Bouráme kvalitu, stavíme kvantitu (3)
„VIMPERSKÉ DOMEČKY“
Operaci apendixu by měl vykonávat doktor, či-li osoba fundovaná v oboru medicínském. Tento zákrok nepřísluší vykonávat osobě právníka, který je teoreticky a prakticky úplně jinak založen. Podobně je tomu u urbanistického regulačního návrhu lokality či rodinného domu, který by měl vykonávat architekt-urbanista. Ovšem mnohdy důsledkem legislativních nařízení, snahou ušetřit a domněnky, že je zainteresovaná osoba zbytečná, zásah do problematiky architekta zcela mine, což se může projevit na kvalitě díla. Dalším aspektem je pak nekultivovanost lidí a jejich představy o bydlení, které vychází ze standardu normálního domu souseda, který neotřele imituje historický vzor domu našich babiček. Pak o konkrétním ztvárnění nových hmot a rozparcelovanosti rozhoduje laická veřejnost s pomocí katalogu rodinných domů, kbelíku žluté barvy a keramických tvárnic…
Rodinný dům je charakterizován maximálně 1 podzemním podlažím, 2 nadzemními a podkrovím, což bývá často navenek předimenzovaná bezproporční hmota, která spolu s dalšími výrazně mění vzhled celé lokality. Topografické uspořádání těchto solitérů vychází z pseudoúzemního plánu bez propracované, nebo žádné, hierarchie místních komunikací a to způsobuje vznik brakového prostoru mezi domy. Tímto bych asi definoval současný přístup k dnešní výstavbě na suburbii měst. Jde tedy o rozvolněnou zástavbu rostoucí nepromyšleně a neuspořádaně a to bez kontextu a občanské vybavenosti, pro kterou se ujal pojem tzv. „sídelní kaše“.
Jako typickou ukázkou nám může posloužit nově vznikající Homolka, kde můžeme vidět celou plejádu typů domů – od podnikatelského baroka s antickými sloupy, barokním balustrádovým zábradlím, mansardovou střechou s tympanony (antické průčelí), přes „žluťák“ se sedlovou střechou, až po směšné kanadské medové sruby z tvárnic obalených dřevěnými povaly, plastovými šindely, imitující ty pravé, a pompézním plotem z prefabrikovaného železobetonu, kde mě irituje, spíše než fakt černých staveb, napodobování novodobými technologiemi historismy, které vychází z mylné představy stavění tohoto druhu na Šumavě.
Základním problémem domu z časopisu je dogma, že jakýkoliv dům je univerzálně aplikovatelný kamkoliv a že je technicky správně vyřešen. Pokud jde o terén rovinatého charakteru, stačí dům osově převrátit, natočit tak, aby splnil oslunění, osvětlení, natřít na oranžovo a dům je na světě. Ačkoliv bez reakce okenních otvorů na své okolí, čímž je obyvatelům domu zamezen výhled na případné zajímavé průhledy, či terasa orientovaná na sever. Ovšem dilema nastává při vložení domu do svahu, na který není připraven. Je tedy nutné vytvořit platformu udusané hlíny s kamením, realizovat tím rovinu, na kterou se následně usadí dům. Což můžeme například registrovat v nově vzniklé ulici nad náměstím.
Paradoxem celé věci je, že lidé toužící po individuálním bydlení charakterizující potřeby obyvatel domu, s bazénem a pobytovou zahradou, si vyberou objekt, který už je předem vyprojektovaný. Tímto se vytrácí dialog mezi architektem a investorem, který je nedílnou součástí příběhu vzniku rodinného plnohodnotného bydlení, na základě kterého se může redukovat stavební program na nezbytné minimum a neobalí se tak dům například plastovou či kamennou imitací přírodního materiálu. Pokud se už ve fázi studie bude kalkulovat s domem ve svahu a zaujme se k němu patřičný promyšlený přístup, lze docílit vhodným výkopem a následným využití zeminy nižších nákladů, jelikož právě zemní práce jsou na celé stavbě finančně nejmarkantnější.
Pro většinu lidí je investice do vlastního bydlení asi nejznačnější v celém jejich životě. Je to prostor, ve kterém prožijí převážnou část svého života, prostor, ve kterém se chtějí cítit dobře a plnohodnotně prožívat svůj život. O to víc mě překvapuje přístup lidí a odmítavý postoj k profesi architekta. A že správa měst odborně nekoordinuje výstavbu, rozprodává pozemky a privatizuje tak území a nechává vše na lidech, kteří pouze okopírují barák od souseda a jediným rozdílem je jiná jásavá barva žlutého či oranžového odstínu. Možná, až bude celý Vimperk typově žlutý (nechci tím říct, že by byla růžová a modrá lepší), začneme k těmto domům cítit stejný odpor jako k panelákům, protože tyto domy netvoří pouze soukromý prostor pro konkrétního člověka, ale vytváří i strukturu zástavby a tím i charakter veřejného prostoru města, kterého jsme všichni součástí…
Níže jsou uvedeny příklady tuzemských (slovenských) staveb, které považuji za kvalitní. Nesou se v duchu příjemného lidského měřítka, opravdových materiálů, jednoduchosti a kompaktnosti.
Karel Harazim, Vimperk
(autor je studentem oboru architektura a stavitelství ČVUT Praha)
{gallery}vimperk/2014/05_kveten/harazim/{/gallery}
