který ukazoval deset stupňů nad nulou, ani obloha nikoho na pochybách o tom, že předpovídané oteplení se v příštích dnech skutečně dostaví …
Vrcholky rakouských Alp se ukázaly krásně ostře, po nedávných atmosférických jevech už na celém obzoru nebylo ani stopy, …
… zato vítr předváděl netradiční kousky – zprvu se zdál být západním, ovšem ve skutečnosti se doslova točil proti směru hodinových ručiček kolem boubínského vrcholu, takže z každé strany věže hnal roztrhané cáry inverzní mlhy opačným směrem.
Rakouská větrná elektrárna, kterou právě na obzoru krásně vytáhlo zpoza mraků sluníčko, si dnes jistě nemůže stěžovat na nedostatek energie k pohánění svých vrtulí …
Ve vnitrozemském směru se sotva vyloupla špička Libína a za ní vpravo ještě nesměleji Kleť …
Přidržíme-li se lidové tradice, která učinila svatého Petra nebeským správcem počasí, pak můžeme konstatovat, že nám tu onen ctihodný světec přímo v názorném řezu předvádí, jakou vrstvou husté oblačnosti se sluníčko musí v posledních dnech probíjet k potopenému Vimperku a jak nepostradatelným spojencem je mu vydatný vítr …
3.listopadu:
Svátek patrona myslivců nás kromě již tradiční mlhy přivítal navíc i mrazíkem …
Za sluníčkem bylo opět nutno vyrazit do kopců, …
… odkud se dalo sledovat, jak se náš dolík vypořádá se svatohubertskou inverzní nadílkou, sahající momentálně až k úpatí Mářského vrchu.
Stoupající sluníčko jako vždy na chvilku pomohlo, …
… ale s vimperskými komíny, které jsou mlze vydatnými pomocníky odspodu, si asi neporadí.
Vyšperkuje tedy svými paprsky aspoň tuhle krasavici uprostřed zvolna tající louky … 🙂
2.listopadu:
Inverze, které pro mnohé nepředstavují zrovna příjemné prostředí, nás podle předpovědí budou provázet ještě nejedním z příštích dnů … Ale když se po ránu přou se sluníčkem o to, kdo bude pánem vimperského nebe, přece jen stojí za to být při tom …
Člověka tváří v tvář Boubínu chvílemi ani nemrzí, že zrovna nestojí tam nahoře, odkud pozorovat vše, co se tu odehrává, musí rovněž být nanejvýš zajímavé …
Sluníčko útočí plnou silou a dává o sobě vědět nejrozmanitějšími způsoby, …
… takže se zdá, že Vimperk bude za chvilku vysvobozen z mlhavé atmosféry.
Boubínu se to už prakticky podařilo, …
… i město se co nevidět zase prozáří, ale roční doba i zkušenosti uplynulých dní napovídají, že zdaleka nepůjde o definitivní vítězství. Mlha je těžký soupeř a určitě dnes není nadobro na lopatkách …
Může ostatně mít i své nesporné kouzlo, a to nejen pro národ fotografický … třeba v tomhle večerním dušičkovém dialogu dvou měst …
1.listopadu:
Listopad nás přivítal v tomtéž duchu, v jakém se rozloučil říjen – krásným počasím, za nímž ovšem bylo nutno z nefalšovaných dušičkových mlh vyrazit nejvýše, kam je to v okolí Vimperka možné. Město samo zatím sice odpočívá pod inverzní hladinou, ta je nicméně oproti předcházejícím dnům o dost níž, takže je velká naděje, že sluníčko s tím co nevidět provede zásadní změnu.
Zatím se opírá především do alpských velikánů, které mu s chutí nastavují tvář z jižní strany …
Východnějším směrem se však neočekávaně odehrává jeden ze zázraků přírody, zachycený zde již jednou, počátkem roku (viz tady … konkrétně 10. února) : část alpského panoramatu se mírně zrcadlí v teplém pásu atmosféry sama nad sebou – fata morgána sice nedosahuje tehdejší intenzity, ale opět je tady.
S přibývající intenzitou vytváří sluneční svit v inverzním oceánu fantastické ostrovy …
… a podepisuje se současně i na vařící se mraky v temelínském směru …
Z pozdějšího pohledu od Sklář je zřejmé, že Vimperk si zatím stále ještě užívá pravé dušičkové nálady … z husté inverze vykukuje pouze Mářský vrch.
Sluníčko však pracuje rychle, …
… co nevidět se určitě probije i do našeho města pod Boubínem … 🙂
