Miniatury: Dlaně

6 listopadu, 2022
17:00

Dlaně

Je další jasné ráno. Stojím na ochozu stanice, na východě se zvedá slabé zvířetníkové světlo¹ . Rosa nabobtnala tak bohatě, že je slyšet, jak skapává ze střechy do okapu. Hvězdy dále trvají jak studny klidu, zdroje ticha, bezvětří. Mohu se jich zachytit, když je mi úzko. Neptají se na minulost a budoucnost přede mnou milosrdně tají asi jako maminka, která uspává dítě. Ví o raketách mířících za nic netušícím cílem nad její hlavou, ale dítěti nic neprozradí.

V čase volna, kdy stanice pracuje na automatický režim, pospíchám na kole na Zhůří. Je to poslední večer, kdy mám možnost zastihnout tam západ slunce. Pak se změní čas a soumrak přijde o hodinu dřív. Jsi tady se mnou. Krvavé paprsky se opírají do kmenů a větví už holých buků. O jeden z nich se opíráš zády, cítíš jeho pevnost, pokládáš dlaně na jeho sivou kůru. Louka je zbrocena purpurem posledních paprsků. A pak slunce zapadá a jak mizí za hřeben mezi Roklany a Poledníkem, jako by někdo stahoval hořící knot celé krajiny. Stojíš vedle mě, popisuju ti tu nádheru polohlasně na dálku sta kilometrů. Vím, nestál bych tu, kdybych se tu s tebou neměl potkat, nevypravil bych se sem a vůbec nikam, kde je šance tě potkat a nebyla bys tam. Slunce zapadlo, nad Roklany se táhnou červánky, podlouhlé mraky jak velmi vzdálené břehy a nad nimi takřka neznatelný srpek měsíce. V mysli se mi ozývají verše dívky Rozárky: „Podzim. Přezrává slunce, teplá krev. Opadává. Roky jsem se ti vyhýbala. Nesčetněkrát si změnila jméno. A přesto! Dnes mě vyvoláváš. A dnes mě voláš: Apaté – bohyně klamu.“

***

Stojím nad jezem na Volyňce. Listy všech barev, které unáší proud, padají spolu s vodou o stupeň níž, naproti jim skáčou černá těla rybek, jako by každá z nich vyklouzla z dlaní dravého lovce štíhlých těl. Další den scházím z Kašperských Hor k Rejštejnu. Vzduch už je ostrý, ledový, ráno se na loukách usadilo jíní v podobě pavoučí. Paprsky ale stále hřejí. Rudě svítí šípky a plody hlohu, mezi nimi jsou rozházené modré kuličky trnek, jako by někdo odstříkl inkoust z pera. Modrou a rudou doplňuje bílá barva pámelníku. V rejštejnských zahradách kvetou astry, poslední růže, slunečnice, dokonce i divizna.

Jdeme spolu k soutoku Losenice a Otavy. Posloucháme souzvuk dvou proudů, které se tu mísí v jeden a odplouvají dále do údolí. Dvě dlaně, které se spojily, si navzájem předávají teplo jako nevyřčené tajemství. Není mezi nimi místa pro nikoho dalšího. Jsou to naše dlaně, které si přehazují odlesky krve. Každá dlaň, každý list zná své spolu. Vzpomínám na japonského básníka, který přirovnal podzimní javorový list ke dlani porodní báby. Která z našich dlaní je tím dítětem, co se rodí, a která to dítě nese? Možná naše dlaně přikrývají nahotu. Nebo ji objevují, tisknou se jedna ke druhé. A třeba jsou naše dlaně dvě mapy, které pátrají po společných stezkách, v horách, kde jsme dosud nepojmenovali žádné údolí, žádnou cestu, žádný vrcholek. Něžní běženci derou se vpřed územím a čekají na chvíli, kdy jim v pustině noci zasvítí jediné okno.

Je večer. Vracíme se domů, do našeho bytu. Ještě v nás doznívá barevný podzimní den, tam na soutoku, kde se potkávají listy unášené proudem Otavy a Losenice. Naléváš mi víno. Pozoruju tě, jak stojíš u kuchyňské linky, pak zapaluju svíčku, jediné mihotavé světýlko v pokoji.

***

Připomíná se mi jeden zážitek z letního pobytu v písecké nemocnici. Vracím se z výletu okolo blízkých rybníků za Purkraticemi. Na úzké asfaltce vedoucí proti toku Otavy pod Portyčskou skalou leží stébla mírnou povodní vyplavené trávy. Tam jdou proti mně dva dospělci, možná manželé, nevšiml jsem si jich podrobně, s malým klučinou, tak čtyřletým. A ten klučík se ke mně rozebíhá a objímá mi nohu. Tiskne se k ní, takže nemohu pokračovat v chůzi. Stojím v rozpacích a nevím, jak se zachovat. A malý se mě drží jako táty, jako někoho, u koho hledá bezpečí, koho má rád. Kdysi jsem poznal, že se takhle chovají děti z dětského domova, které touží nalézt své rodiče. Ale co ti dva dospělí? Jemně a tak zvláštně, jakoby nesměle vysvětlují chlapečkovi, že nemůže běhat ke každému člověku a objímat ho. A mně se omlouvají. Ale za co?

***

Trávím podzimní prázdniny na Najmance. Cestou na Hrb potkávám pravidelně tajuplný kámen trčící ze země na výšku. Nikdy jsem kolem něj neprošel bez pocitu tísně, a to tudy chodím už dvacet čtyři let. Připomíná židovský náhrobek bez nápisu nebo menhir. Pravděpodobně je to jen dávný mezník. Neroste tu smrčina nijak stará, jistě se tu dříve vlnily louky v jihozápadním větru. Mířím tedy vzhůru na hřeben Hrbu a čekám, až se kámen přede mnou znovu osudově zjeví. Ale tentokrát je všechno jiné. Něco se nenávratně změnilo. Kámen je puklý. Žádná stopa traktoru poblíž nenapovídá, že by tamtudy stahovali klády a zavadili o něj. Jako by ho někdo rozštípl na dvě poloviny, jako by oddělil dvě sepjaté škeble, ve kterých byl dlouho uchováván šum pramoře, a ten nyní vystoupal do smrkových korun. V tom kamenném jádru se už dlouho chystalo těžké rozloučení dvou dlaní, které se od věků držely spolu. Spoléhaly jedna na druhou, vždyť byly jedinou bytostí a cítily se tak přirozeně v tom vědomém spánku.

Kdo tuší, která z nocí, ukrývajících nás hluboko v sobě, je tou poslední? Kdy procitneme do samoty, v níž budeme muset opustit i sebe sama?

Pozn. : 1) Je to rozptyl slunečního záření o meziplanetární prach v rovině ekliptiky.

Text : Roman Szpuk
Foto : Věra Mannaertsová a Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2022/listopad/mina{/gallery}