Ale co když žádného psa bíti nechce…
Věra Vávra napsala kritiku adresovanou nové vimperské koalici. Se zájmem jsem si ji přečetl. Tak, jako všechny názory, které tu a tam vyjdou na stránkách vimperk.eu. Ihned po jejím přečtení jsem ucítil potřebu její článek podpořit pomocí odkazu „To se mi líbí“ pod textem, ale ještě před tím, než jsem tak učinil, jsem se nad tou potřebou zamyslel.
Věděl jsem, že se ten článek nechystám podpořit proto, že jej napsala Věra Vávra. Velmi si jí vážím a mám s ní přátelský vztah, nicméně ve věci politických názorů se snažím být maximálně věcný a neměl bych problém nesouhlasit i s těmi úplně nejbližšími. Věděl jsem, že se jej nechystám podpořit ani proto, že bych okamžitě po dočtení silně souzněl s prezentovanými názory. To bych si musel kritizovaná témata hlouběji nastudovat a ideálně si vyslechnout i názor druhé strany. Svou podporou jsem chtěl vyjádřit radost z toho, že takovou kritiku vůbec máme. Že si někdo, komu mé rodné město leží na srdci, dal tu práci ji sepsat a nebojí se jít s kůží na trh. To se mi totiž opravdu moc líbí.
Byl jsem zvědav, jakého přijetí článek dozná a jaké reakce vyvolá. Netrvalo to až tak dlouho a už jsem mohl číst reakci pana Beránka na Facebooku, zastupitele a člena nové koalice, že to se to hezky kritizuje a že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A z toho mi je, přiznám se, smutno.
Mou profesí je programování a ještě nedávno jsem pracoval v týmu, ve kterém jsme si navzájem kontrolovali zdrojové kódy, které jsme psali. Bylo na denním pořádku být konfrontován s výtkami vůči své vlastní práci a čas od času si vyslechnout, že jsem něco navrhl či realizoval úplně blbě. Dobře si vzpomínám, že to na nás jako na lidi kladlo poměrně vysoké nároky a nejednou jsme si nějakou věc museli dovyříkat „v klidu nad pivem“. Nicméně pro kvalitu zdrojového kódu, který jsme psali, to bylo něco úžasného. Po nějaké době jsme si to začali dobře uvědomovat a slova typu „kdo chce psa bít“ zmizela v propadlišti našich týmových dějin. Byť zdaleka ne všechny výtky byly nakonec uznány jako směrodatné.
Nyní pracuji v týmu, kde mi kód nikdo nekontroluje. A mám-li být upřímný, stýská se mi po tom. Vyvažoval bych zlatem, kdyby mi někdo ke zdrojovému kódu, který dnes tvořím, psal připomínky. Hlavně pak ty kritické: že se mu to či ono nepozdává a klidně i natvrdo, že jsem podle něj něco vyřešil úplně blbě. A to bez ohledu na to, jak dalece by se dané výtky nakonec ukázaly býti směrodatné: pokud by byly liché, rozvinul bych se alespoň v dovednosti argumentovat a komunikovat. Tak či onak, snad za všech okolností by bylo možné tu kritiku uchopit konstruktivně a vytěžit z ní něco prospěšného.
Jenomže v případě výše diskutovaného článku vůbec nemám pocit, že by byl uchopován konstruktivně. Namísto toho, aby koalice jejímu tvůrci poděkovala (a to myslím smrtelně vážně), slyším ve svém okolí, že autorka prostě potřebuje něco kritizovat, a čtu o holi, kterou si vždycky najde ten, kdo chce nebožáka psa bít. A to navzdory tomu, že autorka v posledním odstavci výslovně píše, že jejím motivem je čistě vztah k Vimperku a že to skutečně nemyslí jen jako samoúčelnou kritiku.
Existuje spousta způsobů, jak naložit s kritikou. Některé jsou přínosnější, jiné méně. Zmíňky o bití psa považuji osobně za jedny z nejméně přínosných, protože v lepším případě neplodí nic, v horším pak příkopy (buďto nové, anebo prohloubené staré). Namísto vzájemného pochopení a respektu. A fakt, že nová koalice kritiku takto uchopuje (soudím z vyjádření jejích zastupitelů), mě osobně mrzí. Vede mě to k dojmu, že minimálně ve věci politického stylu má autorčina kritika něco do sebe…
Vojtěch Kohout ml.
Článek od paní Věra Vávra: Zde
{jcomments off}
