BOURÁME KVALITU, STAVÍME KVANTITU (I)
/ARCHITEKTURA JE POJEM, KTERÝ SE VYZNAČUJE ZNAČNĚ OBECNÝM CHARAKTEREM / ZASAHUJE DO RŮZNÝCH OBORŮ A SMĚRŮ PARALERNĚ SE PROLÍNAJÍCÍCH / V KAŽDÉM EVOKUJE JINÝ KONTEXT, JINOU MYŠLENKU NEBO JE PRO NĚJ ONA PROFESE POUHÉ SLOVO V TEXTU / VĚTŠINOU SI ARCHITEKTURU DÁVÁME DO ASOCIACE S KULTURNÍM BOHATSTVÍM VZNIKLÝM PŘED MNOHA LETY./ DNEŠNÍ CHÁPÁNÍ ARCHITEKTURY, JAK POZORUJI, JE BRÁNO JAKO NADSTAVBA PROJEKTANTSKÉ KATALOGOVÉ ČINNOSTI – NĚCO ZBYTEČNÉHO, NEPOTŘEBNÉHO, PŘEDRAŽENÉHO…/
„VIMPERŠTÍ PANELÁCI“
Přes 3,5 mil. obyvatel České Republiky bydlí právě v tomto prefabrikovaném (panelovém) železobetonovém bytovém domě, který je pozitivně přijímán obyvateli sídlišť, avšak paradoxně odmítán lidmi, kteří v něm nebydlí pro jeho prostředí a krabicový vzhled. Většina lidí přisuzuje vznik sídlišť komunistické éře, nicméně s touto problematikou se potýkali a potýkají, na rozdíl od nás, úspěšně i za hranicemi naší země. „Činžák“ byl modelem domu pro kvalitní bydlení nového socialistického člověka, bez rozdílu.
Jak Vimperku, tak každému městu či obci v České Republice, se tento druh hromadné bytové výstavby nevyhnul. A jako všude jinde, tak i tady, se drží modelu zaizolovat na základě tepelných normových požadavků, tím zredukovat energetické ztráty a nabarvit vnější obálku domu jásavými, peprmintovými či fialovými barvami. Nenajde se zde snad ani jediný panelák, který by byl čistě bílý. Toto počínání je logickou reakcí na čtyřicetiletou šeď a tolik zmiňovanou vizuální uniformitu. Pokud se ovšem budou domy omalovávat jako dětské hračky, jen se jejich podstata degraduje na nižší úroveň: místo kvality, jež by měla být rozvíjena, tvoříme legrační domy.
Veřejná alergie na společný koncept bydlení v malometrážních bytech nevyhovujících dnešnímu životnímu standardu způsobila suburbanizační odsun obyvatel do zcela individualizovaných typových rodinných domů nesourodých forem a barevných provedení na okrajích měst, což můžeme pozorovat na Homolce, směrem na Hájnou horu či směrem k Hrabicím.
Změny by měly nastat nejen v podobě nové fasády a nepatrném ušetřením nákladů za vytápění, ale i uvnitř objektů a to rozdílnými dispozicemi a zlepšením akustických parametrů. Skeletový (sloupový) systém těchto budov je natolik variabilní, proto je možné pomocí nenosných dělících konstrukcí (příček) dosahovat různorodých bytových jednotek a uspokojit tak standardní potřeby na bydlení všech vrstev obyvatelstva.
Ne pouze barvou, ale i přetvořením vnějšího objemového řešení a následného odlišného architektonického výrazu, se lze vymanit ze stereotypu. Měli bychom přestat mluvit o bydlení v králíkárnách a začít logicky investovat a humanizovat prostředí sídlišť, které by splňovaly dnešní standardy bydlení – bydlení v zeleni s jakou původní vizí tyto celky vznikaly. Vimperskou situaci vidím optimisticky z hlediska vlastnického práva, kde převážnou většinu těchto celků vlastní buďto město Vimperk nebo stavební bytové družstvo Prachatice. Ovšem skepticky nahlížím k potenciálním koordinátorům revitalizačních prací, jakožto hybatelích, kteří mají možnost rekonstruovat panelové domy od podlahy, jako je tomu například ve Francii. Pokud dojde k privatizaci bytů, už nebude možné zásadně změnit celkový výraz a modernizovat tyto domy.
Jako zdárný příklad revitalizace bych uvedl panelový dům v Rimavské Sobotě (Slovensko), o jehož ztvárnění se postarala kancelář GutGut. Největší změny se odehrály v parteru (vstupním podlaží). Těmi jsou výstavba fitness centra s kavárnou jakožto nová občanská vybavenost a parkové úpravy v prostoru před domem. Právě prostor před domem je nedílnou součástí samotné stavby. Vtáhnutí venkovního prostředí do útrob domu vede k jeho lepšímu propojení s budovou. Je tomu tak i u činžovních domů v jádru města, kde partery jsou vybaveny obchody, sezením, apod., což vimperské sídliště nenabízí. Zároveň je zde standardní zařízení pro nájemníky jako je kolárna, sušárna a sklepní kóje. Tolik zmiňovanou stereotypnost vyloučili za pomoci vykonzolovaných, na táhlech zavěšených, balkónech, kterými disponuje každá bytová jednotka. Fasáda se náhle stala hravou, originální a tepelně-technicky zvládnutou. Dům je pro okolí mnohem přijatelnější formou novodobé bytové zástavby i bez použití barvy.
Kdyby se tímto způsobem přistupovalo k regeneraci vimperského sídliště, byly by splněny požadavky energetické úspory, odstranila by se zmiňovaná uniformita a zlepšilo by se i prostředí v útrobách sídlišť, tedy podmínky společenského konceptu. Co celé věci nepřispívá je fakt, že dochází k privatizaci těchto domů a následná shoda se pak hledá těžko. O tom, jak bude finálně vypadat fasáda, pak rozhoduje tzv. domovní rada či družstvo, která pouze řeší, jaký druh barvy zvolit, kolik pruhů udělat a hlavně, aby se barevně odlišili od sousedního odstínu omítky.
Karel Harazim, Vimperk
(autor je studentem oboru architektura a stavitelství ČVUT Praha)
{gallery}vimperk/2014/brezen/priklady_stavby/{/gallery}
