Jak se stát „rasistou“… (potřetí)
Po internetu koluje vtip. Ptá se malý cikán svého otce: „Ocko, co je to ta demokracie?“. Otec na to odpovídá: „Demokracie je, když gadžové pracují a my bereme peníze jen tak“. „A to se jim líbí, to jim nevadí?“ reaguje syn. „Ale vadí“, odpovídá otec, „ale to už je rasismus“. Je to vtip nebo realita?
Na cikánech (o svoji laickou osobní definici obsahu tohoto označení skupiny našich spoluobčanů jsem se pokusil ve svém předchozím příspěvku) nám vadí celá řada věcí. Plošně to je způsob a styl jejich života, který je jim možná historicky vlastní, ale který obtěžuje a provokuje okolí. Zatímco ostatní vstávají a jdou do práce a do školy, oni vyspávají. Zatímco ostatní pracují, aby zabezpečili sebe a své děti, oni jen natahují ruku a říkají „státe dej“. Zatímco ostatní vedou své děti k tomu, aby se úspěšně vzdělávaly a měly tak vyšší šanci v životě, oni je nechávají „růst jak dříví v lese“ a hlavně přepočítávají jejich počet na výši dávek a příspěvků od státu. Zatímco ostatní jdou spát, oni se vám pod okny bezstarostně a hlučně veselí. Zatímco ostatní pečují o svá vlastní či pronajatá obydlí, oni je vybydlí, aniž by kdokoli po nich žádal jakoukoli náhradu a kompenzaci. Zatímco ostatní platí daně, odvádějí zdravotní a sociální pojištění, oni jsou jen čistými příjemci všemožných dávek a podpor.
Pokud se toto děje v uzavřených lokalitách – ghettech, je to jednoznačně zátěž pro celou společnost, ale jak se říká „co oči nevidí, srdce nebolí“. Stačí ale jedna taková rodina či skupina ve vaší ulici nebo na vašem sídlišti a je z toho řetězová reakce ne nepodobná té v jaderném reaktoru. Začínají se za nimi stahovat další a další a naštvanost starousedlíků roste. Mají denně na očích diskriminaci většinové společnosti, na jejíž úkor tato skupina úspěšně parazituje, aniž by byla jakýmkoli přínosem. A k tomu denně pociťují, jak hodnota jejich nemovitosti (pakliže bydlí ve vlastním) díky těmto novým sousedům (kteří do bydlení většinou nemuseli investovat nic) nezadržitelně klesá. A když k tomu připočteme obavy z nárůstu agresivity a kriminality, není divu, že začínají někdy praskat nervy. Bohužel tuto situaci zneužijí někdy i jiné skupiny ke svým cílům. Bohužel si někdy ve svých reakcích vůči příslušníkům tohoto etnika kompenzujeme i frustrace z jiných traumat. Politici mlčí nebo blekotají o potřebě integračních programů, snášenlivosti, toleranci a pochopení pro odlišnosti, tlaku lidskoprávních organizací, hrozbě sankcí z Bruselu či odjinud apod. Byl jsem vždy přesvědčen, že jedním ze základních demokratických principů je i to, že se menšina přizpůsobuje většině. To jsem vždy respektoval, i když jsem měl třeba opačný názor, ale byl v menšině. Platí to vůbec ještě?
Druhou oblastí, která nás štve, je jejich vynalézavost ve využívání možností a mezer našeho systému. Ať již jde o příspěvky na bydlení (kde nesystémově posuzujeme pouze osoby přihlášené na určitou adresu a ne jejich rodinné vztahy), či pěstounské příspěvky (kdy namísto rodičů se o děti starají jiní a získají tak od státu nemalé prostředky, ze kterých pak mohou spokojeně vyžít všichni). U příspěvků na bydlení je ale dlužno přiznat, že se na nich přiživují i někteří další vykukové, kteří nabízejí předražené a nekvalitní pronájmy celým takovýmto skupinám zájemců (a možná se s nimi o část tohoto státního příspěvku pak dělí?). Licitovat a vyzískat na tom se dá i s přiznáváním otcovství (ale v tom „jedou“ i někteří další, takže to není jen problém tohoto etnika)
Třetí oblastí je pak jejich agresivita, která rozhodně nepatří do civilizované společnosti. Je asi zbytečné připomínat detailně některé incidenty z minulých týdnů. Nebýt úniku informací, kdo by se dozvěděl, že mačetový útok v Novém Boru byl v režii cikánů? Nebo bezdůvodné napadení manželské dvojice občanů v Duchcově taktéž skupinou cikánů (o kterém zmocněnkyně vlády pro lidská práva tak vehementně tvrdila, že je zcela bez rasistického podtextu), než na ně navázaly další dva útoky cikánů na „bílé“. Není asi potřeba pokračovat ve výčtu podobných událostí, které jsou jen dalším impulsem toho, že se lidé začínají scházet na ulicích a náměstích. Každé násilí proti komukoli je špatné, ale bohužel často je velice citlivou rozbuškou událostí příštích. A bohužel jsou mezi námi tací, kteří na takovéto impulsy čekají a vyhledávají je.
Když jsem se začal cikánskou problematikou na základě odpovědí na dotazy Parlamentních listů trochu více zabývat, sešla se mi celá řada podnětů a podkladů, ale i reakcí, že by to vydalo na další desítky stran textu. Do toho vpadly události na českobudějovickém sídlišti Máj, takže další série podnětů a otázek, na které bychom měli společně hledat odpovědi. Tím ale nechci nyní své okolí obtěžovat, slíbil jsem pouze „trilogii“. Šlo by psát o osobních zkušenostech (pozitivních i negativních) s příslušníky tohoto etnika. O tom, jak se s touto problematikou vypořádávají v jiných státech. O pendlování našich spoluobčanů mezi naší vlastí a Anglií, Kanadou a dalšími zeměmi, kde jich mají také brzy plné zuby (proč asi? – že by byli také „rasisty“?). O tom, jak to poškozuje pověst České republiky – jedná se přece o naše státní příslušníky. O tom, jak pří svém návratu zpět zas jdou na úřad a inkasují od státu či obce. O roli policie a soudů při řešení některých kauz, ve kterých figurují tito naši spoluobčané. O tom, zda zákonní zástupci jednoho z adolescentních útočníků v Duchcově se budou vůbec zodpovídat za to, že jejich syn byl ve svém věku 16-ti let na veřejnosti silně podnapilý. O zdrojích, ze kterých tento výtečník financuje své výlety do Anglie. O chování některých cikánů při povodních, kdy se všichni ostatní snažili co nejdříve vrátit do svých domovů a zachránit, co se dá, zatímco oni se nechali obsluhovat v náhradním bydlení a čekali, až jim společnost jejich zatopené byty opraví a znovu vybaví, nebo nejlépe dá nové. O vratkách za vyšponované zálohy na elektřinu, plyn a vodu, které sice za cikány zaplatí sociálka, ale vratky zůstanou jim. O tom, že do cikánských rodin nikdy nepřijde exekutor, i kdyby dlužili cokoli. A tak dále, a tak dále. Ale i o tom, jak někteří z nich poškozují u mezinárodních institucí Českou republiku. Tato kauza, která souvisí s údajnou diskriminací Cikánu (Romů) ve vzdělávání, mi nedá, abych k ní nepřipojil několik poznámek.
V roce 2000 podalo 18 českých občanů cikánského (romského) etnika stížnost k Evropskému soudnímu dvoru pro lidská práva ve Štrasburku. Ve své stížnosti tvrdili, že byli vystaveni diskriminaci ve vzdělání z důvodu rasy a etnického původu. Za způsobenou „morální, psychickou a emoční újmu, vyplývající z pocitu úzkosti, marnosti a ponížení v důsledku zařazení do zvláštní školy“ (citace) požadoval každý ze stěžovatelů od českého státu částku 22 tisíc eur. Zajímavé bylo, že v roce 2006 vynesl „malý“ senát ESD rozsudek, ve kterém dal za pravdu České republice, v roce 2007 ale „velký“ senát dal za pravdu stěžovatelům. Celá tato kauza má a bude mít ještě dohru před Evropským soudním dvorem. Na jaře tohoto roku požádalo Fórum evropských Romů a kočovníků Radu Evropy o možnost instalovat v Paláci Evropy ve Štrasburku výstavu na téma „Selhání další generace – segregace romských dětí“. Výstava, která pak byla nainstalována, ale nesla jednoznačný název „Parodie vzdělávání Romů v Čechách“ a hrubě poškozovala naši republiku a její vzdělávací systém. Proti tomu protestovali všichni přítomní členové parlamentní delegace České republiky u prezidenta PS RE Jean-Claude Mignona. Jestli někdo na vstupu do prvního stupně vzdělávacího cyklu neumí česky, nemá základní sociální a hygienické návyky, tak přece nemůže být zařazen mezi ostatní vrstevníky, pro které jsou tyto základní kompetence samozřejmostí. Kde jsou pak práva těch dětí, které do školy chodit chtějí a mají zájem se vzdělávat. A kde jsou práva jejich rodičů, kteří od školy očekávají, že dá jejich dětem maximum. Integrace je hezká myšlenka, ale nesmí poškozovat ty, kteří žádnou integraci nepotřebují, protože se jim rodiče dostatečně věnovali a věnují. A především musí ten, koho se má integrace týkat, aktivně spolupracovat a snažit se.
V posledních dnech nešlo přehlédnout diskuzi na stránkách některých deníků na téma česko-romské vlajky. Nic proti symbolům, ale to tu za chvíli můžeme mít česko-polskou vlajku, česko-slovenskou vlajku, česko-vietnamskou, česko-čínskou a bůh ví jaké ještě další. Aby v té záplavě nezanikla úplně ta naše vlastní národní česká. Stále ještě snad žijeme ve svébytné České republice, máme svoji historii a svoji hrdost.
Možná jsem ve svých názorech sešel na scestí, vycházím z nesprávných premis a činím chybné závěry. Je-li kdokoli přesvědčen, že se mýlím, neodmítám žádnou diskuzi na jakékoli téma. Nikdy jsem netvrdil a netvrdím, že ta má „pravda“ je ta skutečně pravá. Jak kdysi květnatě vyslovil velikán našich dějin Mistr Jan Hus, posléze to přejal Winston Churchil a téměř k dokonalosti dovedl náš současný prezident: „Jen blbec nemění názory“. Cikánský problém je skutečný problém, který jsme si nechali přerůst přes hlavu. Co ale s tím? Více policistů, hřiště a lavičky na sídlištích to nevyřeší. Ani na sídlišti Máj v Českých Budějovicích, ani na sídlišti Portyč v Písku, či kdekoli jinde. Pouze to na chvíli odvede pozornost někam jinam. Jediná cesta, jak z toho ven, vede přes děti, jejich vzdělání a změnu jejich vnímání práv a povinností. Jak toho ale docílit, když prakticky vše, co do nich společnost „nainvestuje“, je vzápětí znehodnoceno jejich nepodnětným rodinným prostředím? Nedozrál čas k tomu změnit metody „cukru“ na metody „biče“? Ale abych se nestrefoval jenom do cikánů. Dělají to, co jsme jim dovolili a budou tak činit i nadále, taková je asi prostě jejich mentalita. Upřímně řečeno, za současný stav neseme zodpovědnost do značné míry i my ostatní. Politici nedokáží vytvořit legislativní prostředí, jaké by si řešení tohoto problému vyžadovalo. Úředníci občas udělají raději cokoli, jen aby od těchto našich spoluobčanů měli klid (možná i z obavy z jejich odplaty). A když se k tomu někdy připojí pocit, že soudy a policie neměří všem stejně, „zachraňují“ to lidé na náměstích a v ulicích. Takže chceme-li cokoli v tom změnit, musíme začít sami u sebe a nebát se říkat a dělat to, co je nezbytné. Přeji všem hezké léto.
Miroslav Krejča, červenec 2013
