Čkyňský fotbal se před začátkem této sezóny musel smířit s celou řadou zásadních změn. Jednou z nich je i odchod zdejšího odchovance Zdeňka Sváty – kapitána, obětavého hráče, který dával fotbalu naprosto vše, a hlavně správného chlapíka, který nezkazil žádnou legraci. Zdeněk se odstěhoval do Chotýčan nedaleko Českých Budějovic a dojíždění na zápasy i tréninky už nepřipadá do úvahy.
Zdeňku, už jsi trénoval za svůj nový tým ze Ševětína?
Ano, tréninky jsou podobné těm našim, makat se musí všude, když se chce hrát na dobré úrovni!
Do kdy chceš hrát fotbal? Myslíš, že se do Čkyně už nevrátíš?
Fotbal budu hrát, dokud mi zdraví dovolí, ale nic se nemá přehánět! Do Čkyně se už asi nevrátím, už teď to bylo dost náročné stále dojíždět. Ale nikdy neříkej nikdy, obzvláště když kluci vykopou zpátky kraj.
Ve Čkyni jsi hrál od dětství. Jaké jsi měl pocity při posledním zápase, kdy jsi měl navíc kapitánské céčko na dresu?
Poslední zápas jsem si samozřejmě užíval, ale když jsem odcházel ze hřiště, trochu mě to fotbalové srdíčko zabolelo. Vždyť jsem tu odehrál 22 let, potkal spoustu kamarádů a fajn lidí, kteří se kolem fotbalu točili, mám určitě nač vzpomínat!
Za Čkyni jsi odehrál stovky zápasů. Vzpomeneš si na nějaký konkrétní zážitek?
Z každého zápasu si člověk odnáší nějaký ten zážitek, ať už dobrý nebo špatný. Tak třeba ten špatný. Byl jsem tenkrát ještě dorostenec a trenér áčka si mě vytáhl, abych s ním jel do Týna nad Vltavou, že jich je málo. Naskočil jsem do zápasu na posledních dvacet minut. Nic jsem neukázal, pobíhal jsem tam jako papírovej čert a nakonec se mi ještě místní fandové posmívali a pořvávali na mě. Tenkrát jsem se chtěl na všechno vyprdnout, podlomili moje sebevědomí, to byl můj první zápas za áčko. A teď ten lepší zážitek. Hráli jsme ve Veselí nad Lužnicí, které bylo tenkrát nováčkem krajského přeboru. Od začátku jsme byli jasně lepší, ale po půli domácí vedli 1:0. Nic jsme nevzdávali a stále tlačili.
V kabině nám pak trenér řekl, že dneska neprohrajeme. A my si za tím stáli. Jenže co čert nechtěl. V 55. minutě se ode mě nechtěně odrazil míč a nabíhající útočník toho využil a rázem to bylo 2:0. Nevím, co se s náma v ten moment stalo, ale nohy nám to nepodlomilo. Ještě víc jsme se začali tlačit před bránu. Útok střídal útok a já z jednoho takového vstřelil gól. Když nevíš, co s míčem, tak vystřel. Staré dobré přísloví zase zafungovalo. Bylo to 2:1. To nás tak nakoplo, že o pět minut později jsme vyrovnali zásluhou Michala Kuneše a poslední hřebíček do rakve zatloukl Fritz Fleischmann, který dal vítězný gól. V poslední minutě jsem ještě stihl vykopnout míč z prázdné brány a my mohli slavit sladké 3 body. Tenkrát mi z toho všeho běhal mráz po zádech. Byl to krásný pocit, za který stála všechna ta dřina na tréninku.
Co fotbalisti a trenéři. Po kom se ti bude nejvíc stýskat?
Asi po všech, kteří se kolem fotbalu točili, bez nich by ten sport ani dělat nešlo. Na trenéry budu vzpomínat vždycky v dobrém, vždyť nás učili hrát fotbal. Počínaje Milanem Kavlíkem a mým tátou, kteří se mnou šli od přípravky až k dorostu. Končit můžu Vencou Turků a Michalem Uhlíků, kteří si s námi museli vypít ten sestupový kalich hořkosti až do dna. Také bych chtěl popřát celému manšaftu, ať se jim v novém ročníku daří a také hodně fotbalového štěstíčka.
Zdeňku, coby Kosák jsi ztvárnil spoustu nezapomenutelných divadelních rolí. Jak to vypadá s divadlem do budoucna?
S divadlem jsem prozatím skončil. Časově bych další aktivitu nezvládal. Práce na domě a fotbal zaberou spoustu času, nechci být jako honící pes. U nás se divadlo nehraje, možná v budoucnu se to dá dohromady, pak uvidíme.
Rád bych poděkoval Kosákům, že přijeli k nám do Chotýčan a sehráli svoji poslední divadelní hru, ještě teď se o tom v naší malé vesničce vypráví, udělali tu velký dojem a mě samotného překvapili. Od každé role jsou lepší a vyhranější. Tak hlavně neusnout na vavřínech a pokračovat vesele dál, Kosáci!
(pp)
