Miniatury: Rozježděné jeřabiny

24 října, 2022
16:53

Rozježděné jeřabiny

Za svítání se ozývá kulíšek nejmenší. Jeho postupku nelze přeslechnout, ostatní ptáci v říjnu už oněměli. A není to pustotou lesů, ale už předzimními starostmi. Vycházím na střechu stanice, na jihu svítí Psí hvězda a půlměsíc připomíná malou padákovitou plachtu unášenou východním větrem. Na obloze kotví čočkovité mraky. Nebo se dostaly do místa střetu příboje a vratných proudů a trčí na místě. Zemi zakrývají svými až trojnásobnými kýly. Co se děje na palubě, to ze zemského dna nevidím. Možná se tam tančí, ale spíš ti, jimž neklid vln nedělá dobře, vyhlížejí břeh.

Nad stanicí přetahují hejna drobných ptáčků, všechna míří na jih či přesněji na jihozápad. Tu a tam si některý z těch opeřených putovníčků i zazpívá. Je z nich cítit radost: Hurá, letíme na jih, zima se blíží a zdravá křídla nás unášejí tam, kde vládne teplo i v lednu! Vybaví se mi meteorologický přístroj wind profiler, který zaznamenává směr a rychlost větru v různých výškových hladinách. Reaguje na migrující ptáky a tak se stává, že se za podzimních nocí, kdy se vydávají hejna na cestu, mění i směr větru na severní.

Slunce ozářilo říjnovou louku plnou krůpějí. Poslední dvě sedmikrásky se zvolna otřepaly ze tmy a teď svítí, bělostné, jako prosté šperky, co se uvolnily během tance a dopadly do trávy. Některé z krůpějí tlumí svit do ruda, jako by zrály do neviditelných dlaní znalce drahokamů. Nad dveřmi do stanice ručkuje pavouček, natahuje si svou ranní pavučinu, a na chodníčku k meteorologické budce se malý plž pomalu vzdaluje od trhliny v dlaždici. Leze tak pomalu, že kdyby za ním ta trhlina nebyla, zdálo by se, že stojí na místě.

Břízy jsou teď nejzlatější. Jakmile se do nich opře vánek, hned se závoje listů rozvlní a roztřpytí. Všechny stromy teď svítí do zlata, do žluta, do oranžova a červena a někde i do fialova, jako listy ostružiní na horce vydechujících pasekách. Představuju si, že by se většina stromů zbarvila do tyrkysova, do modra jako ledovce. Jak by se asi člověk v takovém podzimním lese cítil?

***

I následující den svítí slunce a je tak teplo. Ale fronta se už blíží, a i kdyby se příliš neochladilo, může vítr otrhat mnohé z říjnové krásy korun. Tak prožíváme možná naposledy třepotavý pád listů, který připomíná motýlí tanec na téma smrti a jímž v jedné chvíli proletěly i stíny tažných ptáků. Padající listy a odlétající ptáci – koho asi zahalovali po celé léto svými čepelemi a křídly a koho nyní vydávají jeho nahotě? Chvílemi se zvedá vítr. Je opatrný, ale mnohé listy se drží větví z posledních sil a i ten nejmenší poryv je jim znamením, aby se odpoutaly a vydaly se na poslední let.

Ještě kus do luk

mě doprovázejí

třešňové listy.

Sjíždíme ke Stachům, za plotem jen tak lenoší stádo ovcí, zčásti ve stínu jako v létě, kdy je třeba se ukrýt před sluncem. Trháš šípky na čaj.

***

Temným lesem proniká osamělý paprsek slunce. Dopadá na zlaté kapradí, přesněji na špičku jednoho listu. Ten se kroutí a slunce problikává jeho členěním jako kostelním oknem.

To kapradí mi připomíná kytici, kterou ti přinesl tvůj milý. Stál pod rozsvíceným oknem, za nímž ses milovala s tím druhým. A jak bolest rozdírala jeho nitro, nevydržel to a vrazil kytici, co ti přinesl, do popelnice. Ne snad ze vzteku, spíš ze zoufalství. A pak odešel do bezesné noci, během níž minul tolik jiných cizích rozsvícených oken a viděl tvé oči – znal je přece – jak se milostně upírají na toho druhého, a zatím, co se ten druhý oddával teplu tvého těla, se květina proměnila, popálená a zkroucená nedostatkem vláhy a světla. Utkvěle hleděla z popelnice na oblohu, která ji svými hvězdami natahovala na skřipec. Chtěla se nadechnout a nemohla. Jak je to možné, že jsi ji ráno našla, že jsi ji poznala?

Vltava teče údolím od Polky k Horní Vltavici. Oslňuje mě v protislunci. Na pozadí té záře se prokresluje kmen, jeho větve připomínají mapu černých žil. Vltava se proměnila v zářivý jiskřivý tetelivý pás. Za běhu jsi jej provlekla údolím. Neohlížela ses. Opravdický běh se za sebe neohlíží.

***

Neodvolatelně se zatáhlo. Sjíždím na kole od Roblovky do Pravětínského údolí. Zlověstná rána od ráfku zadního kola mě nenechává na pochybách, že jsem píchl. Hned brzdím, dnes mě to ale nevyvede z míry. Mám s sebou jak náhradní duši, tak i lepící soupravu. Nejprve se pokouším vyměnit duši, nechci se zdržovat lepením, ale brzy zjišťuju, že je duše menší a na ráfek ji nenavleču. Jak jsem se mohl tak zmýlit? Nevadí, tak díru zalepím. Ale ouha, v soupravě mám jen malou tubu úplně vyschlého lepidla. A tak mi nezbývá, než kolo tlačit až do Vimperka. To už se stmívá, když mám na dohled první domky města. Je pošmourno, obloha nevýrazně šedá. Někde nad oblaky zapadá slunce, ale červánků se dnes nedočkám, jen na hrubém asfaltu pozoruju narudlé obláčky rozježděných jeřabin.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2022/rijen/jerab{/gallery}